Divadelní svět Brno aspiruje na jednu z nejpodstatnějších událostí sezóny

Bude se hrát ve všech divadlech i ve volném prostoru a veřejných prostranstvích, v parcích, na náměstích či ve výlohách obchodů, říká mimo jiné o chystaném ambiciózním festivalu umělecký šéf Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.

Vr_a

Vratislav Dostál

28.03.2010 12:14

Moravek_na_strese_nd

Vladimír Morávek na střeše Národního divadla. Foto z archívu Vladimíra Morávka

Vladimír Morávek

Profil

Divadelní a filmový režisér. V současné době umělecký šéf Divadla Husa na provázku. Vytvořil přibližně 80 divadelních inscenací. Některé z nich vytvářejí inscenační cykly, například Noci Antilop (1998) nebo Čechov Čechům (2000-2002) v Klicperově divadle v Hradci Králové, Sto roků kobry (2003-2006) nebo Perverze v Čechách (2007-2009) v Divadle Husa na provázku. Pro českou televizi natočil sedmdesát šest dokumentárních filmů, tři pohádky a jednu (Poslední) nedělní chvilku poezie. Kromě toho natočil jednu rozhlasovou hru a dva celovečerní filmy. Za film Nuda v Brně získal pět Českých lvů. Režíroval opakovaně v pražském Národním divadle, v Goeteborské opeře a v Slovenskom národnom divadle. V nakladatelství Pražská scéna o něm vyšla kniha Vladimír Morávek - U nás nudou neumřete. Sedmkrát byl nominován na Cenu Alfréda Radoka, nikdy ji nedostal.

Jak zpětně s několikaměsíčním odstupem hodnotíte České moře a celý projekt Perverze v Čechách?

Během zkoušení Perverze v Čechách jsem asi osmašedesátkrát litoval a říkal si, proč si to pořád dělám a děláme tak těžký. Je totiž pravda, že určitě existuje spousta spolehlivějších způsobů, kterak získat delší a delší fronty před divadlem.

Nám se ale po projektu s Dostojevským – kde jsme se rozhodli, že budeme mluvit o nejtajnějších věcech člověka, o pojmu Bůh, o tušení a nevyřčenosti, trapnosti a smutku nad ránem – zdálo, že pokud je vůbec možné navázat na ta představení, jež měla tolik skvělou atmosféru, až nám našla spoustu důležitých přátel a najednou se na Provázek zase chodilo nikoliv zabít večer nějakou zas roztomilostí, ale prožít něco podstatného, něco klíčového, něco iniciačního – pak jedině něčím nadějeplným.

Tak jsme to zkoumali pořád dokola – kde dneska vzít naději? Následkem toho se ukázalo, že je třeba začít mluvit o něčem, co bolí, co trochu už i smrdí v šatníku. Chtěli jsme promluvit o kostlivci ve skříni našich jinak hrozně spokojených příbytků.

O identitě a perverzi v Čechách.

Pro mne to je i osobní: tato témata se týkají osob mně blízkých. Mého otce. Mé maminky. Mne samotného. Rozhodl jsem se zkoumat, proč tolik lidí v Čechách v nic nevěří.

Zkoumáte dějiny rodového hříchu v této zemi a dojdete k tomu, že se cosi zatraceně bolestného stalo a že to zkomplikovalo pojmy jako mravnost, víra, čest, pravda nebo láska v této zemi.

Navíc se to vše odehrálo relativně nedávno, každý – nebo spíše mnohý – náš tatínek nebo naše babička se nějakým způsobem zapletli do průseru, a přitom hrozně věřili, že to dělají správně, že se to musí, že je to svým způsobem oběť – držet hubu a krok. Padni komu padni – všichni si za tím stáli, přitom se děly nehorázné trapnosti…

Všechno se to stalo během těch srpnových a zářijových a říjnových a listopadových dnů osmašedesátého roku a v rámci toho se v této zemi ustanovila nemravnost co norma: tj. že nešlo o to, něco si myslet, něco obhájit padni komu padni – anýbrž šlo o to, držet hlavně hubu a krok.

A zůstalo to tak trošku smrdět ve vzduchu.

Někdo si prdnul a pořád to smrdělo a nikdo neotevřel včas okno, takže to zatuchlo. A my tedy – děti těch tatínků, co se jim to stalo – když jsme znovu chtěli podstatně mluvit o tom, čemu věříme, co uznáváme a podobně, museli jsme nejprve začít mluvit o tom, kde se stal ten problém, že tak těžko to jde v těchto zeměpisných šířkách – vyslovit slova věřím, miluji, přísahám.

