Levice vědomá si vlastních tradic se nemůže otočit zády ke kultuře. Měla by přijít s alternativním projektem její podpory přesto, že část umělců a kulturních pracovníků podpořila v prezidentské volbě pravicového kandidáta.
Levice a kultura, v duchovní paměti dvacátého století v Západní Evropě téměř synonyma — u nás v postkomunistické přítomnosti mezi nimi zeje příkop.
Víc než kdy jindy se tato bariéra vyjevila na pozadí zápasu za živou kulturu, které následkem neustále se zhoršující rozpočtové politiky ministerstva kultury hrozí bezmála zánik. Anonymní, nepřátelské reakce na iniciativu Zachraňte kulturu 2013, které bylo možné číst pod peticí Stop ekonomické cenzuře a jež lze lakonicky shrnout do věty: „Volili jste Karla, tak chcípněte hlady,“ představují asi jen internetový resentiment. Jenže od některých levicových publicistů jsme se dozvěděli totéž v mírnější verzi (viz texty Štěpána Kotrby či Martina Hekrdly). Část levice tak v reakci na neoliberální devastační politiku reaguje odmrštěním těch, kterých se tato likvidace týká. (Paradoxně i časopisů a projektů, o jejichž levicové orientaci lze sotva pochybovat.)
Jistě, tento paradox je vyvolán jiným paradoxem, kterého jsme byli svědky, a kterým argumentují právě ostří kritici. Část kulturních elit totiž vynesla během (po)volební mánie předsedu TOP 09 do nebes, zatímco do země pohrdavě zašlapala voliče nového prezidenta, častuje je přízvisky rudých a hnědých prasat, kočičích mozků a lůzy. Útočila na intelektuály a umělce, kteří kampaň Karla Schwarzenberga kritizovali. Vysloužila si tím mimo jiné přízvisko „kulturní fronta“ implikující ideologické zblbnutí. A zatím ministerstvo kultury v rukách TOP 09 - Starostové připravilo likvidaci živé kultury. Přesně v duchu asociální politiky dotyčné konzervativní strany.
Z této perspektivy se některé reakce pochopit dají. Nicméně, jak briskně ukázal Štefan Švec v Britských listech, žádná jednotná kulturní fronta neexistuje a nikdy neexistovala. (Nemluvě o rozdílu mezi „celebritami“ a menšinovou kulturou.) Je to iluze. Chrlit hněvivou lávu na celou živou kulturu je uplatněním principu kolektivní viny, který je sám o sobě nepřijatelný. Je absurdní připisovat všem aktérům iniciativy totožný názor na prezidentskou volbu a je stejně absurdní jim vyčítat shodný nedostatek solidarity s dalšími oběťmi vládní politiky, nejen proto, že řada z nich je sociálně kriticky angažovaná.
Existence voličů kteréhokoliv kandidáta na prezidenta v kulturní obci však především neruší fundamentální skutečnost, že současná kulturní politika vede k ohrožení živé kultury, tj. řady nezávislých galerií, malých hudebních festivalů, literárních debat a čtení v kavárnách, experimentálních divadelních představení, performance, jedním slovem projektů, jež jsou nejen oázami v poušti všudypřítomné mediální masáže, nýbrž také instancí hlubší společenské sebereflexe.
Nese-li v sobě kultura emancipační potenciál, jak je zapsáno zlatým písmem v levicové intelektuální tradici, pak levice, která kulturu nepodporuje a nebojuje za ni a o ni, zkrátka není levice. Ve stínu stále se rozšiřující skupiny vyloučených, možná není na místě připomínat fakt, že tato situace vede k hlubší prekarizaci řady širší veřejnosti neznámých tanečníků, básníků, umělců, hudebníků, kteří jakkoliv disponují kulturním kapitálem, životní podmínky sdílejí s vrstvami neprivilegovanými. To je ale také politické téma.
Politická levice síru sice nedští, zato k situaci mlčí (s drobnou výjimkou obecného prohlášení ústřední odborné komise ČSSD pro kulturu). Přitom se jedná o další manifestaci ideologie škrtů, o další popření veřejných statků a společenské sféry. O další projev neoliberalismu. Možná ta nepatrná odezva souvisí i s vlastním máslem na hlavě; ani levicové vlády v této zemi nikdy nerealizovaly koncepční kulturní politiku, v programu sociální demokracie či komunistů má kultura mizivé místo. Neoliberální pohrdání marginalizovaným, protože nekomerčním uměním, vniklo i do stran, jejichž tradice je s kulturou v evropských novodobých dějinách úzce provázaná. V neparlamentní levici panuje rovněž ticho po pěšině, ani zde nejsou otázky kultury jako veřejného statku na programu dne.
