Prezident Klaus se pokusil o recenzi knihy The Fortunes of Permanence (Výhody setrvalosti) amerického konzervativce Rogera Kimballa. Nepříliš vlastenecky přitakává tomu, jak Kimball opovrhuje kontinentální Evropou — nemá totiž „ani tu angličtinu, která by jí napomáhala k elementární strukturalizaci myšlení a myšlenek ve směru zdravého selského rozumu“. V oboru politické filozofie Kimball tuto oblast záměrně téměř opomíjí a poznamenává — podle Klause vtipně -, že „díla Hegela, Marxe či Foucaulta nelze v originále napsat anglicky. Prostě to nejde.“ Hahaha.

Politik titulovaný dříve obdivně, nyní spíš ironicky Pan profesor dále cituje Kimballovy názory, že nejrůznější utopické projekty (míněno jako nadávka) se rodí u intelektuálů i proto, že „vyšší vzdělání napomáhá ke vzniku zvláštní formy politické stupidity“. Vzápětí připomíná banální moudro o tom, že „informace není totéž co znalosti, a už vůbec ne totéž co moudrost.“ Dosti prostoduše nacházejí Kimball i Klaus cestu ke vzniku totalitárního státu v pokrokářství, konkrétně v jeho podobě v Krásném novém světě Aldouse Huxleyho: „my tady nemáme žádný důvod používat staré věci…, my chceme, aby se lidem líbily věci nové“.

Konečně Václav Klaus ve shodě s Kimballem chválí Leszka Kolakowskiho za tvrzení, že obrovský vliv ideologie marxismu byl způsoben tím, že „zcela spoléhala na své prorocké, fantastické a zcela iracionální složky,“ a pochvaluje si, že „my se už dávno marxismem (a s ním spojeným komunismem) nezabýváme“. Ignorovat největšího myslitele druhého tisíciletí (podle ankety britské stanice BBC z r. 1999)? Buďme rádi, že těch, za něž mluví Václav Klaus, už není mnoho.

Amerika i Evropa jsou podle Kimballa a Klause v úpadku, protože nepečují o své myšlení a svou svobodu „proti vyslancům anarchie, jimiž jsou relativismus, multikulturalismus a utopický socialismus“. Jinému slavnému odpůrci relativismu, ba přímo „diktatury relativismu“, totiž odcházejícímu papeži Benediktu XVI., je věnován článek na titulní straně Orientace. Jeho autor, publicista Josef Mudra Josefa Ratzingera uměřeně obdivuje a spolu s ním odmítá většinu liberalizačních snah. Kdyby se podle požadavků hnutí My jsme církev a petice My jsme papež církevní organizace demokratizovala, z církve by se prý stal jen spolek hlasatelů líbivých módních myšlenek.