Whistleblowing je v České republice relativně nové téma. Transparency se jím začala zabývat na podzim 2009, když vydala studii „Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v České republice“. Stručně řečeno jde o způsob upozorňování na případy, v nichž dochází k porušení veřejného zájmu. Transparency International ČR (TI) pořádala na toto téma 11.12. 2012 seminář společně s Friedrich Ebert Stiftung, v pořadí již druhý. Obsah tohoto semináře se pokusím zreprodukovat v následujícím článku. V rámci TI se tímto tématem zabýváme především prakticky — jak ochránit konkrétního oznamovatele korupčního jednání před odvetou represí protistrany a zároveň jak nejlépe zajistit, aby jeho aktivita přispěla k nápravě problému, na který upozorňuje.

Problematika whistleblowingu je u nás spjata především s tématem korupce, případně šířeji s organizovanou ekonomickou kriminalitou. Ve známých případech ze zahraničí se objevují z velké části témata širší. Whistleblowing může reagovat na případy v rámci mezilidských vztahů - domácí násilí, týrání dětí, ochrany spotřebitelů — závadné potraviny, léky s nebezpečnými vedlejšími účinky, případy ze soukromé sféry — daňové uniky, porušování pravidel bezpečnosti. V TI se primárně věnujeme případům zneužívání veřejné moci např. při veřejných zakázkách apod.

Udavači, práskači, informátoři a jiní whistlebloweři

Problematika oznamovatelů čelí velké spoustě předsudků a stereotypů. Ty lze shrnout do dvou kategoriií: a) oznamovateli jde především o osobní prospěch; b) jedná se o nějaký druh udavačství. V prvním případě pomáhá napadené skupině nebo instituci zformulovat svou vlastní strategii na znevěrohodnění „odpadlíka“. V druhém případě se jedná o nástroj společenského tlaku, kterým může bezprostředního okolí (pracoviště, politická strana) odrazovat od úniku citlivých informací.

Při odhalování korupce existuje mnohem větší riziko pro samotné oznamovatele než pro ty, kteří se korupčního nebo klientelistického jednání dopouštějí. Oznamovatelé čelí velkému osobnímu tlaku v podobě ostouzení, zastrašování, šikany, trestních oznámení a žalob. Dokud nebude tento poměr sil překonán, budou případy „potrestaných“ oznamovatelů korupce naopak ještě přispívat k celkové skepsi a demoralizaci ve společnosti. Ukazují to i vlastní průzkumy TI, které provádí formou dotazníků při školeních úředníků veřejné správy. Naprostá většina respondentů (asi osmdesát procent) uvádí, že by neoznámili korupční jednání ve své blízkosti.

I v rámci korupčních případů, ke kterým došlo v nedávné době v ČR, žádný z whistleblowerů nebyl přijímán jako jednoznačně kladný hrdina. Obvyklejším přístupem je podezřívavost: Co si také myslet o člověku, který si sám svým jednáním způsobí nemalé problémy, které často mají dopad i na jeho rodinu a blízké?

Roli hrají předsudky přežívající ještě z dob komunistického režimu, které se týkající poměru mezi občanem a společenskými institucemi — nejlepší je se do ničeho neplést, stejně nemůžu nic ovlivnit, kdo to dělá, je blázen. Veřejné je málo chráněné, není vnímáno jako statek s výhodami pro všechny. Tomuto stavu přesně vyhovuje heslo mafie: Potrestej jednoho, vychováš tisíce. Nikdo z autorů duchaplných bonmotů o udávání a zkušenostech s totalitami, které tak rádi opakují politici, by nedokázal odpovědět na otázku, co má tedy dělat jednotlivý občan, pokud se ve svém okolí setkává s tak evidentním porušováním pravidel a útokem na veřejný zájem, že jej není možné ignorovat.