U části kulturní obce (a nejen tam) převládá laciný antikomunismus a nechuť k politice, k té levicové obzvláště. S nadšením podporuje vládního kandidáta, právě protože se prezentuje jako apolitický. Přesto je povinností levice se přes tyto postoje přenést a místo ignorace vtáhnout kulturu konečně do svého zorného pole. Pokusit se pravici, která kulturu reálně ožebračuje, vytřít zrak propracováním koncepce, která by umožnila aktivní podporu živého umění, a osvobodila ho od nadvlády tržních mechanismů. Přijít se skutečnou alternativou. Inspirovat se novými myšlenkami či zeměmi, kde levicové vlády na podporu a rozvoj kultury nerezignovaly. Kromě politických bodů by tímto působením získala přístup k vlastním kulturním kořenům. Uvědomění vlastního duchovního kontextu by mohlo napomoci její obnově.
Tereza Stejskalová je redaktorkou kulturního časopisu A2, Adam Borzič je šéfredaktorem literárního časopisu Tvar.
Proč? Proč by se levice měla nad tento, často agresivní odpor, navíc ještě povinně, povznést? Laciný antikomunismus přece není žádná nechuť k politice, to je přeci naopak politika jak hrom, jenže pravicová!
Apel "levice, která nebojuje o kulturu, není levice" je možno doplnit též apelem " asociální kultura, není kultura".
Autor se zřejmě domnívá, že když bude levice podporovat onu "kulturní frontu", tak tato časem prozře, pochopí svůj omyl a bude podporovat levici. Snít je hezké. Realita je v tomto případě ale jinde.
Takže podporu kultuře ano. Jestliže však levice není schopna pomoci Vyloučeným, neměla by plýtvat iniciativou na to, aby sehnala prostředky na koupení si uznání od zatraceně pravicové "kulturní fronty". Té určitě "zrak nevytře". A to by mělo být zapracováno do zmiňované koncepce. Když už alternativa vůči vládnímu postoji kultury, pak opravdu Alter. To ovšem není podpora iniciativě Zachraňte kulturu 2013.
Prostředky na živou kulturu nejsou projevem státního milosrdenství vůči nekomerčním nakladatelům a pracovníkům redakcí. Občané platí daně a stát dluží občanům to, že vytvoří prostor pro kulturu, a to nejen pro státní kulturní instituce jako je Národní muzeum, Národní divadlo nebo Národní galerie, ale i pro takřečenou živou kulturu. Od státu se právem očekává, že pro udržení tohoto prostoru věnuje nepatrný zlomek procenta státního rozpočtu. Nečeká se tedy skutečně moc.
Současná pravicová vláda škrtí kulturu od svého nástupu. Poslední navržené škrty jsou likvidační, přesně tak, jak píší autoři v článku. Vzniká podezření, že likvidována jsou především periodika, u nichž se přirozeně projevuje levicová orientace. Dnešní neoliberální pravice a kultura, to totiž k sobě moc nejde. Tak jako se levicové smýšlení postupně prosazuje na univerzitách a ve vědeckých ústavech, především v humanitních oborech, tak se také projevuje např. v literárních časopisech. Neškodilo by levicovým aktivistům, kdyby se do nich občas podívali.
Takzvaná "kulturní fronta" údajně podporující Karla Schwarzenberga, to je fikce. Jsou to konkrétní jednotlivci se svou osobní motivací. Mohutné hnutí z nich udělali mistři politické proipagandy ze Schwarzenbergova volebního štábu. Ty osobnosti kultury, které se rozhodly pro jiné varianty (volit Miloše Zemana jako menší zlo, nevolit, hodit do urny vědomě neplatný hlas) byly lživě zamlčeny.
Vím, o některých z nich, kteří, bohužel pozdě, prozřeli. Pochopili mimo jiné, že složka koalice pod vedením toho Schwarzenberga, kterého volili (tedy TOP09/STAN) stojí za programem likvidujícícm kulturu. Došlo jim pozdě. Ale bylo by zaslepené a malodušné se jim za jejich volbu volbu mstít. Dal přednost pokusu získat je.
Levice by neměla podporovat "levicovou kulturu", protože vzdělání, věda, filosfie ani umění nejsou služkami politiky. Měla by podporovat kulturu, protože kultura sama, svobodně, ne v režii politiků, zaujímá demokratický a sociální postoj. Levice by neměla kulturu instrumentalizovat, nýbrž s ní spolupracovat podle principu: já pán, ty pán. Kultura je pro levici svébytným partnerem, pokud není politickými křiklouny zahnána do náruče pravice.
