Rozrazil bude reflektovat naši nynější krizi

V Divadle Husa na provázku se v pátek uskuteční premiéra scénického časopisu Rozrazil. Ambiciózní projekt je společným dílem souborů Centra experimentálního divadla v Brně: Husy na provázku, HaDivadla a Divadla U stolu.

Vr_a

Vratislav Dostál

20.01.2013 08:00

Rozrazil 5/2013 - O naší nynější krizi

Scénický časopis

1. Prolog: Krize! Krize? Krize.
Režie: Vladimír Morávek

2. Nový prostor
Scénář: Anna Saavedra (s použitím textů Jířího Pehe, Václava Bělohradského a dalších)
Režie: Marián Amsler

3. - 6. Zastavení na cestě

Postneonormalizace aneb Už zase chlastáme
Scénář: Dušan Zdráhal
Režie: Vladimír Morávek

Brajgl
Napsal: Ondřej Novotný
Režie: Anna Petrželková

Zatracený duše hádka s tělem
Režie: Eva Tálská

Krněnské okénko
Scénář: Matěj Hollan a Žít Brno
Režisér: M. Hollan, režijní spolupráce Jiří Honzírek

7. Pekla hrůzy aneb Libušino proroctví
Scénář: s použitím úryvků z opery Libuše Bedřicha Smetany, citací Petra Hájka, Václava Klause, výroční zprávy Bezpečnostní informační služby a veřejných informačních zdrojů napsal Břetislav Rychlík
Režie: Břetislav Rychlík

Prolog 2. části

Minuta hořkých pravd
Montáž textů Pavla Kohouta Hlas občana XY a Miroslava Oščatky Exekuce
režie: Vladimír Morávek

8. - 11. Zastavení na cestě

Golem 10.01
Napsal: Petr Maška
Režie: Barbara Herz

Boj o veřejný prostor
Autor: Ivan Buraj a kol.
Režie: Ivan Buraj

Cirkus Krize
Autor a režie: Michal Hába

12. Finále - Česká vize
Scénář: Vladimír Morávek + Josef Kovalčuk s použitím textu Ondřeje Novotného Hříčka (robátko) pro strom a hlasy, myšlenek autorů České vize a Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Karla Čapka a Václava Havla
Režie: Vladimír Morávek a Marián Amsler

V pátek se v brněnském Divadle Husa na provázku uskuteční premiéra nového vydání scénického časopisu Rozrazil. Jedná se o specifickou formu publicistického a dokumentárního divadla. V pořadí pátý Rozrazil se bude věnovat ekonomické a společenské krizi. Akce je společným projektem souborů Centra experimentálního divadla v Brně Divadla Husa na provázku, HaDivadla a Divadla U stolu.

Podle dramaturga Divadla Husa na provázku Josefa Kovalčuka bude nové vydání Rozrazilu cestou labyrintem současné společnosti a současně i procházkou bludištěm divadelní budovy. „Využijeme osm různých prostorů, aby se diváci nakonec sešli k závěrečnému finále ve velkém sále," vysvětlil Kovalčuk pro ČTK už v listopadu loňského roku.

Rozrazil již v předchozích vydáních usiloval prostředky publicistického a dokumentárního divadla nejen o pojmenování palčivých problémů své doby, nýbrž se také nejednou podílel na aktivizaci společenského pohybu. Nejvýrazněji tomu tak bylo u Rozrazilu 1/88 – O demokracii.

První myšlenky o potřebě vyslovit se k naléhavým tématům současnosti prostřednictvím jakéhosi publicistického divadla se objevovaly v diskusích dramaturgů a režisérů Divadla na provázku a HaDivadla (Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer, Arnošt Goldflam, Josef Kovalčuk) již v průběhu roku 1987.

Předcházela jim úspěšná realizace společného projektu Divadla na provázku, Studia Ypsilon, Divadla na okraji a HaDivadla Cesty (křižovatky – jízdní řády – setkání) v roce 1984 a také Sabinovský projekt, kterého se vedle brněnských souborů zúčastnilo také královéhradecké Divadlo Drak (1987).

Scherhaufer a Goldflam spolu hovořili o tom, že by mělo vzniknout aktuální publicistické divadlo, kde by jeho autoři artikulovali maximálně otevřený názor na stav společnosti. Dramaturgové Petr Oslzlý a Josef Kovalčuk měli za sebou v téže době dva neúspěšné pokusy o založení generačního časopisu. Pokaždé měli připravené první číslo, avšak časopis nebyl povolený.

