Výraz „velezrada“, který pro popis možného protiústavního jednání prezidenta používá Ústava, je zavádějící. Už proto se nelze divit těm komentátorům i politikům, kteří tvrdí, že rozhodnutí Senátu obžalovat u Ústavního soudu z velezrady prezidenta Václava Klause je politické a vzhledem k seznamu Klausových údajných provinění nepřiměřené.

Jenže se lze tázat, co mají senátoři dělat, jsou-li většinově přesvědčeni, že prezident opakovaně porušuje zákon, včetně ústavy? Nabízí-li česká ústava žalobu za„velezradu“ jako jedinou možnost, jak potrestat prezidenta, který je jinak ústavně neodpovědný a nemůže být dokonce za své skutky ani trestně stíhán, mají raději mlčet, když prezident svoje pravomoci překračuje?

Snahy ironizovat jejich rozhodnutí tím, že prý hlasovali politicky, nedávají velký smysl, protože čím jiným než politickou institucí Senát je? Právní výklad podá až Ústavní soud.

Navíc veskrze politicky se choval během svého prezidentství i Václav Klaus, i když sliboval být prezidentem nadstranickým. Z privilegované pozice téměř nedotknutelné hlavy státu rozdával stranickým politikům, zejména těm na levici, těžké údery.

Mohl se chovat jako nestranný státník, ale rozhodl se dělat politiku. Svojí bezprecedentní amnestií se pasoval i do role nejvyššího soudce. I kdyby hlavním motivem levicového Senátu nyní bylo vrátit Klausovi úder, proč se tomu politický šachista Klaus diví?

Navíc: kdyby sám opakovaně nenadřazoval politiku i osobní motivy takovému výkladu Ústavy, při němž vznikaly opakovaně pochyby, že jedná neústavně, i údajně pomstychtivý Senát by jen těžko hledal důvod na něj ústavní žalobu podat.

Tolerance, kterou část české veřejnosti, médií i politické elity vykazují tváří v tvář ústavně spornému chování prezidenta, je zarážející. Neměl by být v právním státě potrestán kdokoliv, kdo se odmítá řídit právem, ať už je prezidentem nebo obyčejným občanem? Průměrný občan může být za protiprávní jednání postižen celou škálou trestů, prezident jen ztrátou úřadu a privilegií s ním spojených. Měl by se samozřejmě ze všech sil snažit, aby něčemu podobnému nemuselo dojít už vzhledem k tomu, co vše reprezentuje. Když ale zákony či ústavu přece jen porušuje, co pak?

Demokracie stojí a padá s  respektem pro vládu zákona. Je proto zcela namístě, aby Ústavní soud rozhodl, zda Klaus porušil ústavu, když ignoroval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že má jmenovat soudcem soudního čekatele Petra Langera, otálel se jmenováním či nominováním dalších soudců, odmítal ratifikovat některé mezinárodní smlouvy nebo vyhlásil spornou amnestii.

Ti, kdo nyní varují, že žaloba na Klause uškodí prestiži České republiky, by si měli odpovědět na otázku, zda z nás více dělá z „banánovou republiku“ skutečnost, že se Senát rozhodne podat žalobu na prezidenta, který dle jeho soudu nerespektuje Ústavu, anebo skutečnost, že prezident země, která chce být součástí civilizovaného světa, si Ústavu i zákony vykládá po svém a politici se tváří, že je lepší takové jednání vzhledem k prezidentskému majestátu raději ignorovat.

Rozhodnutí Senátu se ve skutečnosti dá vytknout pouze načasování. Žaloba, či dokonce žaloby (protože možných porušení Ústavy Klausem bylo několik) měly být podány dříve. I tak je pro budoucnost české demokracie dobré, že nejvyšší soudní instance má možnost závazně rozhodnout, jak se má prezident v českém ústavním systému chovat.