Běda vám, pokrytci!

Víra není totéž, co náboženství. Náboženství je jen dobově proměnlivou kulisou úžasného dramatu o smyslu lidského života zvaného víra.

Zbarta

Zdeněk Bárta

10.11.2010 08:00

Tak se několikrát za sebou ostře kriticky vymezuje Ježíš v 23. kapitole Matoušova evangelia vůči náboženským a mocenským autoritám své doby. Je to sžíravá kritika, přesahující tehdejší dobový rámec každého klerikalismu i každého dogmatismu. Kritika natolik zásadní, že už dva tisíce let dělá těžkou hlavu církevním autoritám všech denominací a raději se o ní moc nemluví.

Zejména závěr 23. verše této 23. kapitoly je pozoruhodný: Nedbáte na to, co je v Zákoně daleko důležitější (než dodržování rituálních a formálních předpisů): právo, milosrdenství a věrohodnost. Tento Ježíšův zásadní postulát – opakovaný jím mnohokrát v různých obměnách – je po mém soudu odpovědí na povrchní diskuse o duchovním stavu naší země.

Papež Benedikt XVI. v sobotu ve španělském poutním městě Santiago de Compostela vyzval Evropany, aby se otevřeli Bohu a označil za tragédii vývoj, kdy na starém kontinentu od 19. století sílila antiklerikální a ateistická hnutí. Podle španělského deníku El País řekl, že víru je třeba obnovit, aby čelila hrozbě sekularity, která existuje ve Francii a v České republice, a také ve Španělsku, což je země, v níž je víra doma, kde se uskutečnilo znovuzrození katolicismu ztělesněné svatým Ignácem z Loyoly a dalšími postavami.

Považuji toto prohlášení současného papeže nejen za necitlivé vůči Čechám, kde to byla právě Ignácova (jezuitská) protireformace, která spolupůsobila českou historickou nedůvěru ke každé oficiální církvi, potažmo ke křesťanství jako takovému, ale za nešťastné je považuji zejména v onom odmítnutí sekularity.

Sekularita – zesvětštění, odnáboženštění – je totiž mnohoznačný pojem. Můžeme jej chápat tak, jak jej zřejmě vnímá současný papež, totiž jako konzumní dehumanizaci, vyprázdnění všeho etického, a ponížení člověka na živočišnou úroveň. Sekularitu je možno ovšem chápat i pozitivně jako legitimní důsledek vývoje křesťanství, jako civilní interpretaci ducha Evangelia bez náboženského obalu, který je jen jazykem starověku, dobovou interpretací Evangelia.

Již Starý zákon odnáboženšťuje: zbavuje božského rozměru přírodu, chrání před zpředmětněním představu Boha a nese v sobě kritiku samoúčelného náboženského kultu. Křesťanství pak, v Ježíši a zejména v Pavlovi, vede už zcela jednoznačně k pojetí víry, která není absolutně vázána na ten či onen náboženský systém.

Víra není totéž, co náboženství. Náboženství je jen dobově proměnlivou kulisou úžasného dramatu o smyslu lidského života zvaného víra. Mnozí si dnes pletou víru s barokní zbožností, a obávám se, že by papežova slova mohla být interpretována právě jako resentiment po onom náboženství Ignácova Tovaryšstva Ježíšova. Ale Ježíšův důraz (a důraz celého Nového zákona) na právo, milosrdenství a věrohodnost (víru, pistis) je jednoznačný.

Není pravda, že v devatenáctém století se upevnilo a rozšířilo přesvědčení, že Bůh je protivníkem člověka a nepřítelem jeho svobody, jak řekl papež. To možná platí na církve a na Boha takového, jak jej tyto církve interpretovaly. Ale rozhodně to neplatí ani o opravdovém Bohu, ani o víře jako takové.

Někteří říkají, že člověk se bez náboženství neobejde, a do vakua po tradičních křesťanských spiritualitách se začínají tlačit všelijaké více či méně obskurní spirituality. Nemyslím si to. Podle mne člověk nepotřebuje supranaturalistické náboženství. Co člověk potřebuje, je smysl a cíl života. Úběžník, ke kterému se může vztahovat a který může sdílet spolu s ostatními.