„Model pro takový časopis jsme měli před očima – byl jím brněnský Host do domu, jak jsme si ho pamatovali hlavně z doby šéfredaktorování Jana Trefulky a Jana Skácela. Zbývalo naplnit jednotlivé rubriky: úvodní esej či studie, diskuse, recenze s ukázkami, klouzlo nechtěného, zelený host a podobně,“ uvedlo vedení Divadla Husa na provázku v tiskovém prohlášení.



Současně připomnělo, že jim rámec časopisu dovolil, aby skutečné autory jednotlivých příspěvků nejmenovali. Ihned poté začal Petr Oslzlý jednat s Václavem Havlem, který slíbil napsat hru-esej o událostech kolem toho, jak proběhl převrat 28. října 1918, kdy vznikla Československá republika. Název byl přímo symbolický: Zítra to spustíme.

Další z členů redakční rady Bořivoj Srba pak přišel s myšlenkou zapojit do vzniku Rozrazilu právníka a politologa Vladimíra Čermáka, který v té době v ústraní psal své monumentální dílo Otázka demokracie. Pozdější profesor politologie a soudce Ústavního soudu pro první Rozrazil napsal fiktivní diskusi předních myslitelů různých věků o tom, co je to demokracie. Tak vznikla jeho Hostina filozofů.

Letošní vydání Rozrazilu chce být velkou divadelní akcí, která se bude zamýšlet nad stavem naší dnešní společnosti. Svým podtitulem se hlásí ke spisu Tomáše G. Masaryka, který se v něm pokoušel o pochopení krize své doby a vyslovil v něm myšlenky, na které chtějí tvůrci pátého Rozrazilu navázat.

„Nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě, odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými,“ ocitoval Masarykova slova umělecký šéf Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.

Na realizaci jednotlivých zastavení se budou podílet Marián Amsler, František Derfler, Vladimír Morávek, Břetislav Rychlík nebo Eva Tálská a spolu s nimi příslušníci mladé režisérské generace Ivan Buraj, Michal Hába, Barbara Herz, Anna Petrželková a také Matěj Hollan z Žít Brno.



Vzhledem k mimořádné náročnosti projektu se bude nový Rozrazil hrát pouze třikrát. Premiéra se uskuteční v pátek 25. ledna, následovat budou dvě reprízy, v sobotu 26. ledna a v neděli 27. ledna.

Redakce Deníku Referendum oslovila členy autorského kolektivu se čtyřmi otázkami.

1. Naše nynější krize je název spisu T. G. Masaryka. V čem spatřujete krizi naši současné doby za natolik závažnou, že je třeba připomenout jméno právě našeho prvního prezidenta?

2. Rozrazil je ambiciózním projektem, kterým se chtějí jeho tvůrci kriticky vyjádřit k současnosti, přihlásit se k určité umělecké či divadelní tradici, pojmenovat hodnoty, na kterých lze podle nich stavět a současně se vymezit vůči stávajícímu stavu společnosti. Jak byste v tomto kontextu formuloval svá osobní hodnotová východiska a svůj pohled na naši současnost?

3. Letošní Rozrazil je v pořadí již pátý. První scénický časopis byl uveden v říjnu roku 1988 a měl třiačtyřicet repríz. Proč si myslíte, že dozrála doba k dalšímu dílu právě teď?

4. O jakých tématech či tématu bude pojednávat vaše část celku? Jaké problémy naši současnosti považujete za nejzávažnější a bude je zpracování vašeho dílu letošního Rozrazilu reflektovat?


Zveřejňujeme odpovědi Michala Háby, Barbary Herz, Matěje Hollana a Vladimíra Morávka.



Michal Hába
1. V první řadě: je to krize? Není to krize? Nedá se v každé době říct, že je krize? Nezpochybnitelné ale je, že slovo krize visí ve vzduchu, je stále opakováno. A divadlo by se s tím, že zastává (nebo by mělo zastávat) určitou společensko-kritickou pozici, mělo snažit o určitý náhled, reflexi toho, co ve vzduchu visí.

A protože se mluví nejen o krizi ekonomické, ale také o krizi demokracie, společnosti, či krizi morální, pak je Masaryk nasnadě – jako jasná tvář tvoření české demokracie.

2. Je mi blízká představa divadla apelativního, které oslovuje společnost, provokuje k myšlení. Nemyslím, že divadlo samo o sobě může něco změnit, může ale „pošťouchnout“, určovat veřejný dialog a hájit určité pravdy. V tomto ohledu snad vyzývat ke kritickému myšlení, k představě otevřené a občanské společnosti, připomínat ne-materiální hodnoty.

