Klapka. Jedeme! Rok 1997: Zdeněk Bakala a Karel Schwarzenberg privatizují Becherovku, a to i přesto, že jimi spoluvlastněná společnost Value Bill vychází z veřejné soutěže jako nejhorší. Střih.

Rok 1998: Veřejnost se dovídá o tom, že Petr Kellner prostřednictvím ruského fondu Petr Veliký sponzoroval ex-vládní ODA, a to řádově desítkami milionů korun. Tzv. Druhá vláda Václava Klause přitom rozhodovala o privatizacích v řádech stovek miliard korun.. V témže roce vzniká menšinová vláda Miloše Zemana a po podpisu opoziční smlouvy se v podstatě zastavuje vyšetřování kauz minulých let. Střih.

Rok 1999: Kmotr Mrázek informuje Zemanova poradce Miroslava Šloufa o tom, že „ta s velkejma kozama“ (Petra Buzková) se sešla s „bakalářem“ (Zdeněk Bakala). Šlouf děkuje za informaci a půl roku nato vypukla aféra Olovo. Střih.

Rok 2004: Ministr financí Bohuslav Sobotka nabízí k prodeji zbývající státní podíl v OKD, a to za pouhých 2,25 mld. Kč. Balík akcií nakonec kupuje společnost Karbon invest za 4,1 mld. Kč. O celou transakci se ale zajímá policie, protože dle odhadů auditorů je tržní cena dotyčného podílu v OKD až 24 mld. Kč. Karbon invest obratem kupuje Zdeněk Bakala. Střih.

Rok 2010: Zdeněk Bakala dává před volbami do Poslanecké sněmovny mnohamilionové dary stranám ODS, TOP 09 a Věci veřejné. Tyto strany následně po volbách sestavují vládu, o níž Deník Referendum referuje jako o „Bakalově koalici“. Střih.

Rok 2013: Bakalou vlastněná média rozjíždějí masivní mediální kampaň na podporu Karla Schwarzenberga během prezidentské volby. Jeho podporu zvažují i někteří sociální demokraté a v Lidovém domě tak dochází k prvním rozbrojům.

Starolevicové křídlo sociálních demokratů však nakonec prosadilo vyslovení podpory Miloši Zemanovi. Na stranu Zemana se (mimo jiných) postavil i Václav Klaus, který se po skončení kariéry aktivního politika zaměřuje na práci v Institutu Václava Klause. Provoz institutu hradí Petr Kellner. Klapka. Konec.

Zdálo by se, že po poslední kapitole našeho fiktivního dokumentu mohou dějiny skončit. Vítězové i poražení jsou vymezení stejně, jako jsou vymezeny sféry české politiky, kterou si mezi sebe výše zmiňovaní pánové Kellner a Bakala rozdělili. Tedy můžeme se o tom domnívat, protože tyto sféry společenského života jsou pro běžné smrtelníky tak nějak nedosažitelné.

Pojďme ale společně na chvíli dobrovolně onemocnět lehkou paranoidní poruchou osobnosti a zkusme dál nad českou politikou uvažovat stylem, za který by se nemusel stydět ani Petr Cibulka. A možná dojde i na siderické kyvadélko…

Ačkoliv byl volební výsledek sociální demokracie katastrofální, strana přece jen měla svého vítěze — Michala Haška. Tedy alespoň do tzv. lánské schůzky, která nakonec znamenala Haškův pád. Ihned poté, co se lánská schůzka dostala do médií, došlo k hromadné mobilizaci nejen Sobotkových příznivců, ale i všech dalších obránců demokracie a svobody, kteří by sice ČSSD nikdy nevolili, ale podpora necharismatického Bohuslava Sobotky byla jedinou obranou proti tomu, aby ve Strakově akademii zasedla další Zemanova loutka.

V průběhu několika málo hodin se po celé ČR začaly organizovat demonstrace na Sobotkovu podporu a po několika dnech tlaku médií a veřejnosti dali Hašek a ostatní spiklenci své stranické funkce k dispozici. Tento případ nebývalého sjednocení voličů stran napříč celým politickým spektrem byl mnohými pokládán za první vlaštovku toho, že naše demokracie začíná být konečně vyspělá. Pokud jde o zachování svobody, jsme schopni táhnout všichni za jeden provaz.

Asi nemá moc smysl polemizovat nad tím, která ze stran mince je více poplatná autoritářským praktikám a která je spíše liberální. Haškův morální profil se dá označit všelijak, ale rozhodně ne slovem „čistý“, a jako jeden z nejhlasitějších zemanovců v oranžových barvách je ideologicky zařaditelný spíše mezi starou, konzervativní levici.

