Na současnou vládní protikorupční strategii (plným názvem „Strategie vlády v boji proti korupci na období let 2011 a 2012“, schválená zejména usnesením vlády č. 1 z 5. ledna 2011, dostupná zde) se můžeme dívat z dvojího úhlu: čím tento dokument je, a čím není.

Co korupční strategie je

Podívejme se nejprve na to, čím protikorupční strategie je. Je hlavně seznamem úkolů, které má státní správa v letech 2011 a 2012 realizovat. Těchto úkolů je celkem 58. Jak již počet napovídá, jedná se o úkoly velmi různé, od zcela zásadních (např. úkol 1.7. „Zvýšení efektivity výkonu a stabilizace státní správy prostřednictvím nového zákona o úřednících“) až po zcela okrajové (např. úkol 1.6 „Zavedení opatření proti zneužívání radničních periodik“). Některé úkoly jsou jasně definované a mají konkrétní podobu a cíl (např. úkol 1.13 „Zakotvení povinnosti orgánů veřejné moci zpracovat a veřejně publikovat vlastní etický kodex“, který přímo obsahuje specifikaci, že „cílem účinného etického kodexu je vymezit jasná pravidla, aby bylo všem zaměstnancům jasné, v jakých případech by se mohli dostat do střetu soukromého zájmu se zájmem občanů a jak se v takové situaci zachovat“.)

Jiné úkoly jsou natolik vágní, že umožňují různý výklad (např. úkol 1.15 „Zefektivnění systému svobodného přístupu k informacím ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů“, jehož realizace byla Ministerstvem vnitra pojata zcela v protikladu ke zvýšení svobodného přístupu k informacím). U některých úkolů je jasný protikorupční efekt (např. hned první úkol 1.1. „Zavedení přísnějších pravidel pro nakládání s majetkem obcí a krajů a pro posílení odpovědnosti za způsobenou škodu“). U jiných je protikorupční efekt velmi diskutabilní nebo ho nelze dohledat (např. úkol 1.16 „Zajištění souladu realizace SMART Administration s digitální agendou“, či úkol 3.5 „Zřízení Generální inspekce bezpečnostních sborů“). Některé úkoly, zejména ty legislativního charakteru, by při splnění mohly přinést okamžitou změnu. Jiné úkoly požadují pouze zpracování nějaké analýzy (např. úkol 3.6. „Analýza institutu účinné lítosti“).

Je možné říci, že úkoly jsou to většinou správné a užitečné, tedy že je lepší, když jsou opatření v nich uložené realizována, než kdyby nebyla. Pro pochopení množství úkolů a jejich charakteru je nutné vědět, jak taková strategie vzniká a co zařazení úkolu do strategie znamená. Úkoly navrhují jednotlivá ministerstva (případně další úřady). Zařazení úkolu do strategie (či jiného vládního dokumentu, jehož plnění je uloženo usnesením vlády) zakládá legálnost práce na takovémto úkolu. A tak některé úřady odpovědně přemýšlejí, která opatření by mohla korupci snížit, zatímco jiné navrhují zařadit úkoly, na kterých prostě chtějí pracovat.