Němčina někdy dokáže jedním složeným slovem stručně vyjádřit to, na co v češtině potřebujeme půl věty. K takovým slovům patří i titulek tohoto sloupku. Mehrheitsfähig je názor nebo program, schopný dosáhnout většinové podpory. Tedy záležitost pro demokracii docela zásadní. Jen získáním většiny lze realizovat politický program, měnit zákony, získat exekutivní moc.

Uplynulé roky po znovunastolení svobodných voleb nás poučily, jakými pochybnými způsoby lze většinu při volbách nebo při rozhodování v parlamentu získávat. Od Kubiceho zprávy přes patrony v obálkách až po tučné úplatky přeběhlíkům a trafiky odběhlíkům. Jemnějších metod se užívá ve volebních kampaních, kde jde většinou o to voliče prázdnými žvásty ztumpachovět, aby přestali myslet vlastní hlavou. Dokázali jsme, že to dokážeme. Myslím to upřímně. Karel is not dead. Atd. , etc., pitomosti se vůbec žádné meze nekladou. Čest výjimkám.

Když občan Smetana projevil demokratický názor a něžným způsobem pitomě se prezentující politiky zesměšnil, stal se vzápětí obětí msty strany, která se nazývá občanská demokratická a používá všechny výše zmíněné odporné metody manipulace a podvracení demokratické řádu, jen aby za každou cenu získala tu kýženou většinu a mohla spolu s dalšími partičkami prosazovat v zájmu lumpenburžoazie, kterou reprezentuje, asociální a destruktivní zákony.

ODS se k tomu uchylovat musí, protože její program už nebere vážně ani členstvo, natož veřejnost. Společně se svými koaličními partnery předvádějí čirou mocenskou politiku bez programu, správu země téměř už ani nepředstírají a obejdou se už i bez politických stran. Dávný sen Václava Havla došel naplnění v příznačně absurdním provedení Věcí veřejných a k cynické dokonalosti ho dovedla Karolína Peake, tvořící stranu z ničeho. Dosud se mělo za to, že něco stvořit z ničeho dokáže jen Hospodin.

V posledních krajských a senátních volbách se projevilo, že většina voličů opravdu s touto vládou spokojená není a tíhne proto ke stranám, které jsou alespoň nominálně levicové. Podobalo se to udělení Nobelovy ceny za mír Evropské unii nebo Baracku Obamovi. Šlo spíš o vyjádření naděje a postrčení ke konání toho, co slibovali. Ani v jednom případě to na odpovídající činy moc nevypadá.

Levice, která na podzim nikoli vlastní zásluhou tak výrazně zvítězila, je stejně rozpačitá a nerozhodná jako před tím. Ukazuje se to na neschopnosti levicových stran a levicové části občanské společnosti postavit se za společného kandidáta do prezidentské volby. Maně se vybavuje scéna z filmu Život Briana:

Reg: Jediný, koho nenávidíme víc než Římany, je kurevská Judejská lidová fronta!

LFJ: Renegáti!

Stan: A Fronta judejského lidu!

LFJ: Renegáti!

Stan: A Lidová fronta Judeje!

LFJ: Renegáti!

Reg: Co?

Stan: Lidová fronta Judeje! Renegáti!

Reg: To jsme my!

Stan: My nejsme Všelidová fronta Judeje?

Reg: Všelidová fronta!

Francis: Co je s Všelidovou frontou?

Reg: Tamhle sedí!

(Všichni se podívají na zarostlýho dědka.)

LFJ: Renegáte!

Bylo by to zábavné, kdyby nešlo o tak vážné věci. Kdybychom opravdu chtěli zastavit ten závod ke dnu a nasadili proto společně všechno, co máme k dispozici, mohlo by se to podařit. Ale zdá se, že zase skončíme u skuhrání, že pravičáci opět tak neférově získali většinu.

Pořád ještě jsem přesvědčen, že levicový kandidát, který je mehrheitsfähig, je Jiří Dienstbier.