Nechtěl jsem, musel jsem. Ano, psát o současné politice. Důvody? Ti, kteří ohrožují demokracii, nejhlasitěji pokřikují, že demokracie je v ohrožení - ta lavina se na nás hrne ze všech světových stran českého politického divadla. Politici se drahnou dobu zabývají jen sami sebou. A když už se začnou zabývat „politikou“, je to většinou ku škodě věci, včetně oněch Zemanových politiků „odborných“ či „úřednických“. Z tohoto zorného úhlu je naprosto jedno, jestli Rusnokova vláda získá důvěru či nikoli.

Média (většina z nich) se ráda do této hry na život zapojují, jelikož je pro ně pohodlnější plodit bulvár a opakovat prázdné floskule politiků, než začít samostatně uvažovat. Díky nim se politikům daří alespoň do určité míry zastírat skutečný stav věcí či úmysly doutnající nehluboko pod povrchem.

Porušování ústavy

Ti samí politici, kteří uzavřeli a následně i obhajovali opoziční smlouvu, se dnes vzájemně osočují z nedodržování demokratických principů či postupů. Opoziční smlouva přitom porušovala nejen ústavní zvyklosti, ale přímo Ústavu jako takovou. Například její článek 26 hovoří o tom, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Opoziční smlouva však de facto zapovídala kontrolu vlády opozicí. Nerespektování psaného textu Ústavy i nepsaných ústavních zvyklostí umožnilo i po roce 1989 několikaletou vládu jedné strany (de facto).

To, že politici ODS nyní vyčítají Milošovi Zemanovi, že nectí ústavní zvyklosti, je projevem jejich vlastní nestoudnosti. Oni to byli, kdo mu v takovém chování poprvé pomáhali (a sami se chovali stejně). A dostali za to svých třicet stříbrňáků.

Mirek Topolánek mohl svého času vládnout jen proto, že zkorumpoval pár přeběhlíků. Prezident Václav Klaus v klidu čekal, až se mu to povede. Do té doby Topolánkův kabinet vládl bez požehnání Poslanecké sněmovny, což bylo v evidentním rozporu s ústavními zvyklostmi, jak je dnes ODS vykládá.

Je třeba jasně říci: dnešní jednání Miloše Zemana, alespoň prozatím, nedosahuje tak velkého porušování ústavních zvyklostí (či přímo Ústavy), jako chování všech zainteresovaných (včetně Zemana samého) v době opoziční smlouvy či při nelegitimním vládnutí Topolánkova kabinetu. ODS se nám za pomoci spřízněných médií a novinářů sice snaží namluvit opak, ale jde stále o totéž: technologové moci konají bez ohledu na jakékoli demokratické hodnoty. Výraz „demokratická hodnota“ totiž technologický slovník neobsahuje.

ODS se svým nepřetržitým opakováním válečného pokřiku snaží zamaskovat kauzu Nečas — Nagyová a politickou korupci. I dojem představitelů ODS, že stačí vyměnit Nečase za Němcovou a potom se tvářit jako beránek boží, patří k jejich nestoudnosti.

Nemoderní sociální demokraté

Ani ČSSD se nedokázala odpreparovat od minulosti. Její náhlá jednomyslná podpora Rusnokovu kabinetu o tom vypovídá více než výmluvně. Někteří představitelé této strany v čele s předsedou Bohuslavem Sobotkou napřed hovořili o porušování ústavních zvyklostí, během krátké doby však otočili. Tak jak to je? Porušil podle nich Zeman zvyklosti, nebo neporušil? Nebo je porušil, ale už jim to nevadí? Nebo jim to vadí a souhlasili s tím pouze pod hrozbou (momentální) ztráty vlastních pašalíků?

Co je pro tyto - podle některých pozorovatelů „moderní sociální demokraty“ — tedy důležitější? Vlastní zájem, či principiálnost? A pokud jsou tito politici moderními sociálními demokraty, jak je to s těmi nemoderními? Kam až jsou schopni a ochotni zajít oni? Opět: říká se tomu pragmatismus, ale nejde o nic jiného než o pouhou technologii moci, prostou jakékoli hmatatelné náplně.

Novináři, kteří byli schopni natvrdo konfrontovat ODS a ČSSD s jejich dřívějším chováním, se přitom dají spočítat na prstech jedné ruky.

TOP 09 proti demokracii

Lépe na tom není ani TOP 09, která již od počátku stíhání Vlasty Parkanové pokřikuje cosi o ohrožení demokracie policií, státním zastupitelstvím či justicí vůbec. Miroslav Kalousek si zřejmě usmyslel, že stokrát opakovaná lež je přeci jen pravdou. A stínový předseda TOP 09 Schwarzenberg, coby nejvýraznější tragikomická postava zdejšího loutkového dramatu, mu zpoza ramene přikyvuje. Jako na drátku.

