Senátorka a bývalá soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová vyzvala dlužníky Dopravního podniku města Brna, aby se bránili proti nespravedlivě vysokým poplatkům za jízdu načerno.

Advokátní kancelář totiž začala na konci loňského roku vymáhat pokuty za uplynulý rok. Dlužníkům přitom účtuje dalších více než 900 korun v rámci upomínky, a v případě následného soudního vymáhání si účtuje na nákladech svou odměnu přesahující 5000 korun. Černý pasažér tak zaplatí místo pokuty 1 025 korun (navýšené o úrok z prodlení), nejméně 6689 korun (při dalším exekučním vymáhání se tato částka ještě zvyšuje).

Wagnerová zdůraznila, že jezdit načerno se pochopitelně nemá a dluhy se mají platit. Zároveň ale připomněla, že přiměřenou sankcí za jízdu načerno je podle zákona přirážka k jízdnému do výše 1000 korun, nikoliv povinnost hradit protistraně náklady externího advokáta ve výši několikanásobku vymáhané částky. „V případech takto jednoduchých sporů totiž představuje sepsání žaloby spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Dopravní podniky by měly soudní vymáhání svých pohledávek zajišťovat prostřednictvím vlastních zaměstnanců,“ uvedla senátorka.

Připomněla také, že Ústavní soud podobný postup již v minulosti odsoudil jako „procesní šikanu“ a označil jej za parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle „nafukovány“ do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku. V minulých letech si přitom dopravní podniky navykly na praxi, kdy své pohledávky za každou pokutu z jízdy načerno odprodávaly externím společnostem většinou za 100 % nominální hodnoty.

Tyto společnosti pak generovaly zisk díky tomu, že jim soudy přiznávaly náklady za zastoupení advokátem i přes to, že vyplňování žalob je rutinní administrativní činnost, jež nevyžaduje žádné odborné znalosti a lze při ní použít počítačový program, který do připraveného textu pouze doplní potřebné údaje. Tuto dlouholetou praxi ale Ústavní soud na konci roku 2011 zarazil a externí firmy přestaly pohledávky dopravních podniků odkupovat, případně za ně začaly nabízet podstatně nižší cenu.

Dopravní podniky tak podle Ústavního soudu měly začít s vymáháním pohledávek vlastními silami. Brněnský dopravní podnik nicméně pokračuje v praxi již několikrát odmítnuté Ústavním soudem a své pohledávky vymáhá a žaluje prostřednictvím externí advokátní kanceláře.

Wagnerová upozornila, že se dlužník proti tomuto postupu musí bránit sám. „V případě, že je mu doručena předžalobní upomínka od advokáta, měl by ve stanovené lhůtě uhradit dluh za jízdné a pokutu, dohromady 1025 korun a dále zákonný úrok z prodlení a náklady na poštovné. Částku 750 korun plus DPH za právní úkon advokáta by hradit neměl, neboť k zaslání upomínky není nutné využívat advokátních služeb“, zdůraznila Wagnerová.

„Pakliže je dlužníkovi doručen platební rozkaz od soudu, měl by proti němu ve lhůtě do patnácti dnů podat odpor, ve kterém uvede, že pohledávku ve výši 1025 korun, úrok z prodlení a náklady na soudní poplatek uznává a uhradí, ale zároveň navrhuje, aby náhradu nákladů advokátovi soud s ohledem na aktuální judikaturu Ústavního soudu zamítnul, případně snížil do výše jednonásobku vymáhané částky,“ vysvětlila Wagnerová.

V případě, že je dlužník v obtížné sociální situaci a tuto soudu doloží, může soud požádat, aby rozhodl o plnění dluhu ve splátkách. Soudy často přiznávají splátky například osobám v hmotné nouzi, a to i ve výši třeba 100 korun měsíčně. Písemný odpor proti platebnímu rozkazu musí být ve lhůtě do patnácti dnů doručen na podatelnu příslušného soudu, případně zaslán doporučenou poštou nebo prostřednictvím datové schránky. Za podání odporu dlužník nic neplatí.

Vzor odporu proti platebnímu rozkazu spolu s vyjádřením k žalobě naleznete v níže přiloženém souboru.