A tak jsme si usmyslili projekt Perverze v Čechách, přičemž bylo jasné, že na začátku by měl být Forman, pak Václav Havel. Obecně jsme chtěli povolat největší mozky zabývající se českou identitou na konci 20. století a začátku 21. století, a proto jsme do projektu toužili zahrnout i Milana Kunderu. Nicméně ten s Čechy nechce už mít mnoho společného, zdá se.

Koho všeho jste tedy oslovili?

Rozhodli jsme obeslat všechny, kterých si vážíme, aby promluvili o naší naději. Pořád za námi někdo chodil a říkal, koho všeho ještě musíme obeslat: někdo říkal jména Havel, Kundera, Forman, Hilský, Kaplický. Pak přišel někdo jiný se jménem František Listopad, někdo řekl Petr Zelenka, jiný zase Iva Janžurová, Marta Kubišová, Marlen Albrightová...

Najednou jsme se cítili být oprávněni mluvit o naději, protože společně s námi o tom přemýšlelo řekněme 100 až 200 lidí... Měli jsme zase právo říkat slovo naděje. Pravda. Láska.

Co bylo vaší ambicí? O co jste usilovali projektem Perverze v Čechách?

Jde o to, něčím si být jistý, za něco ručit vlastním osudem. No a my jsme pak měli potřebu takové věci říkat – to znamená znovu a znovu si být jistý, že je to výborný los, narodit se a žít tady v této době. A že je sice důvod ke skepsi, k cynismu, k pocitům, že svět se zbláznil, k perverzi, k dekadenci – ale nad tím je ještě podstatnější zjištění: to všechno je dar a my jsme vyvoleni, že ho můžeme užívat. Naším nejpodstatnějším úkolem je pak zasloužit se o větší jas nad obzorem naší existence.

Otázka je vlastně stále stejná: jak to dokázat, najít Boha v sobě, uvěřit v sebe, ve svou sílu... Ve svou možnost, byť marginálně, přispět ke změně. A přesto, že je to snažení pošetilé, je současně i svrchovaně nutné!

Myslíte si, že uzrál ve společnosti čas k této reflexi? Jediný problém celého projektu vidím v otázce, zda je dvacetiletí dostatečně dlouhá doba k tomu, aby lidé dozráli ke schopnosti se těmto věcem postavit a aby tak byli s to pochopit vaši potřebu reflexe. Jaké máte ohlasy na celý projekt?

Ohlasy jsou velkorysé a skvělé. Otázka skutečně je, zda se nesnažíme příliš brzo. Ano, to je relevantní dotaz, nicméně my o to chtěli usilovat navzdory případné chatrné dosažnosti našeho konání.

A jak hodnotíte současný stav politiky a společnosti u nás?

Tendování k marasmu je citelný, nicméně se mi zdá, že například zformulování naší České vize, kterou jsme nakonec četli i různě po náměstích a která pak následně vyšla knižně, jakousi rezonanci vyvolala. Já jsem si v tu chvíli říkal, že to je nesmírně důležité, že je to správně.

A někdo mi hned psal, že by bylo třeba tu společenskou sílu a energii kapitalizovat a že bychom ji měli přetavit v politický program či přímo založit politickou stranu. Avšak já si myslím, že toto náš úkol není. Naším úkolem je vyprávět příběhy.

Omluvil jsem nás z toho. Musím ale říct, že jsem se cítil trochu jako slaboch, neboť správně by to tak asi mělo být. Přesně tak, jak to svého času udělal Václav Havel: přijal ve správný okamžik politickou zodpovědnost.

To mi nahráváte: co si myslíte o myšlence Václava Bělohradského, který tu na posledním díle Kabinetu Havel řekl, že nám není třeba vizí, nýbrž správně pochopit situaci, ve které se nacházíme, a podle toho jednat. Zorientovat se v situaci a jednat.

Václav Bělohradský je neobyčejně chytrý člověk – ale mně se zdá, že pochopení naší současné situace nás právě vedlo k potřebě mít vizi. Nihilismus, to permanentní opakování, že na ničem nezáleží, nás vedlo naopak k tomu, abychom vyslovili nahlas, že na něčem záleží, že existuje cosi mravného a naopak cosi nemravného... Mně se Václav Bělohradský do mého světa vejde, což samozřejmě neznamená, že my se vejdeme do světa jeho. Nicméně mám pocit, že to je ze všeho nejvíc pouhé šermování se slovy.

Zpět k divadlu. Pro Cirkus Havel bylo typické, že se jeho scénář permanentně proměňoval. V průběhu celého roku od premiéry se podoba představení měnila k nepoznání. Teď se navíc proslýchá, že představitel hlavní role v Cirkusu Havel i Českém moři – Petr Jeništa – ukončil působení v obou inscenacích.