Než mohla lůza v revoluci svrhnout pány, museli dlouhá léta různí osvícenci, obrozenci, lidoví vzdělanci, písmáci a ochotníci, dělničtí političtí aktivisté, učitelé a šiřitelé osvěty budovat kulturu lidových mas.
Místo abychom si navzájem předhazovali, koho z nás vládnoucí lumpové seškrtali víc, spojme se. Umělci, pro které kníže má k lidu blíže, a milostivě shlíže, kdo mu boty líže, vyvede nás z kríže, se asi nepřidají, oni přece dobře vědí, že bolestivé škrty jsou nutné. Umělci, kteří mají víc rozumu, se bránit budou; sami se ale neubrání, po malých skupinách budeme postupně rozdrceni všichni. Jedině společně máme jakous takous šanci dupnout si na vládu, aby se pod ní židle aspoň zachvěly.
Když budeme sedět doma, číst noviny a koukat na televizi, sotva uvidíme něco jiného než knížecí kulturní frontu. Když půjdeme demonstrovat proti všem škrtům, včetně těch v kultuře, uvidíme, kolik umělců půjde s námi.
Demokratická levice samozřejmě je doma u prostého lidového umění. Ale k její dobré tradici patří i podpora umění náročného, které nemusí být umění pro bohaté. Současná kulturní politika, proti které protestujeme, nutí divadla a orchestry nasatovat vysoké vstupné a vytvářet bariéru pro obyčejné lidi.
Není to náročná kultura, ale špatná státní politika, která z kultury dělá elitní zábavu pro bohaté.
"Není to náročná kultura, ale špatná státní politika, která z kultury dělá elitní zábavu pro bohaté."
Máte naprostou pravdu pane Štampach, ale o dostupnosti kultury pro lidi, není v celé slavné petici ani slovo. Ti nejukřičenější umělci nemluví o tom, že se kulturní statky stanou nedostupnými pro větší část veřejnosti a že je to trápí. Oni chtějí peníze pro sebe a svou "seberealizaci". Možná že jsou solidární svou tvorbou, ale nikoliv svým smýšlením . Samozřejmě že ne všichni. A proto adorují K.S. , který je pro spoustu lidí symbolem asociální vlády. Dovolím si poukázat na jejich způsob myšlení parafrází citátu z Orwela: Ne nám ale jim uberte. Petice viz. níže.
http://www.petice24.com/zachrate_kulturu_2013
Vzpomínám, jak velmi mne zklamal pan Nárožný, kterého jsem si do té doby vážila pro jeho inteligentní vyjadřování se do medií i herectví. Stal se hlavní tváří protipetice, když se doktoři postavili proti rozvratu zdravotnictví (a nejen proti nespravedlivému finančnímu ohodnocení) v akci "Děkujeme , odcházíme?" Nevím, jestli to mělo nějakou vazbu na jeho následné ocenění, byla to cena Thálie?, přesně nevím, ale velmi mi to připomínalo totalitní tlaky - chceš něco, tak my chceme něco (politickéy angažovaného) na oplátku. Měl vůbec takové politické angažmá proti doktorům zapotřebí? Zmiňovaný rozvrat zdravotnictví stále pokračuje a vypadá docela hrozivě. Pražské celebrity nejspíš na universálně dostupnou zdravotní péči nespoléhají. Bohužel. Praha už je dneska "stát ve státě" a ta hrstka lidí, kteří vnímají potřebu lidské solidarity ve všech oblastech, včetně kultury, nebude mít dost sil to změnit. Marek Řeznka se pokusil to umělcům připomenout v otevřeném dopise v Britských listech:
http://www.blisty.cz/art/67479.html
Jestli si to vezmou k srdci nevím, spíš se domnívám, že to bude muset venkov "Praze" vnutit až v příštích volbách. Jestli vláda vydrží do těch řádných, tak toho, co se bude muset horko těžko napravovat, bude hodně. Kultura by měla patřit k prioritám, aby se z lůzy zase stal lid, který bude moci uplatnit svou ústavní úlohu nositele moci ve státě. Jestli už nebude pozdě - proto je dobré včas připomínat levici nutnost podpory kultuře. I podvědomě působí na kultivované chování lidí, které je při jakékoli společenské změně žádoucí. Zdravím i pana Kuchejdu a ostatní diskutéry zde, autorovi děkuji za článek!
A jinak souhlasím, je to zajímavý test solidarity. Ale nejen v oblasti kultury - nesmíme se jako společnost nechat rozdělit a poštvat proti sobě. Jsme na jedné lodi, ale je těžké to vysvětlovat frustrovaným a trpícím...
