Jako bychom se odnaučili pojmenovávat věci pravým jménem. Chodíme kolem problémů, kolem jmen, a snažíme se je uchopit co nejpřijatelněji pro co největší počet čtenářů, diváků, posluchačů. Vzniká z toho jakási mainstreamová rozbředlost, která nechtěně, svou neupřímností, nepřímostí a nekritičností zastírá pravý stav věcí. Už nejde „o věc“, ale o to, jak ji vidí konzumenti informací.

V politice se tomu říká populismus, v novinařině a publicistice vůbec jde o stejný „princip“, spočívající v nadbíhání údajné společenské poptávce. V obou případech jde ovšem o vlastní prospěch - mocenský, ekonomický… Politika se smrskává na technologii moci. A společenská role médií přichází vniveč, v módě je výdělek za jakoukoli cenu, bez ohledu na cokoli. Nepřesné, nepromyšlené a někdy i neznalé uvažování v politické i mediální oblasti dnes převažuje nad rozumem.

Havel, Klaus a kamarádi

Tak kupříkladu to fňukání kolem žaloby na Václava Klause za velezradu k Ústavnímu soudu. Prý je to špatný počin, protože prezident je prezident, ať už je jím kdokoli, a měl by se vždy ctít. Prý je to zbytečné gesto, kterým se nic nedokáže, prý je to útok na Klausovu osobu, nikoli na jeho konání během prezidentování.

I ti, kteří nejsou proti zkoumání prezidentova počínání s oblibou říkají, že je to přehnané. Nevezmou v úvahu ani základní fakt, že jiný zákonný způsob, jak se poctivě vypořádat s Klausovým útokem na demokracii a s jeho nezměrnou arogancí neexistuje.

Autor následujícího vtipu tento problém dokázal pojmenovat přímo: Havel své kamarády vyznamenával, Klaus svým kamarádům pomáhá z kriminálu.

Chybí kontext

Dnešní politika i novinařina se k věcem často staví, jakoby nic před tím nebylo, neproběhlo. Jakoby neexistoval více než podezřelý způsob ekonomické transformace v 90. letech, který umožnil beztrestné tunelování a rozkrádání. Jakoby právě Klaus nebyl hlavním protagonistou tohoto veřejného přerozdělování statků z kapes jedněch gaunerů do kapes gaunerů druhých. Některým z těchto zločinců pomáhal Klaus z kriminálu již svými milostmi, na sklonku svého prezidentování pak amnestií.

Mlčet k tomu rovná se schvalovat Klausův útok na základní demokratické hodnoty.

Kdy vznikla korupce

Nebo další příklad: dnes již zdomácnělé, leč mlžící rčení, že korupce a klientelismus u nás vznikly během opoziční smlouvy. Nevnikly. (Odhlédněme pro tuto chvíli od toho, že obojí tu ve větší či menší míře bylo vždy.)

Po listopadu 89 u nás probíhala nejmasivnější korupce právě během tunelování, jež začalo v první polovině 90. let. Způsob transformace to nejen umožňoval, ale korupčnímu jednání přímo nahrával: který zákon umožní beztrestné tunelování, který privatizační projekt vyhraje a v jaké podobě, v kterých bankách budou smět beztrestně ulévat pro sebe, své známé, politiky i politické strany, a které vyšetřování půjde do ztracena — o tom a dalším rozhodovali konkrétní politici, státní úředníci, prokurátoři, policisté. Úvahou, že při zmizení stovek miliard neznámo kam (které budou splácet ještě naši vnuci) zde byla nízká korupce, se snad může zabývat jen člověk nesvéprávný.

A nikdy zde nebyla větší míra klientelismu než v první půli 90. let — to, aby česká cesta transformace probíhala kontinuálně a beztrestně, si žádalo provázanou síť před i polistopadových nomenklaturníků, kteří znali terén, měli potřebné know-how, nahrávali si a kryli se navzájem.