Jenže pravdou je, že na demokracii, její mechanismy i hodnoty, útočí právě TOP 09 prostřednictvím svých vrcholných zástupců, a to ve jménu nevyšetření průšvihů a kauz - těch vlastních i těch náležejících sesterské ODS (jelikož se některé kauzy mohou prolínat, i proto, že jakmile jednou motyka spustí, pánbůh dopustí).

Co můžeme na živo pamatovat, je to poprvé, kdy si v našem státě policie a justice dovolili i na ty nejmocnější. TOP 09 i ODS se to pochopitelně nelíbí, protože někteří jejich představitelé jsou kvůli tomu v ohrožení. Je snad výraz „nestoudnost“ v tomto případě nepřesný?

Česká republika není demokratický právní stát, sdělují nám nepřímo Kalousek či Nečas svým nepřetržitým podpásovým útokem na vyšetřovatele či státní zástupce. V takovém státě by si totiž všechno to zlo, pojmenovávané nejen těmito dvěma politiky, nemohly orgány činné v trestním řízení dovolit.

Ale kdo tu vlastně v posledních více než dvaceti letech vládl? Nebyla to náhodou ODS a lidovci - a následně TOP 09 (Kalousek byl před tím lidovcem.)? Co tedy tyto politické strany i Nečas s Kalouskem konkrétně udělali špatně, že tu ten právní stát nemáme?

Právní stát a demokracii tu bohužel skutečně nemáme, ovšem v jiném smyslu než tito politici při své obraně udávají. Příčina je však stejná: neschopnost či spíše všehoschopnost většiny vládnoucích politiků. Ale o tom jindy.

Tragikomická Rusnokova vláda

Rusnokova vláda nabyla tragikomický rozměr ještě před vyslovováním ne/důvěry. První, co někteří ministři udělali, byly čistky mezi podřízenými úředníky. Ministr kultury Balvín dokonce musel na nátlak osobností Národního divadla vzít své rozhodnutí o odvolání jeho ředitele zpět. Ze samé nedočkavosti tak nechtěně prozradili, že prvořadá je pro ně Moc s velkým „M“, nikoli pomoc této zemi v těžkém období. Kdyby počkali, až jim poslanci vysloví důvěru, bylo by to jistě něco jiného, ale takto je to nestoudné.

Miloš Zeman vládnoucí

Zeman mění ústavní zvyklosti podle svých představ. Můžeme mu to zazlívat, ale ten, kdo mu to umožnil, jsou i jeho současní největší kritici mezi politiky. Byli to oni, kdo v rámci svého populismu prosadili narychlo spíchnutou přímou volbu prezidenta, z níž Zeman čerpá legitimitu ke změnám. Byli to oni, kteří zároveň neupravili a neupřesnili prezidentské pravomoci, přestože byli z mnoha stran varováni.

Musíme ovšem dodat, že Ústavu jako takovou (psaný text) Zeman momentálně zatím neporušil. Jestli je Rusnokova vláda legitimní, či ne se rozhodne až dnes, během hlasování o důvěře v ní. Tedy až se ukáže, že pravicová stojednička není pouze deklarovaná.

Neobstojí ani kritika, že Zeman jedná nedemokraticky, protože směřuje k prezidentskému systému. Takový systém mají v USA či ve Francii a nikdo z kritiků by jistě nehlásal, že tyto země jsou nedemokratické. A navíc: i v prezidentském systému má parlament významnou roli.

Tím nechci říci, že neexistuje nebezpečí plynoucí ze Zemanova tahu na branku. Jeho vztah k tomu, co utváří demokratický právní stát, je podmíněn jeho touhou po moci a jejím udržení. Jak již bylo řečeno, nejlépe to bylo vidět během opoziční smlouvy: za účelem vládnutí byly demokratické principy i jím potlačeny. Z toho plyne i obava, že prezidentský systém by Zemana sváděl k autoritativnímu způsobu vládnutí. Nestoudnosti k tomu má dost.

Na pováženou by bylo již to, kdyby prezident neúměrně dlouho prodlužoval dobu vládnutí Rusnokovy vlády i poté, pokud by nezískala důvěru. Tím by se zmíněná obava mohla začít zhmotňovat.

Kolik pokusů Zeman má?

A na závěr mám ještě otázku. Pokud Rusnokova vláda nezíská důvěru, má Zeman skutečně ještě jeden pokus jmenovat premiéra? Ústava o tom v článku 68 říká toto:

1)…

2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.

4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

Předpokládám, že pokud Ústava hovoří o prezidentovi, má na mysli úřad, nikoli konkrétního státníka. Pokud tomu tak je, prezident po posledních volbách do Poslanecké sněmovny již své dva Ústavou předepsané pokusy měl. Prvním pokusem jmenoval Nečasovu vládu (Václav Klaus), druhým jmenoval Rusnokův kabinet (Miloš Zeman). Nemělo by tedy následovat jmenování premiéra na návrh předsedkyně Poslanecké sněmovny? Nevím, proto se ptám - může v tom být legislativní háček, který jsem nepostřehl.