Vidím ten úběžník v tom ježíšovském: právu, milosrdenství a víře (důvěryhodnosti, spolehnutí). To je pozvání k hledání smyslu života pro každého, i pro toho, který není schopen – já také ne – přijímat náboženská nadpřirozená dogmata. Ostatně, věřím-li, že tento svět nevznikl náhodou, ale že za velkým třeskem a dalším vývojem světa je smysluplná vůle, nevím, proč by se ta vůle musela prokazovat nadpřirozeností a náboženskými zázraky, tj. popřením sama sebe.

Není to návrat ke starým náboženským kulisám Evangelia, co nás zachrání. Je to návrat k jádru evangelia, dnes samozřejmě artikulovanému naším současným jazykem, totiž „civilně“, sekulárně. To jediné se může stát obranou před konzumním zploštěním, pověrami či z horroru vacui opět vzrůstajícím extremismem.

Ve světle tohoto vzrůstajícího extremismu jsou papežovy výroky už úplně nešťastné, neboť zřejmě není informován o tom, že nápravy věcí veřejných ve smyslu návratu k náboženským kulisám se u nás dožadují fašizoidní, krajně konzervativní katolické kruhy kolem neblaze proslulé iniciativy D.O.S.T., nebo že by informován byl? Komu by dnes patřilo Ježíšovo: Běda vám, pokrytci?

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Ondřej Wolf - farář v.v.

Středa, 10.Listopadu 2010, 07:40:0

Na mne tak Benediktova slova nepůsobila.
Problém opravdu může být rázu komunikačního, v tom, jak kdo chápeme pojem sekularity, kolik zkreslení přibylo zkrz překlad do češtiny.
Co se týče např. dehumanizace, reálií, na které by mohl reagovat, bychom našli v ČR také hodně.
Ondřej

Miroslav Žák - Publicista a PR specialista

Středa, 10.Listopadu 2010, 13:49:5

Zdeňku, vynikající článek, naprosto souhlasím. Jsem hluboce přesvědčen, že Benedikt XVI. velice zjednodušuje. To, čemu říká český sekularismus a co vnímá velice negativně vznikl jako neschopnost církve naplnit své vlastní ideály, a to již od dob Jana Husa. Češi kladou na církev větší nároky, než je schopna jako celek splnit a nikoli menší. To je ale přece postoj lidí, kteří v principu věří, že takové nároky je možné splnit.
Proto se také vzápětí proti Benediktově poznámce ozvaly všechny významné noviny. Již na tom je vidět, jak je česká otázka po staletí stále otázkou náboženskou, jak na to upozorňuje již Tomáš Masaryk. Máme na tento postoj právo? To je otázka. Je totiž příliš jednoduché ukazovat na ty druhé, že oni něco nedokáží. Na druhé straně církve si o něco takového stále říkají, když se považují za ztělesnění ideálů, které stále a opakovaně zrazují a o tom právě katolická církev reprezentovaná Benediktem XVI. ví své, nebo by alespoň měla vědět.
A pokud se týče sekularismu (tj. světskosti), Ježíš si přece říkal syn člověka. Co může být světštějšího než syn člověka. To, že si tak říkal, je současně výzva, ale i principiální možnost následování. To, že si církev Ježíše posadila do nadoblačných výšin, kam za ním nikdo nemůže a rozdělila skutečnost na duchovní a světskou, to je její problém. Já sám vidím skutečnost jen jednu, totiž svět jako celek, který má výšiny i nížiny a zázraky jsou jeho organickou součástí.

Zdeněk Bárta - Brno

Milý Mirku, Čtvrtek, 11.Listopadu 2010, 08:00:3

děkuji za laskavé ohodnocení. K naší české sekularitě by jistě měl hodně co říci i Karel Havlíček Borovský, k tomuto odkazuji na skvostný text katolíka profesora Karla Skalického: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=052&clanek=020504

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.