Opoziční nesmysl

Opoziční smlouva ovšem vylepšila stávající korupčnický systém o gangsterské metody a jejich prorůstání do politiky a státní správy (plánování vraždy novinářky, neznámé peníze zabavené u plánovače vraždy, neznámé peníze v trezoru na ministerstvu zahraničí atd.), a metody estébácké (například připravovaná pomlouvačná kampaň proti Petře Buzkové s názvem Olovo; vymýšlení kompromateriálů na Josefa Zieleniece v rámci kauzy Štiřín atd.).

To ovšem, pro změnu, nedokáže správně pojmenovat Miloš Zeman, který, stejně jako Klaus, není schopen přiznat vlastní chyby, zatímco svými úspěchy se (oprávněně) chlubí stále. Vydávat opoziční smlouvu za standardní politický mechanismus může jen zaslepený narcis Zemanova či Klausova typu. Tato smlouva byla aktem pohrdání demokracií a jejími hodnotami.

Vše, co je řečeno nad to, je lež. Zabalená do pestrobarevných papírků, ale lež.

Zemanův úspěch

Miloše Zemana ovšem můžeme zařadit i na opačnou stranu problému. Zatímco Klaus vedl zemi k jejímu plundrování a následnému krachu, Zemanovi se podařilo ji postavit na nohy, což mu stále upírají různí ideologičtí interpreti společenského dění či závistivci.

Zatímco Klaus je schopen jen omezeného ideologického pohledu na ekonomiku, Zeman pragmatickými ekonomickými kroky jeho chyby napravoval. A začal krokem parádním: zrušením Klausova „bankovního socialismu“, jak se tehdy říkalo systému bankovnictví, v němž zahraniční banky měly dlouho zakázán vstup na náš trh a domácí banky byly beztrestně rozkrádány zevnitř. Ba nejen to, krach mnoha takto vytunelovaných bank, vyjádřený opět stovkami miliard korun, platíme my, daňoví poplatníci, dodnes.

Dvojznačnost a chyby

A konečně, Zeman byl dvojznačný i během svého jinak brilantního inauguračního projevu, když řekl, že bude bojovat proti třem ostrovům negativní deviace: kmotrovské mafii, neonacistickým bojůvkám a podstatné části médií. Pojmenoval věci pravým jménem, zapomněl ovšem opět na své předchozí chyby.

Boj proti kmotrovské mafii mu příliš nelze věřit, protože během jeho premiérování naopak významně nabyla na síle. A nic zatím nenasvědčuje tomu, že se Zeman v tomto směru poučil nejen ve své personální politice.

Boj proti náckům lze jenom vítat. Nesmí se ovšem odehrávat na úrovni, které se Zeman už jednou dopustil, když po rasistické vraždě súdánského studenta v listopadu 1997 na  demonstraci oznámil, že bude iniciovat „zákaz skinheadů“. Zakazovat neformální hnutí, které nemá oficiální formu, lze ovšem jen velmi těžko.

Zemanův džihád proti médiím

Předmětem největší kritiky je Zemanův džihád proti médiím. „Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mi připomínají Čapkovu definici literárního kritika jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl,“ řekl Zeman.

Samozřejmě, že to novopečený prezident řekl proto, že mu novináři, především během opoziční smlouvy, důsledně šlapali na paty a on jim to dodnes nedopustil. V tomto směru sehrála média pozitivní roli a Zeman naopak selhal.

Jenže to neznamená, že prezident nemá zároveň i kus pravdy: způsob, jakým média pracují, je velký společenský problém, který pojmenoval poměrně přesně. Nejzřetelněji to vidím v romské problematice, kterou se zabývám do hloubky. Stav médií je v tomto více než tristní, zatímco dříve selhávala svým mlčením a přezíráním, dnes se poměrně často sama zapojují do neutuchající štvavé protiromské kampaně.

Vymývání mozků, mediální masáž a manipulace prostřednictvím upovídaných novinářských neumětelů, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, je na denním pořádku.

A že k počínání svých kolegů většinou mlčí ti novináři, kteří se naopak vyznají a věcem rozumějí, je dalším tragickým rysem života na vrcholu toho našeho pupku světa…