Koalice potvrdila takzvané limity těžby, které chrání zbývající obce v Podkrušnohoří před rozšiřováním uhelných dolů. Nemálo lidí si myslí, že to není jen tak. Za rozhodnutím tuší vliv Zdeňka Bakaly, důležitého sponzora vládních stran.

Soudí, že Bakala, vlastník dolů na Ostravsku, se tak pojistil proti severočeské konkurenci. Ale to je nesmyslná fáma, kterou radno rychle sprovodit ze světa.

Za prvé je to věcný nesmysl. Za druhé to tak nebylo. Za třetí tahle pověra škodí české občanské společnosti.

Bakalovo černé uhlí a hnědé uhlí z Mostecka si prakticky nekonkurují. Používají se k jiným účelům: černé uhlí hlavně pro hutě či železárny na Ostravsku, hnědé uhlí v energetice. Ale především jsou naprosto nekompatibilní. Pokud by teplárna, která používá hnědé uhlí, chtěla přejít na černé, musela by úplně vyměnit technologii. Hnědouhelný kotel nelze použít ke spalování černého uhlí. Pro elektrárny platí totéž.

Zdeněk Bakala nemá na ochraně severočeských obcí před tamními doly žádný praktický zájem. Proč tedy koalice rozhodla, že na bourání Horního Jiřetína a Černic nepřistoupí?

Protože by za ně zaplatila vysokou politickou cenu. Což se těžko chápe pohledem z Prahy, respektive přes stránky celostátních novin. Uhelná debata v Mostě, Chomutově, Ústí nebo Litvínově má totiž úplně jiné grády.

Uhelné doly patřily mezi hlavní témata už několikáté volební kampaně v Ústeckém kraji. Hodně se o nich mluví a hlavně: velká část místní veřejnosti je považuje za opravdu velmi důležité rozhodnutí o budoucnosti svého domova.

Kraj pod Krušnými horami koncem osmdesátých let trpěl doslova dusivou kombinací povrchové těžby, elektráren a chemiček. Ale pak vláda před devatenácti roky vyhlásila ochranu obcí před doly, nový zákon o ovzduší pročistil smog a Podkrušnohoří se začalo zbavovat pověsti beznadějného místa, kde nelze žít ani podnikat. Vznikají nová průmyslová odvětví. CzechInvest během dvanácti let v Ústeckém kraji udělil investiční pobídky projektům, jež vytvořily přes 17 tisíc pracovních míst. To je mnohem více, než zaměstnávají všechny zdejší uhelné jámy dohromady.

Pokud by vláda kývla na vystěhování Horního Jiřetína a Černic, do Ústeckého kraje se s plnou parádou vrátí minulost. Nadějné oživení by se zastavilo. Dotyčné uhelné ložisko vystačí pouze na několik let. Proto úředníci ministerstva průmyslu a obchodu před časem anoncovali, že je potřeba „aktivněji otevřít otázku případného budoucího využití rezervních lokalit". Přeloženo z ptydepe do češtiny: uvažovat o třech úplně nových dolech, které by zbouraly asi dvacet dalších obcí. Místní lidé to dobře vědí.

Koaliční strany (a nejen ony) proto pochopily, že podpora uhelným společnostem je riskantní téma, které voliči berou hodně vážně. Už před krajskými volbami se partaje — nalevo i napravo — předháněly, kdo přijde s lepším plánem, jak chránit obce před doly. Letos se podobná soutěž opakovala. Pouze Jiří Paroubek udělal podivnou chybu, když začal veřejně pochybovat o volebním programu své vlastní strany.

Navíc po volbách shodou náhod vznikla příznivá personální konstelace. Ochranu obcí coby své téma adoptovaly Věci veřejné. Hlavním tahounem se totiž stal Milan Šťovíček, nový poslanec a ústecký volební lídr strany. Bývalý primátor Litvínova, kterého předloni sesadili kmotři z místní ODS, totiž už na radnici patřil mezi hlavní odpůrce důlních společností. V červnu si vzal na starost, aby do koaliční smlouvy prosadil potřebné body.

Protože všechny tři strany byly už před volbami víceméně nakloněny zachování limitů těžby, politici, kteří je aktivně prosazovali — ke Šťovíčkovi se přidali také ostatní vyjednavači VV nebo senátor Bedřich Moldan —, narazili pouze na poměrně slabý odpor. Výsledek: příslušná klauzule koaliční smlouvy je bezmála perfektní.

Což samozřejmě neznamená, že příběh skončil. Programové prohlášení vlády — které vesměs kopíruje koaliční smlouvu — se právě v pasáži o uhelných dolech překvapivě liší. Potvrzuje sice ochranu obcí, ale z odstavce, kde vláda anoncuje důležitou reformu horního zákona, zmizely konkrétní body a zůstala pouze obecná, nic neříkající fráze.

Příčina je evidentní. Koaliční smlouvu sepisovali straničtí vyjednavači, ale její překlopení do programového manifestu už dostali na starost jednotliví ministři. Šéf resortu průmyslu a obchodu Martin Kocourek očividně využil první příležitosti, aby začal dohodnutou novelu torpédovat. Není to žádná katastrofa. Závazky stanovené ve smlouvě samozřejmě i nadále platí. Nicméně historka naznačuje, jak asi budou práce na změně zákona vypadat.

Jde však o více než dobrou pověst ctěné vlády. Falešná linka, která za potvrzením limitů těžby v koaliční smlouvě vidí Bakalovy peníze, je především vlastní gól občanské společnosti.

Jakou cestu jsme ušli, je vidět, pokud se vrátíme do let 2003—2004. Tehdy panovala bezmála úplná politická shoda na vystěhování a zbourání Horního Jiřetína i Černic. Předseda vlády i šéf opozice explicitně podporovali plány uhelných společností. Krajští politici přinejmenším nebyli proti. Návrh Martina Peciny, aby nová energetická koncepce ochranu obcí prostě zrušila, neprošel pouze díky nesouhlasu lidoveckých i unionistických ministrů a intervenci Petry Buzkové.

Uplynulo šest nebo sedm let a všechno je přesně opačně. Je to skvělý výsledek vytrvalého odhodlání místních lidí a komunálních politiků i účinné práce ekologických organizací. Podařilo se jim udělat z uhelného projektu velké společenské téma a úplně otočit politickou debatu.

Je to náš úspěch. Nikoli Zdeňka Bakaly.

Občanská společnost by měla slavit své velkolepé a inspirativní vítězství. Nikoli přemítat, kterépak spiknutí způsobilo, že se jí, ó hrůza, podařilo vyhrát.

Logickou implikací názoru, že porážka uhelného byznysu tkví v náhodné výslednici konkurenčních zájmů, je víra ve všemoc důlních společnosti. Přiznávali bychom tím bezmoc české občanské společnosti. Nejenže to není pravda. Málokomu by se takové mínění hodilo jako bossům Czech Coal.