Tak jsem prodal svůj tříkolový velorex. Byl tak dlouho nepojízdný, až mi došlo, že mé mládí se nevrátí, kdežto on jinde má šanci. Jeho existence byla u nás posledních třicet let tíživá, pro mě poněkud metafyzická. Zůstal vězet v zakletí nikdy nedokončené rekonstrukce.

Koupil jsem ho v roce 1978 pojízdný, ale velice otrhaný. Tehdy jsem ho ve skromných podmínkách obnovil, v Solnici na něj ještě ušili nové oblečení. Sloužil dobře, měl dokonce zahrádku, s její pomocí jsme velorexem stěhovali i skříně, vezli ledničku, z Kladna novou smaltovanou vanu.

S tou jsme se dokonce ocitli i vyfoceni v Dikobrazu, kde netušili, že uvnitř stroje sedím já. Pak jim to prý někdo řekl a měli z toho průšvih.

Vozili jsme v něm i malého Martina, vtěsnaného do jeskyňky pro zavazadla za sedadlem, nad motorem. Mohl se dívat ven přes zadní plexisklové okénko. Pak se nám narodila Anča a úlohu velorexu jako vozidla převzal trabant. Velorex ale v rodině zůstal, stál na ulici, půjčil jsem ho kamarádovi, že ho bude mít v garáži. Tomu ho však ukradli, bál se mi to oznámit.

Po čase ho našli svržený a zubožený kdesi v rokli v Motole, žalostný pohled. Až po několika letech jsem se odhodlal k rekonstrukci, už v Hořovicích. S tou mi pomohl automechanik a zámečník pan Huml. A velorex znovu jezdil, ale jako kostlivec, neměl oblečení.