Ano, nebude hrát v ani v Cirkusu, ani v Českém moři. Je ale také pravda – a to ještě nikdo neví – že jsem mu před týdnem poslal text jedné hry. Jde o monodrama. Zdá se mi, že jedinou možností, jedinou nadějí, jak znovu spolupracovat, je udělat společně právě takovou věc.

Často říkám, že herci jsou jako ta Jarmila Kratochvílová a já trenér, který na ní v extázi řve, aby byla co nejrychleji v cíli. Někdy jsem určitě směšný, ale prostě vší silou a energií chci pomáhat hercům k tomu, aby prožili zázrak. Aby se dotkli nejtajnějších věcí. Následkem toho někdy po zkoušce vypadám, že jsem zrovna před chvílí složil deset tun uhlí.

Petr má velké sociální cítění a současně je ve společnosti ostatních herců často ten nejrychlejší. Ostatní zkrátka mnohdy běží poněkud pomaleji. A jak má to velké sociální cítění, tak se mu v těch volných chvílích – co se čeká, až i ostatní minou tu kterou značku – zdá, že se těm, co neumí běžet tak rychle, děje příkoří. A to ho týrá. Má na to plné právo samozřejmě.

Takže proč odešel?

Myslím, že odešel, protože ho mučilo, jak lidi, které má rád, se zatnutými zuby v mukách se snaží běžet rychle jako Jarmila Kratochvílová. Ale myslím si, že si už nevšimnul, že ti lidé jsou takto šťastní – když se snaží zaběhnout světový rekord a překonat tak sebe sama. Velmi často to totiž dokážou a to pak povznáší. Je to dotknutí se tajemství.

A ještě naposled k tomu našemu rozejití s Petrem – stává se zkrátka, že ti, co se milovali, si po čase vyčítají, že lžičky od jogurtu nedávají se přece vlevo, ale přece se mají dávat k ostatním špinavým lžičkám do tamté krabičky. Zkrátka kvůli pitomostem s nejmilovanějšími lidmi prožijete muka. To je normální. Byli jsme možná příliš dlouho zavřeni v jedné místnosti...

Znamená to tedy to, že dojde pouze ke změně v obsazení, anebo dojde ještě k posunům ve scénáři?

V rámci přezkušování je možné, že se mnohé změní. To ale nemůžu teď říct. Do jisté míry se potvrzuje – a teď to zrovna bude hezky vidět – že není pravdou to, co o mně mnozí říkají: že moji herci jsou jen figurkami na šachovnici.

Zkoušky s každým hercem jsou nabité jinou energií. To znamená, že když vidím, čeho by ti kteří herci byli schopni, ačkoliv o tom třeba ani sami neví… tak já to v tu chvíli umím vyslovit – ta správná slova, ten správný fyzický tonus, to zachvívání malíčku při vyslovení slova smrt. A změnit proto repliku, monolog, posunout vyznění celé scény.

Je to jen následkem osobnostního záření toho kterého herce. Například při dnešním přezkušování Českého moře už k takové změně došlo.

Pojďme k poslední premiéře v Huse na provázku. Jak jste se dostali k Praseti Václava Havla? Kde jste tu hru našli?

Petr Oslzlý je důvěrný přítel Václava Havla – a tak jednou přišel s tímto textem a řekl, že ho v podstatě vůbec nikdo nezná, že nebyl zařazen ani do sebraných spisů Václava Havla a že je přitom skvělý.

Já si tedy trochu myslím, že ho tam nezařadili schválně, protože tam postava Václava Havla v jeden moment vystoupí a poněkud nečekaně hlasitě a explicitně pošle všechny do prdele... Ale jistý si nejsem.

Ten text zná cca 150 občanů, vyšel kdesi v minimálním nákladu, nikde se dodnes nehrál. Pro mnohé to jistě bude fantastická zpráva, že existuje ještě něco od Havla, co nikdo ještě nečetl a nezná. Stále nám různí lidé volají, že to chtějí vidět. I ti, co si mysleli, že s v tvorbě Václava Havla bravurně orientují, najednou zjistili, že mají mezeru.

Nicméně k tomu, že jsme nastudovali tento text, nahrála ještě jedna věc: okolnost, že první ročník letošního divadelního festivalu, co napříště bude bývat v Brně – a jenž myslím aspiruje na jednu z nepodstatnějších divadelních událostí sezóny –, bude věnován tvorbě Václava Havla.

Tam má být i slavnostní premiéra, že?

Ano. Circa před půl rokem jsme se – iniciátoři projektu – přeli, co bude zahajovací představení festivalu, tak, aby to byla událost, kde budou – a rádi – všichni od primátora přes ministra kultury, Lanďáka a Bartošku až k Jiřině Bohdalové a Martě Kubišové.

