Proč by měl stát podporovat živou kulturu, například literární časopisy

Z literárního čtrnáctideníku Tvar přebíráme další článek. Pavel Janoušek v něm vypočítává důvody, proč ani takové kulturní aktivity, které nevydělávají, nejsou tak úplně nemravné.

Výchozí situace
Ministerstvo kultury dostalo v letošním roce více financí, přesto však ve svém rozpočtu prudce snížilo podporu na živou kulturu, například na vydávání literárních časopisů. Tímto rozhodnutím se kulturní sféra, která byla už v minulých letech silně podfinancována, dostala do likvidační situace znamenající zánik nemalé části, ne-li většiny stávajících aktivit. To si uvědomili nejen protestující šéfredaktoři, ale i členové komisí, které měly podporu rozdělovat, a rozhodli se na této vražedné hře nepodílet. Místo toho vyzvali ministryni kultury, aby se pokusila procesy nastavit poněkud jinak. Ta si vzala čas na rozmyšlenou…

Otázka
Vzniklá situace pochopitelně zaujala média a zčásti i širší veřejnost. Vedle lidí považujících státní podporu živé kultury za samozřejmost a povinnost se tak k ní začali vyslovovat rovněž ti, kteří jsou přesvědčeni, že jakákoli podpora těch darmojedů je plýtvání penězi. Jejich základní otázka zní: proč by stát měl vlastně z peněz daňových poplatníků podporovat něco, o co je tak malý zájem, že si to na sebe nevydělá?

Dovolte mi proto, aby se na příkladu literárních časopisů pokusil navrhnout adekvátní odezvu na takovéto tázání.

Odpověď
1.
Umění, například literatura, je nedílnou součástí života civilizované společnosti. Je jednou z oblastí, které spoluutvářejí vědomí příslušnosti k určité zemi a státu, národní identitu. Samozřejmě, že tuto identitu lze opřít například i o slogan „Kdo neskáče, není Čech!“, nicméně vnitřně svébytnou a hrdou je jen ta země, která je mezinárodně konkurenceschopná nejen ekonomicky, ale také kulturně.

Navzdory stále postupující globalizaci a nadnárodní ekonomické integraci se totiž o tom, zda Češi zůstanou Čechy, nerozhoduje v Bruselu či kdekoli jinde za hranicemi, ale „u nás doma“, a to právě v oblasti umění a kultury. Literatura je v tomto smyslu důležitá i pro ty občany, kteří vůbec nečtou. Teoreticky to dokonce uznávají také školní osnovy, které zatím stále ještě považují znalost národní a světové literatury za jeden ze znaků všeobecného vzdělání.

2.
Uměním nejsou jenom památky a nejsou to ani pouze předměty uchovávané v muzeích a knihy ležící knihovnách. Kulturní dědictví a umělecká tradice je podstatná věc, která si zaslouží výraznou ochranu, protože formuje naši paměť. Neměli bychom však co chránit, kdyby někdejší vládci, počínaje středověkými panovníky, nebyli i sponzory soudobého živého umění. Je na nás, jestli potomkům něco odkážeme, jestli také my zůstaneme v paměti těch, co přijdou. Společnost, která nevnímá potřebnost živého umění, je potenciálně mrtvá.

3.
Živé umění je nezanedbatelnou součástí interní společenské komunikace, esteticky a noeticky významným způsobem sebereflexe i sebeprezentace. A to – alespoň pokud mluvíme o demokratické společnosti – formou dialogu, sváru i ostrého střetu. Aplikováno na literární oblast, živým uměním nejsou pouze jednotlivé knihy, ale také různorodé literární časopisy, které vytvářejí prostor pro umělecký život, tedy pro sdružování i pro pluralitu názorů, konfrontaci postojů, gest a činů… Představa jediného státem podporovaného časopisu je bolševické déjà vu.

4.
Jsou umělecké aktivity a projevy kulturního života, které jsou ze své podstaty nevýdělečné a nekomerční, neboť jsou určeny omezenému okruhu adresátů. To však neznamená, že to jsou činnosti méněcenné a likvidovatelné. Právě naopak: představují nepostradatelnost, bez jejíž podpory opravdové umění hyne, podléhá průměru, standardu, konvenci, zpeněžitelné popularitě. Skutečná tvorba je totiž v naší kulturní tradici synonymem pro odvahu ke změně, k experimentu, k myšlence, nápadu, k pokusu a omylu…

5.
Bylo by krásné, pokud by stát nemusel takovéto živé umění vůbec podporovat, neboť bychom žili v prostoru plném bohatých a přejných sponzorů, kteří rádi a hojně podporují rozmanité kulturní aktivity. Bohužel ale takoví sponzoři u nás zatím nežijí. A obávám se, že jich není přebytek ani v těch státech, které – na rozdíl od toho našeho – obdobné bohulibé aktivity daňově zvýhodňují. I proto bychom měli patřit k civilizovaným zemím, jež jsou hrdy na to, že své živé umění aktivně podporují.

6.
Jsme civilizovaná země?

Douška na závěr
Zhruba v polovině devadesátých let jsem z úst potenciálního sponzora, který byl ochoten podpořit libovolnou uměleckou aktivitu, pokud ovšem na ní vydělá, slyšel větu, která utváří podhoubí jakéhokoli tázání po tom, proč se mají vyhazovat peníze za tak „zbytečné“ věci, jako je umění nebo věda. Ta památná věta zní: „Co nevydělává, je nemravné!“

Měřeno touto větou, jedinou morálně čistou formou lásky je prostituce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.