Lidé postrádají ve své většině dostatečně hustou srst, aby je ochránila před nepřízní počasí. A někdy se snaží zbavit i těch ubohých zbytků ochlupení, které jim evoluce ještě ponechala. V poslední době tato touha zasahuje i muže. Je otázkou, zda takzvané metrosexuály k takovému jednání vede snaha odlišit se navenek od zvířat, nebo jsou prostě jen chytlaví na reklamu žiletkářských firem. Nepochybně je to kšeft jako hrom. Chlupy dorůstají každodenně. Prý ještě i po smrti a kdo ví, jestli ve výzkumných laboratořích firmy Gillette už netestují žiletky Cháron pro speciální použití v pohřebnictví.

Zkrátka ale kromě zbytků divochů tropického pásma, kteří vystačí se zástěrkou z trávy a s penisovým pouzdrem z kůry, většina lidských smrtelníků se obléká do textilu. Prastará technika zpracování vláken na tkaniny se historicky vyvíjí tak jako ostatní způsoby produkce a někdy má i klíčovou roli. Stačí připomenout význam anglického textilního průmyslu v době průmyslové revoluce. Poté, co, jak psal Thomas Moore, „ovce začaly jíst lidi", když byli rolníci kvůli pastvinám vyháněni z půdy, se s nástupem strojového zpracování vlny staly nenasytnými také stroje. Průmyslová produkce potřebovala dostatek trhů a tradiční výroba třeba v Indii nebo v Čechách nemohla konkurovat. Bývalí čeští tkalci odcházeli jako zedníci do Vídně a hodně jich tam už zůstalo. Indie počkala na Gándhího, v tradičním dhoti, na které si sám upředl nit. Domácí výroba textilu a odmítání dovozu z Anglie bylo jednou z forem odporu v boji za samostatnost.

I průmyslová výroba oděvů má pohnutou historii. Stávka newyorských švadlen v roce 1909 vedla k vyhlášení Mezinárodního dne žen, který propojuje boj za práva pracujících s bojem za práva žen. Dodnes patří textilní a oděvní průmysl k těm nejvíce feminizovaným a to je zřejmě i hlavní důvod, proč jsou pracovní podmínky v tomto globálním odvětví ekonomiky řízeném muži tak katastrofální.

Z centrálních bohatých průmyslových zemí se textilní a oděvní průmysl postupně vystěhoval na periferii, kde je „levná pracovní síla“. To znamená, že způsoby vykořisťování se velmi podobají těm z devatenáctého století, dříve než dělnické hnutí zesílilo a prosadilo postupně zlepšení poměrů. Bez podobného boje se poměry nezlepší ani dnes, přitom mohou důležitou roli sehrát i spotřebitelé, ale není to snadný úkol.

Německá nadace na testování zboží (Stiftung Warentest) v loňském roce zkoumala, nakolik firmy, které v marketingu sázejí na uvědomělé zákazníky a deklarují ekologičnost a férovost, skutečně naplňují své sliby. Výsledky testu bavlněných triček byly spíše neuspokojivé. Některé firmy, jako švédská H&M, neposkytly žádné údaje, ačkoli se prezentují jako silně ekologicky zaměřený koncern. Jinde se ukázalo, že zboží deklarované jako fair trade od značky armedangels znamená jen fairtradovou bavlnu, ale ne zpracování, což zákazník nepozná. Téměř žádná z firem není schopna doložit dodržování sociálních a ekologických standardů v celém výrobním řetězci. „Angažovanost" přesto test přiznal firmám armedangels, panda, trigema, Esprit, C&A a Peek&Cloppenburg, která například prokázala slušné odměňování svých pracovníků v Bangladéši. Přesto je už po řadu let jedinou německou firmou, která splňuje i náročné ekologické a sociální požadavky, společnost Hess-Natur, která obstála i v tomto testu a dostala hodnocení „silně angažovaná".

V současné době se firmu Hess-Natur snaží získat Private-Equity-Fund americké zbrojařské (!) firmy Carlyle. Proti tomu se zvedl odpor ze strany zaměstnanců firmy, zákazníků a občanské společnosti. Německý Attac vyzval k převzetí firmy zaměstnanci a zákazníky formou vytvoření družstva a našlo se už více než 4 000 zájemců. Jednání dál pokračují, ale přinejmenším se zdá, že za těchto okolností je pravděpodobné, že Carlyle od záměru odstoupí.

Stále častěji se ukazuje, že přímé spojení a spolupráce mezi těmi, kdo zboží vyrábějí, a těmi, kdo je spotřebovávají je nejjistější cestou, jak napravit pokřivené ekonomické vztahy. Ale takové řešení nejde najít všude a je zdlouhavé. Je proto nezbytné, aby soukromé firmy byly podrobeny daleko větší kontrole, protože dobrovolné standardy společenské odpovědnosti firem (Corporate Social Responsibility) nebo závazky jako Gobal Compact bez nezávislé vnější kontroly nezaručují nic víc než to, že daná firma pochopila, jak si vylepšit pověst. Podstatně lepší je certifikace zajišťující nezávislou kontrolu (jako je systém fair trade), ale tu je obtížné uplatnit u produktů, které procházejí postupným zpracováním v různých místech. V takových případech se někdy daří vyjednávání v rámci tzv. multi-stakeholder initiative, tj. se zapojením různých aktérů jako jsou firmy, spotřebitelé, odbory, svazy apod. Právě v oblasti oděvního průmyslu je snaha tento model uplatňovat. Ale teprve prosazení zákonné povinnosti prokázat původ zboží v celém dodavatelském řetězci zaručí možnost účinné kontroly.

Dnes je snadné oblékat se levně, stejně jako není problém oblékat se velmi draze, decentně nebo extravagantně, cokoli chcete. Ale zatím je dost těžké oblékat se slušně. Nejslušnější by asi bylo chodit bez oblečení, ale na to je tu momentálně moc velká zima.

Nejvýznamnější iniciativa pro zlepšení podmínek v oděvním průmyslu je Clean Clothes Campaign.

V ČR se tématu věnuje Společnost pro Fair Trade.

O podmínkách v čínských oděvních továrnách svědčí např. tajně natočený dokumentární film China blue.