Sobotka je naopak zástupcem pokrokovějšího, novolevicového křídla v sociální demokracii a představit si jej v pozici nového Klementa Gottwalda je dost obtížné. Zajímavější je však pozadí obou těchto názorových proudů, pro jehož vykreslení je duel Hašek versus Sobotka stejně názorný, jako druhé kolo prezidentské volby.

Parta starých politických harcovníků pod vedením tandemu Zeman-Klaus se přímo podílela jak na znovuobnovení demokratického zřízení na počátku 90. let, ale i na malé a velké privatizaci, odstranění bankovního socialismu a tvorbě nové ekonomické elity, která z těchto podmínek vzešla.

Za svůj úspěch tomuto období vděčí i Petr Kellner, který se v průběhu 90. let změnil z produkčního na Barrandově v jednoho z nejbohatších lidí v Česku. Můžeme se jen dohadovat o tom, zda za svůj úspěch vděčí konkrétním politikům té doby, ale jeho úzké vztahy s Václavem Klausem jsou poměrně známé. Pozornosti médií však unikl díky tomu, že od roku 1996 se z Česka stáhl a zaměřil se na privatizace v zemích bývalého SSSR.

Pozadí jeho podnikání v Rusku je však ještě více tajemné, než jeho úspěch při privatizaci České pojišťovny. Mohla by právě z tohoto plynout Klausova a Zemanova otevřená orientace na východ? A je strašení soudobých pravdoláskařů před ztrátou paměti a návratem ruských okupantů ve skutečnosti jen zástupná bitva ve válce s Kellnerem? Těžko říci, siderické kyvadélko v tomto případě vypovídá službu.

Geneze úspěchu Zdeňka Bakaly je o poznání barvitější. Po Sametové revoluci se do Česka vrátil ze Spojených států již jako úspěšný bankéř, avšak svou energii zaměřil spíše než na agresivní podnikání právě na navázání vazeb se striktně prozápadní politickou elitou, reprezentovanou lidmi kolem Václava Havla a Karla Schwarzenberga. Zároveň se z Bakaly stal mecenáš, zaštiťující řadu charitativních a vzdělávacích projektu, mezi něž patří i Knihovna Václava Havla, a je jedním z nejvýznamnějších členů sdružení Lípa.

Ačkoliv má prsty v řadě podezřelých obchodů, namísto útěku investoval značné úsilí do tvorby perfektní image podnikatele, který stojí na té správné straně. A díky vlastnictví vydavatelství Economia má i mediální páky jak na podporu „svých“ politiků, tak i podle průběhu kauzy OKD (a podle legendárního vyjádření Erika Taberyho) na mediální krytí svého podnikání.

S jistou mírou nadsázky lze říci, že pokud se Kellner ujal konzervativních proudů české politiky, tak Bakala zaštiťuje ty liberální. Oba mají své prezidenty, Bakala své vazby na západ, Kellner zase na východ a oba českou politiku ovlivňují již od raných 90. let.

Zároveň je jejich postavení do jisté míry výjimečné, protože na rozdíl od druhořadých kmotrů Šloufa, Dalíka a spol. se nikdy sami nemuseli ukazovat po boku svých politiků, jejich aktivity byly vždy veřejnosti skryty a málokdo si je s aktivní politikou vůbec spojuje. Spojitosti jsou ale evidentní a uvažovat tak o jakémkoliv sporu v české politice v čistě ideologických dimenzích je lehce absurdní.

Ať už se to týká sporu Hašek-Sobotka, prezidentské volby, ale i štěpení ČSSD na přelomu tisíciletí, nebo rozkolu v ODS o pár let dříve, vždy po čase vyplavou skutečnosti, které původní mediální hádky kluků ohledně ideologických a stranických báboviček staví na rovinu silvestrovským estrádám.

V konsolidovaných demokraciích je běžné, že úspěšní podnikatelé podporují „své“ politické strany, ale o této podpoře se zpravidla veřejně ví a před volbami se o ní i veřejně mluví.

Podstatné však je to, že Kellnerovi kluci v médiích postupně upadají v nemilost. Jsou považování za relikty divočiny 90. let, které by se měly vrátit do hrobu a nešpinit moderní českou politiku starými praktikami, přičemž jejich protivníci byli ve volbách letošního roku zpravidla vykreslování jako ti, jenž do politiky vnesou nový, čerstvý vítr. Proti výše uvedené charakteristice těch starých a zlých nelze namítnout pravděpodobně nic, avšak neměli opomínat to, že Bakalovi kluci jsou do té dávné špíny namočení úplně stejně.

Změna v jejich podání znamená jen kosmetickou výměnu tváří a nové PR, nikoliv však změnu praktik, nebo dokonce mocenských struktur. A pokud chceme skutečnou změnu v politice, musíme v příštích volbách hledat předně ty tváře, u kterých budou zřejmé jejich dluhy a závazky vůči těm ještě mocnějším.