Jakou hodnotu plní ve společnosti volby z hlediska psychoanalýzy? Je to terapeutický akt nebo je to trauma? Dopadly volby dobře nebo špatně? Jaké jednání můžeme očekávat od zúčastněných subjektů? Jaká je jejich symbolická identita a jakými komplexy trpí? Psychoanalytický pohled do nevědomí české politiky po roce 1989 analýza traumat může přispět k porozumění současné politické situaci.

Hned od počátku můžeme diagnostikovat řadu komplexů, vytěsněných myšlenek a masochistických či perverzních figur. Hlavní aktéři polistopadového politického uspořádání ODS a ČSSD dnes trpí především oidipovským komplexem. Oidipovský komplex kombinuje touhu po uznání s touhou po otcovraždě.

Otcové zakladatelé Klaus a Zeman, kteří svou autoritu umocnili na prezidentských postech, zavrhli své stranické děti. Někteří z jejich středu pak touží po otcovském uznání, jak to předvedl před volbami Kuba z ODS a aktuálně Michal Hašek z ČSSD, který tím otevřel dveře ke starým traumatům.

Zatímco některým svitla naděje, že volby budou mít terapeutický účinek, jsme ve fázi projevení se potlačených traumat. Kromě otců dvou polistopadových stran musíme započítat otce návratu k demokracii Václava Havla. Jeho autorita jednoznačně zneuznala levicovou politiku a jeho morální koncepce „pravdy a lásky“ sublimovala do úzkostné neurózy antikomunismu české veřejnosti.

Obsedantní touha po „strachu z komunismu“, která je oidipovským vztahem k Havlovi tvořila dlouhá desetiletí nepostradatelný prvek sebepojetí českých voličů. V kontextu Havlova odkazu vzniká perverzní situace, kdy před stalinskými komunisty z KSČM může voliče zachránit už jen bývalý člen KSČ, (faktický nebo imaginární agent StB) Andrej Babiš spolu s Martinem Komárkem, bývalým členem SSM, redaktorem Mladé fronty a synem bývalého ředitele Prognostického ústavu Valtra Komárka (otce otců).

Absolutní morální nárok je nenaplnitelný a změna režimu se do některých těl zapisuje formou traumatu. Andrej Babiš, úspěšný podnikatel, modelová figura polistopadového tržně orientovaného režimu je v zrcadle antikomunismu perverzně denunciován jako součást režimu předrevolučního, což ho mělo před volbami přesunout do kategorie nevolitelných.

Z podobných důvodů zůstává KSČM nejen nevolitelná, ale pro členy hypotetických koalic též neviditelná. Na možnou koalici ČSSD, KSČM a dalšího subjektu se málokdo vůbec odvážil pomyslet. I pouhá myšlenka na tuto možnost je pro děti Havla nepříjemná a musí být buď vytěsněna, nebo použita ke strategickému oslabení protivníka.

Komunisté jsou jako každá traumatická vzpomínka vytěsněni do nevědomí a i pouhá zmínka může u občansko-demokratického subjektu vyvolat hysterickou reakci. Sociálně-demokratickému subjektu je toto spojenectví zapovězeno tzv. bohumínským usnesením, které spočívá na představě, že odmítnutí spolupráce s levicí ji získá přízeň levicového voliče, a perverzněji pak, že se jí podaří dosáhnout uznání svých pravicově orientovaných oponentů.

Antagonismus, který bychom očekávali mezi ČSSD a ODS je jen zvláštním druhem perverzní touhy a je substituován v podobě symbolického zákazu utvoření koalice s KSČM. Úzkostná neuróza velí zahnat nepříjemnou myšlenku do nevědomí. Ignorovat ji i za cenu obsedantních projevů antikomunismu. Ale pozor, vytěsněné obsahy se vrací v podobě nekontrolovatelných symptomů. Analytické vyrovnání se s minulostí je stále ještě před námi.

Volby jsou potenciálně terapeutickým aktem. Jsou rituálem a psychodramatem. Nastává při nich přechodně převrácení mocenské struktury. Ovládaní získávají dočasně symbolickou moc nad vládnoucími. Tento „rituál vzpoury“ končí v momentu, kdy jsou hlasy sečteny a moc putuje zpět do rukou omezeného počtu zvolených poslanců.