Pokud prohodíte pár slov s dnešními studenty či absolventy vysokých škol, není třeba ani hlubší analýzy ke zjištění, že k životu, ke skutečnosti kolem nás přistupují naprosto nekriticky. Tento fakt je známý již kolik let a přesto s tím naše vysoké školství odmítá cokoli dělat. Jednoduše proto, že to je pro politiky konformní stav. Opravdu je to pro vysokou politiku výhoda, a to jak pro levici, tak pro pravici. V dnešní době totiž není potřeba kvalitní program, ale kvalitní marketing (dostatečným důkazem budiž první přímá volba prezidenta). Popsat skutečnost všichni umíme, ale co za tím stojí?

Dnešní elita

Každou společnost reprezentují její elity. Nemusí nutně jít o mocenské (politické) elity, spíše ji reprezentují elity kulturní, akademické a také ekonomické. Kulturní elita formuje společnost pomocí své umělecké tvorby, ekonomická do tohoto formování vnáší finanční prostředky a akademická by měla mít jakýsi nadhled, měla by do formování vnášet svou racionalitu co nejvíce oproštěnou od emocí. Právě tato poslední noha, na které stojí naše společnost, se zlomila a její fraktura tak narušuje sociální stabilitu. Možná si to dostatečně neuvědomujeme, protože na první pohled mají hlavní slovo média (ty řadím mezi elitu kulturní). Nesmíme však zapomenout, že i novináři jsou výstupem českého vysokého školství.

Problém „zlomené nohy“ není problém jen České republiky, je ale pochopitelné, že českou realitu vnímáme bezprostředněji a máme ji více na dosah. Kdekdo by řekl, že českou realitu můžeme i ovlivnit. V tom by však byl z mé strany dílčí nesouhlas.

Podstata problému

Překvapivě tento proces sociální destabilizace a jednorozměrnosti obyvatelstva není problémem vkusu nebo morálky, nýbrž je to problém strukturální. Domnívám se, že stejným procesem by si prošla nejen neoliberální společnost, ale i společnost keynesiánského kompromisu. Ovšem u druhého zmíněného by to nebylo pouhým okem pozorovatelné, neoliberalismus tento strukturální proces katalyzuje.

Podstatou takového stavu jsou produkční vztahy a produkční proces. Hlavní slovo dostává čím dál tím více společenská dělba práce, kterou popsal již v 18. století David Ricardo, následně ji v některých aspektech kritizoval Karel Marx. Společenská dělba práce si vyžaduje vysokou míru profesionalizace námezdních sil, aby vůbec mohla fungovat. Ovšem tato profesionalizace eskaluje do takových proporcí, kterých zakoušíme dnes.

Vysoké školství studenty připravuje de facto na to, aby se stali nástroji svého oboru. Tento produkční vztah tedy vytváří společnost „otupělé inteligence“ a „konzumní masy“. Výsledek je na hony vzdálený představě Aristotelova Zoon Politikon, jíž si evropská společnost dala za vzor. Problematikou konzumu jako sociálního deformátora se zabývala frankfurtská škola v první polovině 20. století nebo Slavoj Žižek v polovině druhé.

Existuje řešení?

Kritické myšlení je jednou z posledních překážek efektivních produkčních vztahů v postkapitalistické ekonomice. Řešením ovšem není okamžité rozbourání současného ekonomického systému, to postupně bude spíše důsledkem. Jako hlavní problém vidím celkovou podobu školství, která daleko raději bývá pouhým zdrojem informací než učitelem dialektiky.

Účinnou dialektiku by mělo zajišťovat povinné studium humanitního základu na každé škole (tzn. i přírodovědného zaměření — tyto obory absolutně abstrahují studium od společenské situace!), ale ne tak, jak to známe dnes, nýbrž formou diskuze. Pokud chceme eliminovat negativní projevy krajní společenské dělby práce, musíme akceptovat to, že humanitní základ je podhoubím takové eliminace.