Václav Klaus je dramaturgem vlastního prezidentského odcházení. Na začátku jeho politické kariéry byl pověstný „útěk před právníky“, politicky realizovaná představa, že primární je jakýmkoli způsobem přeskupit prostředky do soukromých rukou. Na jejím (dodejme prozatímním, u V. K. nelze nikdy říkat nikdy) konci je amnestie spojená s abolicí mnoha nezákonných přeskupování majetku, a vydání Václava Klause do rukou těch právníků, před nimiž chtěl nás všechny uchránit.

Konflikt se soudy, soudci, světem práva vůbec prochází jako červená nit celou aktivní politickou dráhou Václava Klause. V průběhu svého prezidentství se opakovaně vymezoval proti „soudcokracii“, údajně přílišnému vlivu soudní moci, a kladl ji na stejnou úroveň jako jiné deviace proti svobodě — pověstné Klausovy „-ismy“ (humanrightismus, NGOismus, environmentalismus a jiné).