Václav Klaus je dramaturgem vlastního prezidentského odcházení. Na začátku jeho politické kariéry byl pověstný „útěk před právníky“, politicky realizovaná představa, že primární je jakýmkoli způsobem přeskupit prostředky do soukromých rukou. Na jejím (dodejme prozatímním, u V. K. nelze nikdy říkat nikdy) konci je amnestie spojená s abolicí mnoha nezákonných přeskupování majetku, a vydání Václava Klause do rukou těch právníků, před nimiž chtěl nás všechny uchránit.

Konflikt se soudy, soudci, světem práva vůbec prochází jako červená nit celou aktivní politickou dráhou Václava Klause. V průběhu svého prezidentství se opakovaně vymezoval proti „soudcokracii“, údajně přílišnému vlivu soudní moci, a kladl ji na stejnou úroveň jako jiné deviace proti svobodě — pověstné Klausovy „-ismy“ (humanrightismus, NGOismus, environmentalismus a jiné).

Jako prezident tento svůj postoj provázel i konkrétními kroky. Nejmenování 34 justičních čekatelů soudci v roce 2005, zdůvodněné ze strany prezidenta jejich nízkým věkem, mu vyneslo žalobu ze strany jednoho z nich, Petra Langera. Pražský městský soud dal tehdy justičnímu čekateli za pravdu, poté Nejvyšší správní soud zamítl prezidentovu kasační stížnost. Prezident Klaus ovšem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ukládající mu rozhodnout o jmenování či nejmenování dotyčného soudcem, nerespektoval.

Ať již ústavní žaloba pro velezradu dopadne jakkoli, jisté je jedno. Nejde o akt politické msty nebo o pokus o znevážení odkazu Václava Klause. Žaloba má své věcné opodstatnění a jako závažný argument proti ní je snad možné uvést jen to, že přišla několik dní před koncem Klausova mandátu. Neopodstatněné jsou výtky, že tento krok může způsobit destabilizaci našeho právního či politického prostředí nebo dokonce ohrožení demokracie.

O vše se staral daleko spíše sám prezident Klaus, například tím, že nechal téměř personálně vyhladovět Ústavní soud, poté co mu Senát, zcela v souladu se svým mandátem, tedy (podle samotného Václava Klause) naprosto standardně, protože politicky, a tedy správně zamítl dva navržené kandidáty. Další už Václav Klaus ani nenavrhl. Nečinnost prezidenta v této věci je jedním z bodů obžaloby, a stejně jako u ostatních čtyř (nepodepsání Lisabonské smlouvy; aboliční článek II amnestie; nerozhodnutí o jmenování Petra Langera soudcem; nepodepsání Dodatku k Evropské sociální chartě) se jedná o závažnou věc, ne o zástupný, druhořadý problém.

Hlava státu není nepostižitelný absolutní monarcha. Ačkoli je některými monarchickými pravomocemi (amnestie, milosti) vybaven, je a zůstává občanem, jako kdokoli jiný z deseti milionů obyvatel České republiky. Není žádný důvod pro to, aby kdokoli, třeba prezident republiky, mohl nerespektovat rozhodnutí soudu a nenést za to žádné následky, být zcela a naprosto suverénní ve všem, co dělá. Projednání všech vznesených bodů obžaloby a jejich posouzení Ústavním soudem proto není aktem zvůle, není nějakým lynčem, ale spíše naopak.

Václav Klaus je politik tělem i duší. Za jednu z jeho největších zásluh se považuje vybudování standardního stranického systému zastupitelské demokracie. Ani on ani jeho příznivci by se nyní neměli pozastavovat nad tím, že skupina řádně zvolených zastupitelů různých stran se v souladu se svými pravomocemi rozhodla k tomuto legitimnímu politickému kroku. V tomto případě neobstojí ani jinak platná námitka, že se příliš mnoho politických otázek příliš rychle přenáší na půdu Ústavního soudu. V případě sporných kroků prezidenta končícího své druhé volební období už jiné, politické řešení nepřichází v úvahu. Buď riskantní žaloba pro velezradu, nebo promlčení navždy.

Je těžké odhadovat, jak Ústavní soud v této věci rozhodne. Tím, že by ústavní žalobu neodmítl a zabýval se jí, by nám všem prokázal minimálně dvojí službu. Jednak by dal nejen Václavu Klausovi, ale i všem jeho budoucím nástupcům v úřadu, a vlastně všem držitelům politické moci u nás najevo, že na ně je a bude kladeno přísné měřítko respektu k zákonům, k právnímu řádu, k soudní moci. Kdo dobrovolně vstupuje do vysoké funkce, měl by s uplatněním takového náročného měřítka počítat. Měl by je dokonce vítat.

Tou druhou a možná ještě podstatnější službou může být, jakkoli to může znít nadneseně, potvrzení demokratického charakteru našeho státu. Poté co amnestie, zejména její bezprecedentní aboliční část, rozkolísala důvěru v právní řád, ve spravedlnost jako celek, poté co jeden člověk nadaný neomezovanou mocí rozhodovat o právu či neprávu jedním podpisem zrušil léta namáhavé práce, pracného hledání spravedlnosti, vrací tato poslední, krajní možnost důstojnost všem těm, které nemilosrdné omilostnění poškodilo. Nejsou tak zcela bezmocní.