3. To je otázka především na iniciátory projektu, v tomto ohledu jsem jen přizvaný host. Ale „krize“ visí ve vzduchu, společnost se aktivizovala kolem prezidentské volby, kolem tristní amnestie, i z dlouhodobé nespokojenosti s vládou – jistě stojí za rozvíjet veřejný dialog i na půdě divadla.

Z širšího hlediska je to pak časově možná poslední možnost, kdy je ke „krizi“ možné něco dodat, než se stane podobně jako globalizace neurčitým pojmem, který má hvězdnou chvíli za sebou (jak zmiňuje Ondřej Slačálek). Současný globální systém projevil svoje nedostatky právě krizí: není to prvně a stojí za to si jich povšimnout, než se vše zase ponoří do ticha.

4. Ve zkratce řečeno, týká se Václava Klause a kapitalismu. Týká se ale také nejasnosti a vágnosti pojmu krize, který všichni používají, ale mnohdy je těžko si porozumět, každý krizí nazývá něco jiného.

Náš příspěvek vychází z obyčejného faktu, že v posledních letech, i skrze zmiňovanou globalizaci, kapitalismus jako ekonomický systém válcuje demokracii jako politický systém. Vlády států delegované občany ztrácí páky na nadnárodní společnosti, na globální kapitál.

Z hlediska běžného člověka to možná příliš vidět není, nicméně právě tenhle pohled stojí za to, dostávat do veřejného pohledu – je to ale o to těžší, že česká společnost si nese zátěž postkomunismu. Takže týká-li se něco kritiky kapitalismu, apriori to zavání návratem ke komunistické totalitě.

Přitom se jedná o kritiku ekonomického systému, který je založený na obyčejném lidském sobectví, a který ze své podstaty generuje krize a jak se ukazuje, není-li korigován, vede k autodestrukci.

Klaus je pak typický představitel slepé víry ve všespásnost trhu, zároveň odpůrce občanské společnosti atp. Toto samozřejmě nejsou žádné objevné a hluboké pravdy – každý příspěvek trvá deset minut, takže jsem přesvědčen, že musí jít právě o ono „šťouchnutí“, veselou provokaci k jinému pohledu: náš příspěvek je vlastně groteska.



Barbara Herz
1. Otázku bych obrátila. Připomenutím Masarykova jména zřetelně vyvstává, jak moc naší zemi chybí respektované a respektu-hodné vůdčí osobnosti – a to samozřejmě nejen ve sféře politiky. To shledávám jako velkou krizi.

2. Nechci vyslovovat fatální moudra. Nebaví mě ani gesta. Má rovina osobní angažovanosti – a nelhostejnosti – neleží v aktivismu, to umí jiní a jistě lépe. Svá osobní východiska a postoje chci sdělovat divadlem. Samozřejmě takovým, kde skutečně o něco půjde.

Odmítám přistoupit na rovinu obecně omílané skepse, že v době krize je kultura zbytečný luxus a přežitek. Naopak. V tom tlaku banalizování všech duchovně-intelektuálních hodnot, kultu naddimenzovaného výkonu a všudypřítomné vyprázdněnosti je hlad po hloubce a smysluplném prožitku nevyhnutelnou reakcí.

3. Patrně proto, že nevyšel ten konec světa...

4. Naše sportovní okénko, Golem 10:01, se ze dvou úhlů pohledu dotýká krize člověka, který je drcen společenským požadavkem nekončícího výkonnostního růstu. Neustále musíme překračovat své hranice, abychom byli výkonnější, úspěšnější, krásnější... Přijatelní.

Postava hikikomoriko, mladého, zbytečného intelektuála, který jako absolvent humanitní školy nemá žádnou pracovní a společenskou perspektivu, čímž se stává doživotním obyvatelem dětského pokoje, říká: „Jsme infantilní společnost. Není žádoucí vyrůst, ale věčně růst.“

A druhá postava,Tyler Hamilton, vítěz Tour de France, který otevřeně promluvil o bizarním dopingovém pozadí této soutěže, nabízí jiný pohled: „Nedopují všichni. Jen vítězové.“ Jsem letošní absolventka humanitní a umělecké školy. Téma krize životních a pracovních perspektiv – a hranic idealismu – mladého člověka, je pro mě navzdory zvolené grotesknosti a nadsázce, velmi osobní.

A u projektů typu Rozrazilu bych osobní stanovisko vyžadovala u každého z tvůrců, obecného „nic“ už bylo řečeno víc než dost.



