Výroky o tom, že český prezident nemá pravomoci, a je skoro zbytečný, nejsou vzácné. Prezident ovšem pravomoci má a ne zrovna malé. V celku ústavního systému ne tak silné jako ve Francii nebo USA, ale o to víc efektivní než v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Itálii. Je snad (vedle jiných) pravomoc jmenovat ústavní soudce jen okrajová, symbolická?

O Ústavní soud jde a naléhavě. Je zjevné, že Ústavní soud se vyprofiloval v silného hráče a již tvoří bezmála rovnocennou třetí oporu demokratické veřejné moci. Tak by tomu mělo být. Moci se mohou vyvažovat a efektivně kontrolovat jenom tehdy, pokud jsou přibližně stejně silné. Protože jsou každá z nich v jiném modu a pracují v jiném rytmu, rovnomocnost může být jen analogická. Kdo není schopen vnímat tento moderní princip vyspělých států, je  zaskočen, a sahá po výstředních výrazech jako „soudcokracie“, nebo „třetí komora parlamentu“. Poslední prezident jimi nikdy nešetřil. Přitom to byl ale právě on (ruku v ruce s dalšími) kdo dodal Ústavnímu soudu na síle, věhlasu, důvěryhodnosti a respektu veřejnosti tím, že jej svými rozhodnutími opakovaně nutil k činnosti.

Přestože hlasitě „remcal“ v posledku se podřídil a proti Ústavnímu soud nic neučinil: opakovaně se objevil v jednací síni ÚS, „prozářil“ jeho prostor vahou prezidentského postu a ani si snad neuvědomil, že činí právě to, co si vlastně nepřeje. Považme, jak velké posílení soudu působí prezident republiky pokorně sedící jako strana sporu a podřizující se procesním pravidlům a suverenitě soudu. Nebyl v tom sám. Opakovaně jej předešel již Václav Havel, poslanci, senátoři i vláda.

Mimo jiné též tím se stalo, že ÚS dosáhl postupně formálního i neformálního respektu a veřejnost ho přijímá jako nejdůvěryhodnější ústavní instituci. Nakonec přesto, že bezmála všechny soudce jmenoval právě odešlý prezident, větší část z nich měla explicitní politickou minulost a až na dvě nebo tři výjimky nezahrnovala všeobecně respektované odborné autority — špičky právního světa. I za těchto okolností soud fungoval jako převážně nezávislý a odborně obstojný subjekt.

Má tomu ale být i nadále? Proč by neměl být obsazen z větší části výraznými odbornými autoritami, které navíc neměly v posledních mnoha letech s politikou nic společného? Nevíme, co Miloš Zeman chystá; příležitost ale má. Pokud by bylo něco pravdy na třech jménech, která se mihla — Irena Pelikánová, Jaroslav Fenyk a Michal Přibáň (poslední odmítl), je to dobrý příslib. Pokud by zůstali první dva, i to by bylo pozitivním posunem. Stejně uspokojivým by mohlo být i setrvání Pavla Rychetského.

Z jakého souboru lze vybírat? V zemi je přibližně patnáct a půl tisíce osob v právnických povoláních (advokáti, soudci, státní zástupci, akademici, notáři). Přibližně čest a půl tisíce jsou odpovídající věkem (mezi čtyřiceti a sedmdesáti lety). Samozřejmě nejsou všichni odborně stejně zdatní. Budou-li nasazena ta nejpřísnější kriteria, pak se vyloupne řekněme jedno procento z nich — tedy do sta osob s vysokými kompetencemi. Je tedy odkud brát.

Je zde ještě jeden aspekt. Je jím způsob, jakým ÚS vnímá společnost — je důležité, aby se dále upevňovala důvěra v soud. Je v souladu s takovým cílem, aby se alespoň větší část kandidátů rekrutovala z osob již známých, jejichž odborná zdatnost může být srozumitelná i veřejnosti. Jako občan bych očekával, že tyto osobnosti budou mít za sebou odbornou publikační činnost a to ne ledajakou, nýbrž podstatnou, s hojnými a dobře analyzovanými prameny.

Vzbudí ve mně důvěru, pokud se kandidátem a nejlépe i soudcem stane vůdčí osobnost české ústavní vědy prof. Jan Filip a stane se z „věčného asistenta“ skutečným soudcem. Podobnou důvěru vzbuzují jména typu Vladimír Mikule, Vojtěch Šimíček, Michal Mazanec, Zdeněk Kühn (volitelnost vzhledem k věku věkem až ve druhé polovině roku),Jiří Spáčil nebo třeba Hana Marvanová. Pokud se budou nominace pohybovat v těchto parametrech, budeme moci být jako občané spokojení. Uvidíme tedy, jak bude Miloš Zeman své sliby plnit a zda se mezi jeho nominacemi nevyskytnou osoby se „zásluhami“ v politických nebo s nimi propojených strukturách.

Pokud bude Ústavní soud naplněn osobnostmi s nejvyšším odborným profilem, nejspíš se nezmění jeho základní habitus, protože ten byl již nyní uspokojivý. Je však možno očekávat, že jeho rozhodnutí a zejména zdůvodnění těchto rozhodnutí by byla sestavena s velkou odbornou hloubkou a teoreticky nejvýše, jak je jen možné. To by pak mělo vést nejen k jejich schopnosti obstát před případným jednáním u mezinárodních soudů, ale i k tomu, že by budily respekt před domácí i zahraniční právní vědou. Nejlepší rozhodnutí by se pak mohla dostat do učebnic. To by byla maximální meta, kam až může dorůst takové těleso.

Za úvahu by možná stála otázka, jak přirozenou cestou dosáhnout většího rozrůznění periodicity mandátů. Aby celý sbor nebyl jmenován téměř en bloc, a aby vytvoření celého tělesa nepřipadlo vždy jen jednomu prezidentovi.