Šlo o to, aby se tam všichni potkali, pozdravili se a objali – rozverní a potěšení – a chtělo se jim vyslovit to: „Brno jest pěkné město k životu.“ Původní idea byla, že bychom oslovili nějakého významného evropského režiséra, který by za půl milionu zrežíroval něco od Shakespeara. Takové nějaké to Konec vše napraví nebo Veselé maloměšťačky windsorské – pak se ale ukázalo, že na to máme jen několik málo měsíců a tudíž každý významný režisér nebude mít čas.

Tak jsem řekl, že máme na stole neznámý Havlův text – současně jsme už věděli, že se Václav Havel stane patronem celého festivalu – a tak jsem toto Prase nabídl jako provázkovský vklad do celé té akce. Za osmdesát tisíc mimochodem.

Slavnostní premiéra se odehraje za účasti spojených brněnských pěveckých sborů jako otevírací představení festivalu Divadelní svět Brno na Špilberku.

Celé to je, pravda, trochu kuriózní. Ale mně osobně to stojí za to. Chci vzdát hold člověku, jehož si nesmírně vážím. Těším se, jak se bude v té druhé řadě zachvívati tetelivě – a doufám, že se bude i usmívat.

A prozradíte něco k dramaturgii festivalu Divadelní svět Brno? Zatím se o něm v podstatě nic neví. Budou se tam hrát jen hry Václava Havla? Jakou máte přislíbenou účast?

Festival bude mít cca 150 programových položek, měly by se objevit inscenace všech her, které kdy tento náš velký dramatický současník napsal. Budou různá čtení, scénické črty, autorská čtení... Bude to jedna z podstatných rovin festivalu. Václav Havel se tak stane symptomatickou osobností prvního ročníku. Druhý ročník pak mimochodem bude věnován životu a dílu Petera Brooka.

Základní strukturou festivalu je, že v jeho čele stojí pět ředitelů divadel města Brna, děkan Janáčkovy akademie a já jakožto iniciátor té myšlenky. Celý program stojí na shodě všech zainteresovaných o tom, co je v současném divadelním světě cenné, důležité, klíčové pro naši evropskou divadelní zkušenost.

Kde všude se bude hrát?

Hrát se bude ve všech divadlech (mimochodem tak velký potenciál divadelních prostor nemá kromě Prahy žádné české město) i ve volném prostoru a veřejných prostranstvích, v parcích, na náměstích, ve výlohách obchodů. Celou akci uzavře slavnost masek na Náměstí svobody jako poutavá divadelní slavnost – celoměstský parateatrální happening.

A jaké jsou plány Divadla Husa na provázku do příští sezóny?

Budeme pokračovat v projektu Čapek na provázku. Honza Mikulášek nám přislíbil, že se popasuje buď s Bílou nemocí, nebo Krakatitem. Já si splním svůj sen, a to sen vlastně mladický – vždycky, když se mě někde ptají na mou nejoblíbenější knížku, mluvím o Márquezových Sto rokách samoty.

Někdy ale zapomenu na Márqueze a mluvím o Bulgakovovi a jeho románu Mistr a Markétka. Mám ho rád z časů svých chlapeckých let.

Už dlouho jsem toužil převést ho na divadlo – ale tak nějak jinak, než se to dělá. Vždycky z toho ale z různých důvodů sešlo. Teď se mi zdá, že po všech letech nadechování se k odvaze nadešel čas si ten velký sen splnit. Současně si myslím, že soubor na Provázku je v tuto chvíli v takové formě, až je důvod mít víru, že ta inscenace bude zásadní. V českém divadelním kontextu. V mém životě.

To bude tedy první premiéra sezóny?

Ano, tuším někdy kolem 10. listopadu.

Co chystáte na jaro 2011?

Zrealizujeme projekt Jirka Kniha hledá autora, který bude spojen se soutěží o cenu Konstantina Trepleva, kdy sedm našich spřízněných režisérů jako Pitínský, Mikulášek, Forman, Goldflam, já a snad i Eva Tálská a Daniel Špinar nastudují sedm nových her nejmladších českých dramatiků. Vždy po týdnu se uskuteční jedna premiéra.

A co nový film? Už několik let se proslýchá, že se chystáte zfilmovat Akvabely.

No, ten film má už aureolu smolného projektu – jedno léto jsem byl nemocný, další rok rodila Táňa Vilhelmová, pak nemohl Budař nebo nebyly peníze… Honza Budař je už cynický a chce prosadit natáčení – scénář je už hotový – našeho nového filmu. Jmenuje se shodou okolností taky Prase.

To je perfektní.

Ale s Prasetem Václava Havla nijak nesouvisí. Souvisí pro změnu s Dostojevským.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.