„Vedení Českých drah čeká možná v příštích týdnech pořádné zemětřesení,“ upozorňují zkratky jfk a juš. „Židle se houpe pod náměstkem pro správu majetku Milanem Matzenauerem, náměstkem pro provoz Jiřím Kolářem a místo nemá vůbec jisté ani generální ředitel Petr Žaluda.“ Čtenáři našeho deníku by asi věděli, co Českým drahám vytknout, ale aktuální důvody budou s největší pravděpodobností úplně jiné. Hned v sousedním článku si například Josef Kolina a Ondřej Stratilík všímají, že „ČD zkrátka své výrazné slevy, které jsou nyní jejich největší konkurenční výhodou, před veřejností tají.“ Pochybné motivaci napovídá především okolnost, že „k avizovaným výměnám by mělo dojít nejdříve po kongresu ODS. ´Tak zní dohoda mezi premiérem a Věcmi veřejnými,´“ tvrdí anonymní zdroj Lidovek. Jest tedy se obávati, že povedou-li ty výměny k lepším službám ve veřejné dopravě, bude to jen nahodilý vedlejší efekt a nikoliv záměr vlastníka - českého státu.

Při stejné příležitosti se hlouběji zamýšlí Ondřej Štindl. „Selfmademani Jobsova typu často žijí v představě, že co se povedlo jim, se může povést všem. Jenomže to tak není. Je spousta lidí, kteří se usilovně snažili, ale úplně jim to nevyšlo. Je to jejich vina? I oni se nemají zastavovat a hledat dál - za všech podmínek a okolností? Vždyť přece zastavit se může taky znamenat pořádně se rozhlédnout a třeba i uvidět, že tam, kam jsem došel, to zas až tak strašné není. (...) Stejně ale jako je smutné, když se člověk nechá uzavřít v existenci, kterou vlastně žít nechce, je smutný i pohled na štvance nereálných ambicí, slepé k tomu, co by mít mohli, ochotné to obětovat ve prospěch nějaké se srdcem třeba ani nesouvisející chiméry.“

Poodhaluje i jené „měkké“ mechanismy tvorby politických rozhodnutí: „My ministři v ODS si před každou schůzí vlády děláme secvičnou. Když se ale ekotendr projednával ve vládě loni na podzim, já jsem na přípravnou schůzku pozván nebyl.“ Neobsazené místo náměstka pro lesy označuje Fuksa originálně jako „obnažené“ a smutně proslulý rozhovor expremiéra Mirka Topolánka pro časopis Lui prý spíše než záminka (pro jeho rezignaci) byla „past“. Pozoruhodné, odvážné... zasvěcené?

Po chvále němčiny z pera, vlastně klávesnice Jana Mattuše radí i překladatel Petr Komers: „chcete-li, aby vaše dítě mělo opravdu náskok, učte ho jiný jazyk než anličtinu, té stejně neujde. Zmiňuje latinu a slovenštinu, ale hlavně chválí ruštinu s tímto argumentem: „Jaký jiný jazyk můžeme mít tak rychle v kapse? Bez angličtiny se možná neobejdete, leč ruština vám dá v dnešním kosmopolitním světě i náskok, a bez velkého úsilí.“ Komers odhaduje, že „by na ni stačil rok dva školní výuky, jen aby se dítě zbavilo strachu z azbuky a zvyklo si na trošku jinou výslovnost.“ Podle jeho vlastní zkušenosti „nejde ani tolik o to, naučit se ve škole nějaký jazyk na úrovni. Důležité je mít k němu klíč a pak už je to na osobní iniciativě a samozřejmě i šanci dostat se do prostředí, kde se jím mluví. Když vám ve škole dají jen drobné základy dvou tří čtyř jazyků, pak už se vám bude každý další učit jak po másle.“