Zkusil někdo prokádrovat signatáře té petice? Vidím mezi nimi pár lidí, o kterých vím, že v prezidentské volbě podpořili Karla Schwarzenberga, ale nerozpoznal jsem jich mnoho. Může to být tím, že se v současné české kultuře neorientuji, většina těch jmen je mi zcela cizí, a Schwarzenbergovu kampaň jsem také z větší části ignoroval, ale může to být i tím, že to opravdu není petice knížecích poddaných. Každopádně vidím mezi signatáři Táňu Fischerovou a několik jejích stoupenců, jakož i několik stoupenců Jiřího Dienstbiera, byť Dienstbiera samotného nikoliv.
Jsou pod peticí podepsáni aspoň někteří z těch nejvýraznějších pravicových křiklounů, anebo ti skutečně politiku Ministerstva kultury podporují? Zkoumal někdo, jaké názorové skupiny a jak silně jsou mezi signatáři zastoupeny?
Podle mě skončil jen sovětský model – skandinávský model, pokud vím, se drží dobře. Na Islandu si dokonce chladnokrevní Vikingové horkokrevně poradili s banksterským finančním upírem. A indiáni v Latinské Americe zatím úspěšně hledají vlastní model.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Systém založený na předpokladu, že množina soukromých egoismů vyprodukuje společné blaho, mi připadá naprosto blouznivý. Při rozumném respektování pravidel včetně lidských práv může takový systém nějakou dobu fungovat, ale nakonec to vždycky skončí orwellizací ve stylu románu 1984. Lidé si budou muset vybrat: buď kapitalismus, nebo demokracie.
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Měl by vycházet z principů francouzské revoluce: svoboda – rovnost – bratrství. Možná to zní naivně, ale nic lepšího lidé nevymysleli. Nebo ano?
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Úplně by stačilo kulturu postavit naroveň ekonomice, anebo raději nad ekonomiku. Aby o strategických záležitostech, které se týkají všech občanů, nerozhodovali jednostranně vzdělaní manažeři, ale důvěryhodné osobnosti se zkušenostmi a rozhledem, bez vazeb na mafiánské struktury.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Ne. Rozdat pár grantů není kulturní politika. Kdyby ministerstvo kultury nemělo za úkol připravit církevní restituce, už bychom neměli ani to ministerstvo. Tato vláda usilovně pracuje na tom, aby se Česko zařadilo mezi montovny s levnou pracovní silou. Takže hájit a rozvíjet českou kulturu, to už se téměř rovná občanské neposlušnosti.
JIŘÍ ŽÁČEK, básník (1945)
Zdroj: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2013&cis=05&cl=03
No nevím tedy...
To je jako věřit, že Potěmkin byl geniálním stavitelem vesnic.
Na druhou stranu, husákovský režim ideály pošpinil, pokřivil, pošlapal. Všechno byla jen stafáž. Proto považuji za nemožné si určité ideály a víru zachovávat, a současně brát tuto stafáž vážně.
Jistě spousta lidí se tvářila, že souhlasí s režimem (i když asi jen u málokoho to nenahlodávalo ideály, a pokud nenahlodalo, klobouk dolů!) — ale ve skutečnosti jej brala jako frašku. Ovšem vidím rozdíl mezi tímto pasivním "tvářením se" a aktivním publikováním veršů.
Nejde mi tu o nějaké kádrování pana Žáčka, to skutečně ne. Spíš sleduji to napětí mezi ideály a démonem souhlasu.
Má osobní zkušenost z doby normalizace:
"Já ti opravdu věřím, že právě ty to myslíš s tím komunismem dobře, ale druhý takový cvok jak jsi ty se určitě nenajde v celé republice."
Každopádně asi vidí, že jeho ideály a politický režim jsou v rozporu. A proto tvrdím, že být s husákovským režimem konformní a zároveň mít důvěru v socialistické či komunistické ideály, jak říkal M. Pleva, prostě není možné, pokud člověk jednoho z toho nešidí. Ty věci stály proti sobě.
Tento důraz na emancipační potenciál kultury, její kritičnost je podle mého názoru aktuálnější a nosnější než Bělohradského pojetí "doby postkritické".
Odtud by se mohla promýšlet nová koncepce kulturní politiky. Jenže to by se soc.dem. musela intelektuálně vzpamatovat. Neslyšel z jejích útrob jediný mediálně výrazný hlas, který by se demonstrantů za podporu živé kultury hlasitě zastal a současně přišel s konkrétními návrhy
Kultura přece není jen věcí kultury samé, je věcí celé společnosti, a tedy i politiky.
Boj za živou kulturu je bojem za živou společnost.