Tajemství velorexu

Výrobní družstvo Velorex, vyrábějící za minulého režimu tříkolové vozidlo pro invalidy, bylo šťastným způsobem, jak překonat nedobré poměry. Byli by dnes např. spisovatelé a umělci schopni společně konat něco k překonání poměrů dnešních?

Ono podivuhodné, směšné tříkolové vozidlo nebylo velorexem od svého vzniku; první vozítka (v roce 1948) jejich konstruktéři bratři František a Mojmír Stránští nazvali Oskar – jako „na OSe jezdící KÁRa“. To jsem se dočetl v knize Velorex, kterou napsal Ivo Fajman (vydala ji Grada Publishing, a. s., v roce 2010). Autor sice popisuje historii velorexu, vývoj jeho konstrukce, uvádí nezbytné technické parametry a zajímavosti, ale hlavní sdělení tkví v něčem jiném: Zaznamenává osudy lidí spjatých s výrobou motorových tříkol i dobové souvislosti, dané novými, nepříznivými politickými poměry, jimiž si velorex dokázal proklestit svébytnou cestu – vlastně jako jejich kuriózní představitel.

Po znárodnění průmyslu, zákazu soukromého podnikání a zavírání živností se výrobní družstva stala jediným prostředím, kde lidé alespoň do jisté míry mohli uplatňovat svou tvořivost, schopnosti a prosadit program, který přímo nediktovala strana. Bratři Stránští sami nabídli ministerstvu zdravotnictví výrobu úsporných vozidel pro invalidy, povětšině ještě válečné. Podle Fajmana z ministerstva neodešli, dokud příslušné povolení nedostali.

Svůj výrobní program, vyvinutý už v nuzných protektorátních poměrech, zaštítili nezpochybnitelnými sociálními ohledy, pro něž byl právě motoristický minimalismus tříkol nejpříhodnější. A zároveň i pro poměry, jež oplývaly jen minimálními výrobními a pracovními možnostmi ve volném, občanském sektoru. Konstrukce velorexu je geniálním východiskem, ba únikem z poměrů, jež ochromily, zmrzačily společnost tak, aby sama, bez strany a vlády, ničeho nebyla schopna. Svařované trubky, koženka, motocyklová kola a motor z jawy péráku ještě byly na hranici možností .

Stránští přizvali do družstva šikovné lidi, kteří přišli o své podnikání a živnosti, nebo byli vyhozeni z vedoucích míst znárodněných podniků. Příležitost dostali i zemědělci, jimž obživu vzala násilná kolektivizace, a nebýt Stránských, neměli by ani kde bydlet. Uplatnily se také ženy, například: „Marie Paštiková, která svářela jak bůh.“ V roce 1953 vyrábělo velorexy dvacet sedm lidí, z nichž žen bylo dvanáct. V podmínkách družstevní manufaktury, přemístěné do Solnice, ročně vyráběli více než tisíc vozidel.

Pamětníci vzpomínají, jak bratři Stránští – ale i další pracovníci – trávili v „továrně“ večery i neděle, aby stále něco zlepšovali. Starší z bratrů, František, však v lednu 1954 za nejasných okolností s velorexem u České Třebové havaroval a přišel o život. Vedoucím se pak stal Jaroslav Ehl, který ovšem byl v roce 1961 propuštěn z vůle vyšších míst. Na protest proti tomu s ním odešel i Miroslav Slezák.

Pro vás, které by to snad zajímalo: Tříkolové velorexy se vyráběly také jako valníky (velice srandovní) hlavně pro potřeby zemědělských družstev; od prosince 1971 až do ukončení výroby v roce 1973 vyjížděly ze Solnice už čtyřkolky (musely mít diferenciál), šedivá, ošklivá autíčka, která na rozdíl od tříkolek brzy zmizela ze silnic.

