Ono podivuhodné, směšné tříkolové vozidlo nebylo velorexem od svého vzniku; první vozítka (v roce 1948) jejich konstruktéři bratři František a Mojmír Stránští nazvali Oskar — jako „na OSe jezdící KÁRa“. To jsem se dočetl v knize Velorex, kterou napsal Ivo Fajman (vydala ji Grada Publishing, a. s., v roce 2010). Autor sice popisuje historii velorexu, vývoj jeho konstrukce, uvádí nezbytné technické parametry a zajímavosti, ale hlavní sdělení tkví v něčem jiném: Zaznamenává osudy lidí spjatých s výrobou motorových tříkol i dobové souvislosti, dané novými, nepříznivými politickými poměry, jimiž si velorex dokázal proklestit svébytnou cestu — vlastně jako jejich kuriózní představitel.

Po znárodnění průmyslu, zákazu soukromého podnikání a zavírání živností se výrobní družstva stala jediným prostředím, kde lidé alespoň do jisté míry mohli uplatňovat svou tvořivost, schopnosti a prosadit program, který přímo nediktovala strana. Bratři Stránští sami nabídli ministerstvu zdravotnictví výrobu úsporných vozidel pro invalidy, povětšině ještě válečné. Podle Fajmana z ministerstva neodešli, dokud příslušné povolení nedostali.

Svůj výrobní program, vyvinutý už v nuzných protektorátních poměrech, zaštítili nezpochybnitelnými sociálními ohledy, pro něž byl právě motoristický minimalismus tříkol nejpříhodnější. A zároveň i pro poměry, jež oplývaly jen minimálními výrobními a pracovními možnostmi ve volném, občanském sektoru. Konstrukce velorexu je geniálním východiskem, ba únikem z poměrů, jež ochromily, zmrzačily společnost tak, aby sama, bez strany a vlády, ničeho nebyla schopna. Svařované trubky, koženka, motocyklová kola a motor z jawy péráku ještě byly na hranici možností .