Matěj Hollan
1. Netušil jsem, že se to tak jmenuje, asi se jím to líbilo. Já bych to pojmenoval Zeman na Hrad!

2. Naše demokracie trpí uzavřeností veřejné správy, minimálním dohledem nad finančními toky ve veřejné správě či politických stran. Bez toho, že zde bude průhledné financování politických stran, průhledné řízení státních podniků, povinné zveřejňování všech smluv uzavíraných s veřejným sektorem, skutečný přístup k informacím, specializované protikorupční státní zastupitelství a několik dalších opatření, se neposuneme dál.

Teprve na základě jasného otevřeného nastavení vztahu občan – stát, kdy občan má skutečné informace o tom, co stát dělá a může se tudíž skutečně svobodně rozhodovat, co s tím státem chce dělat – skrze volby – se může naše demokracie posunout do jiné kvalitativní úrovně.

Pochopitelně se nesmí zapomínat na sociální funkci státu, není možné vyrábět si statisíce gamblerů a alkoholiků, předlužených lidí, mladých a starých, kterým po zaplacení nájmu zbude na gothaj s rohlíkem. V takovém případě nemůže fungovat ani ekonomika.

Přesekat zákonnými úpravami chapadla korupční chobotnice je ale pro mne úplný základ. Snažíme se. Prvním krokem je zamezit nástupu Zemana na prezidentský post, pokud to nezvládneme, půjde náprava věcí hodně špatně.

3. Procházíme obdobím rozpadu politických stran: jsou natolik zdevastované personálně i ideově, že postrádají praktickou legitimitu k vládnutí. Když může být vládní stranou stočlenná neexistující LiDem, když se můžou církevní restituce, s nimiž jinak nemám problém, schvalovat většinou jednoho hlasu odsouzeného poslance, tak je v budoucnu, pokud to nestopneme, možné cokoliv.

Nacházíme se kromě toho v bodě, kdy veřejnost, ale i policii a justici, začíná vadit všudypřítomné odklánění státu a začíná se ozývat. Je jasné, že stojíme před transformací společnosti, kterou buď dokážeme projít do kvalitativně lepší podoby demokracie, nebo půjdeme cestou nějaké obdoby českého Berlusconiho.

Jak jsme na tom v současné chvíli se ukáže už v době, kdy se Rozrazil bude hrát – buď si zvolíme Miloše Zemana, tedy autoritářské vulgární opilecké individuum a vydáme se cestou italskou, nebo Karla Schwarzenberga, což bude signál, že veřejnost umí překonat nikoliv bagatelní spory o pravolevé nastavení státu, a zvolit si do čela člověka, který je demokrat a nebude nás následujících pět let posouvat stále více na východ, ale naopak.

4. O Brně a jeho kulturní politice, úplně konkrétně o politické likvidaci šéfa Domu umění, Rosti Koryčánka, který byl z nevysvětlených důvodů odvolán a následně v předem zmanipulovaném výběrovém řízení „neuspěl“. To je ale jen taková epizodka.

Za nejzávažnější považuju to, jestli si příští víkend zvolíme totalitní kreaturu a Klausovo politické dvojče Zemana namísto sice nikoliv bezchybného či dobrého politika, ale přesto demokrata Schwarzenberga, který nebude destruovat politickou scénu a napraví naše zahraniční renomé poškozené Klausem a současnou zmatenou vládou (v níž se nechal upozadit).

Zvolení Zemana by znamenalo, že většina společnosti nemá žádnou reflexi a že jsou jí věci jako demokracie nebo svoboda slova úplně jedno. V tom případě bude první a druhá repríza Rozrazilu hodně smutná. Ale věřím – a budu tomu dávat více času než zkoušení divadla – že zvítězí Karel Schwarzenberg a Rozrazil bude moci mít optimističtější vyznění.



Vladimír Morávek
1. Že se těžko věří v něco. Že se nevěří už jenom začasto.

2.
Nebát se a nekrást. Mít někoho rád víc než sebe. Být si jistý, že pravda a láska je silnější než lež a nenávist. Hodné pít. A číst si.

3. Ono je to vidět na té cause prezidentských kandidátů. Jsme na hraně žiletky. Buď bude stejně a hůř – anebo bude líp. Aby však bylo líp, je třeba udělat Něco. Nečekat. Nemyslet si své. Jednat.

4. Je těžké říct, co je nejzávaznější.

Nedostatek empatie. Nedostatek statečnosti. Chlastá se. Lže se. Okrádá se. Nezastává se. Nevěří se.

Není si jeden jistý kořeny. Není si jistý nadějí.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.