V  České republice podstatně chybí řada nástrojů a institucí, které by stimulovaly zadavatele zakázek k ekonomickému a odpovědnému rozhodování o tom, co a proč se bude nakupovat, s jakými cíli, za jakou cenu, s jakými riziky a očekávanými výsledky. To jsou hlavní závěry z analýzy, kterou ve středu představilo občanské sdružení Oživení.

Veřejné nákupy představují významnou složku národního hospodářství České republiky (přibližně sedmnáct procent HDP), přes které ročně proteče až 600 miliard korun. Kvůli neprofesionálnímu nebo klientelistickému rozhodování o veřejných výdajích a jejich účelu se však podle Oživení mnohdy stávají objektem korupčních transakcí. 

„Bohužel až velmi často jsme svědky předražených, neúčelných nebo kolabujících veřejných projektů, které podkopávají efektivitu veřejných výdajů a nadmíru odčerpávají omezené veřejné prostředky,“ uvedla organizace v tiskovém prohlášení.

Ve světle hrozby rozpočtové krize a neproplacení značných částek z prostředků Evropské unie se přitom kvalita veřejných nákupů stává klíčovou podmínkou pro udržitelné zajišťování kvalitních veřejných služeb a omezování vlivu korupce. Proto by se politika veřejného nakupování měla podle Oživení stát jednou z priorit naší vlády.

„Pouhé škrtání v investičních výdajích státu i samospráv v zájmu vylepšení rozpočtové bilance není dlouhodobým řešením. Aby mohl být náš veřejný sektor nadále akceschopný, zajišťoval a modernizoval důležité veřejné služby a byl více imunní vůči korupci, musí se naučit komodity, služby a práce pořizovat mnohem hospodárněji,“ uvedl Martin Kameník z Oživení.

Dosud se přitom podle něj vládní politika zaměřovala výhradně na zlepšení hospodářské soutěže o veřejné zakázky (novelou zákona a postupnou elektronizací zadávání zakázek). Zkušenosti z mnoha problémových kauz ale podle Kameníka ukazují, že chyby a selhání se objevují již při rozhodování o budoucích potřebách a nákupech nebo také při jejich realizaci.

Výsledky analýzy jsou založeny na porovnání našeho systému veřejných nákupů s příklady dobré zahraniční praxe. Z komparace vyplývá, že v České republice dosud chybí dostatečné institucionální pojistky proti neúčelným nebo zbytečně předraženým nákupům. Například tu chybí nezávislý úřad, který by dohlížel na plánování strategických a nákladných veřejných projektů, metodicky vedl zadavatele k ekonomickému chování, poskytoval asistenci a zvyšoval profesionalitu zadavatelů zakázek.

Ideálně podle Oživení není nastaven ani model centrálních nákupů. Na místo, v zahraničí obvyklé, jedné nákupní agentury, naše vláda zvolila značně omezený systém tzv. resortního zadávání zakázek, který nevyužívá všech efektů centrálního nákupu, protože je zřízen pouze na úrovni jednotlivých ministerstev a jim podřízených organizací bez možnosti využití systému dalšími orgány veřejné správy. 

Značným deficitem je také absence nezávislé kontroly hospodaření celé řady veřejných subjektů (územních samospráv, státních nebo obecních firem), a to díky omezených kompetencím Nejvyššího kontrolního úřadu. Současné problémy podle Oživení prohlubuje také silná politizace veřejné správy, kdy jsou veřejné nákupy spíše politickým než odborným rozhodnutím se všemi negativními důsledky.

Závěry analýzy vedou občanskou organizaci k přesvědčení, že by vláda měla bezodkladně začít formulovat a prosazovat komplexní politiku veřejných nákupů jako dlouhodobé vládní strategie zahrnující zřízení organizací regulujících a koordinujících veřejné nákupy spolu s nástroji metodického řízení a kontroly hospodárnosti.

 „Formulace takové vládní politiky je nevyhnutelná nejen vzhledem k chronickému selhávání našeho veřejného sektoru, ale také kvůli návrhu nové směrnice EU pro veřejné zakázky, která cílí na lepší kontrolu hospodárnosti výdajů na veřejné zakázky. Bez zásadní reformy veřejných nákupů navíc nebudeme pro EU nadále věrohodným partnerem pro čerpání evropských dotací v dalším programovacím období,“ vysvětlil Kameník.