Na příběhu velorexu mě překvapila nebývalá pospolitost jeho tvůrců a výrobců, kteří měli různé profese a pocházeli z velice odlišných prostředí i sociálních poměrů. Například, jak píše Fajman, Josef Drašnar, politicky nespolehlivý bývalý účetní švýcarské firmy, „nedával na sobě znát, že je vzdělanější než většina zaměstnanců“. Tíživé poměry se jim dařilo překonávat tím, že se vzájemně respektovali, nikdo se nad nikoho nepovyšoval, a nepohrdali ani tou prací v primitivních podmínkách, naopak – objevili v ní velký smysl. Na dílně snad ani nebylo žádných udavačů, ustrašenců a leštičů klik u okresní vrchnosti.

Umíme si to představit dneska? Že bychom měli nějaký společný, byť minimalistický program, svůj velorex, jímž bychom dokázali překonat poměry, které rovněž nepovažujeme za bůhvíjak příznivé? Že bychom společně něco svařili a pěkně potáhli koženkou?

Dokonce bych řekl, že zvláště v kulturní oblasti, poměry tak ubíjené, mezi tvůrci nikdy nebyla žádná dohoda možná, ba ani solidarita. Vzpomínám si na spisovatele hned po roce 1990, jak téměř každý si myslel, že je lepším a důležitějším spisovatelem než ten druhý, a že by tedy měl mít přednost a být na první stránce. Nebudu uvádět žádná jména – i když bych mohl -, ale kulturní tvůrčí obec se jevila (až na výjimky) jako poměrně nevraživá smečka povýšených individuí, z nichž každé se tak dlouho a úporně vymezovalo vůči nějakému společenství či programu, dokud nedosáhlo vysněného stupně individualizace, čímž i bezvýznamnosti v očích jiných - a často i faktické.

Čas od času jsme se sice dokázali pod něco společného podepsat – ale něco společně učinit? Ó kdežpak. A tak nás vrchnostenští úředníci vždycky rovnou měli na lopatkách, aby velkomožně udrolili tu tomu, tu onomu, což u ostatních jen vybudilo další nevraživost vůči vyvoleným, kteří se tou ubohou – a zpravidla i velice dočasnou – vyvoleností jen tetelili. Tak se nám (to za časů karfíkovských Literárek) nikdy nepodařilo domluvit ani na společném postupu s jinými časopisy a novinami, natož na nějakém společném plánu. (I když je pravda, že proti dnešku – to ještě bývaly časy!)

A kdyby dneska někdo navrhl, obrazně řečeno, „založme družstvo Velorex“, hned by se někdo ohradil – no přeci nejsme takoví chudáci, přeci nejsme takoví invalidé, toho nemáme zapotřebí! Neuvědomil by si, že pomocí minimalistického velorexu se mohou znovu dostat do společnosti tisíce lidí, jinak vyčleněných. A že – přísně vzato – takoví invalidé už možná jsme.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

I pro tři lidi Úterý, 12.Února 2013, 21:54:33

Pamatuji, jak jsme jeli ve velorexu i ve třech, sice jen z Vackova na Olšany do restaurace, ta třetí schoulená pod zadním okénkem ...
Výrobní družstva by mohla skutečně být cestou ze současné krize - alespoň počínaje lokální úrovní. Přemýšlím, zda by mohla být zakladatelem i obec?
Klíčové hnutí chystá na květen konferenci o sociální trojčlennosti, o penězích bez úroku - i zde bychom mohli nalézt inspiraci.

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Něco je špatně Středa, 13.Února 2013, 08:59:35

Petře, současnou krizi, o níž píšeš, tu máme zhruba už pátým rokem a žádný boom výrobních družstev se nekoná. Já si s tím lámu hlavu už asi 4 roky, ale jen ve svém volném čase :-). Také sleduji nadšení Alternativy zdola (a lidí kolem soc.dem. a Trastu pro ekonomiku a společnost atd. atp.), které ale není o moc plodnější než stálá "oficiální" nabídka rady a pomoci při založení družstva od SČMVD (http://www.scmvd.cz/). Inspirace vidím habaděj, ale jako by "život byl jinde". Kde a proč?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.