Nelze nezareagovat na článek Tomáše Tožičky „Netransparentní Transparency International“ uvedený větou: „Další zmanipulovaný průzkum nahrávající Janu Fischerovi zveřejnila Transparency International.”

Od vedoucího politické kampaně prezidentského kandidáta neočekáváme nadšení z toho, že jeho klient v nějakém průzkumu týkajícím se financování kampaně nedopadl dobře. Jako nespravedlivé se může jevit to, že výsledek je daný spíše nekomunikací týmu Táni Fišerové vedeného Tomášem Tožičkou, víc než tím, že by kandidátka Fischerová měla podezřelé sponzory kampaně. Ostatně to jsme nikdy ani netvrdili a nikdo soudný by tomu ani nemohl věřit. Problematické je, že v hněvu sahá autor rovnou i k argumentaci založené na tom, že naše průzkumy nemají hodnotu, protože jsme sami podezřelí a nedůvěryhodní. Místo diskuze volí rovnou útok.

Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka psal v internetové diskuzi o tom, že čekal, než autor „ověří“ všechny informace v článku na internetu. Máme tomu tedy rozumět tak, že se nejedná jen o subjektivní názor autora, ale o nějakou formu stanoviska Deníku Referendum, které nás zároveň žádá o komentáře? Pak pouze zapomněl zkoušet je ověřit i u nás, natož nám dát prostor k vyjádření. Nebo jsme rovnou dostali nálepku nepřátel Dobra a těch není třeba se ptát?

Stejně tak explicitně nezmiňuje pozici Tomáše Tožičky, vedoucího volebního týmu prezidentského kandidáta. Jsou to možná drobnosti, ale web, který aspiruje na mluvčího nové demokratické levice, by nemusel úplně ignorovat profesní zásady žurnalistiky. Naší ambicí není vyhrávat nekonečné internetové polemiky. Na druhou stranu zrovna před čtenáři Deníku Referendum bychom nechtěli nechat viset ve vzduchu podezření, že pracujeme na něčí objednávku.

Prezidentský experiment

V první fázi monitorování prezidentské kampaně jsme se soustředili na to, jaké informace o sobě kandidáti zveřejňují sami. Výsledek vycházel ze souboru 13 kritérií. Z nich bylo hodnoceno v rozmezí 0-100 10 kritérií vztahujících se k současné fázi kampaně. Ta jsme stanovili na základě toho, jak podobné monitoringy kampaní probíhají v zahraničí. Problematické bylo, jak hodnotit kritéria, když kandidát informace nedodal, nebo nebylo možné na něj danou kategorii vztáhnout. Pak se počítala buď 0 — „nedodal, nezveřejňuje“ nebo „nehodnoceno“ bez vlivu na procentuální průměr, pokud to kandidát nějak vysvětlil.

Další výsledky a srovnání budeme dále zveřejňovat, a po prvním průběžném výsledku a výsledky kandidátů se mohou nadále měnit. Chtěli bychom nyní doplňovat lidi v pozadí kampaně, spolupracovníky a srovnání deklarovaných nákladů a kvalifikovaných odhadů tržní ceny. První odhady nákladů jsou na stránce a připojujeme profily lidí ze zákulisí kampaně. U zmíněného Jana Fischera např. jde o Jana Nováka a Jaromíra Soukupa. Podle článku na Referendu mu tím nějak pomáháme, ale je možné, že si toho autor prostě nevšiml.

Toto vše je samozřejmě legitimní řešit nebo zpochybňovat a jsme připraveni nadále komentovat, vysvětlovat a diskutovat o tom. Ostatně sami si pokládáme otázku, jak moc ambiciozní má být takový projekt. Jak spojovat oficiální údaje s odhady a jak proplouvat mezi riziky formalismu, spekulativnosti a oportunního přitakávání tomu, co je „každému“ jasné.

Vysvětlení k výsledku Táni Fischerové dává obsáhleji odpověď, kterou jsme jí dnes zaslali a kterou přikládáme a zveřejníme i na webu transparentní volby. Jen stručně: Její procentuální výsledek je především důsledek chaotické komunikace jejího týmu. Ostatně i Tomáš Tožička ve svém článku nazývá její kampaň experimentem: „Experiment Táni Fischerové, nechat občany, aby nejprve sami sebrali podpisy na její podporu a aby si nyní sami organizovali volební kampaň, je jedním z kroků, jak lidi propojovat. A to, že to funguje, je výhra spontaneity a organizace občanů.“ Může být sympatické odmítnout profesionální týmy a kampaně na míru, ale je to třeba alespoň sdělit navenek někomu mimo volební štáb. Teď už to tedy budeme vědět. Navíc nehodnotíme sběr podpisů, zacíleno je pouze na financování kampaně a lidi kolem ní.

Uražení a ponížení

Dále autor popisuje dramaticky peripetie toho, jak se snažil dovolat do TI a zjišťoval čísla na pracovníky včetně telefonátu s někým v silném větru (přiznávám, že to bych mohl být já, protože mi nedávno opravdu někdo volal, ale nebylo mu vůbec rozumět — pro silný vítr, zavěsil a znovu už se neozval). Možná si mohl tuto situaci ušetřit. Kontakt na ředitele TI Davida Ondračku včetně čísla telefonu je např. uveden v tiskové zprávě oznamující spuštění projektu i oznamující výsledek prvního kola průzkumu.

Tomáš Tožička se staví do role mluvčího poškozených „nezávislých“, „levicových“ a „občanských“ kandidátů. Na místě je možná zmínit, jak komunikace probíhá i s nimi. Náš průzkum nadále pokračuje, s týmem „levicového“ kandidáta Jiřího Dienstbiera probíhá normální komunikace, „občanský kandidát“ jak je označován Vladimír Franz nám poslal některé odpovědi až po zveřejnění prvních výsledků, které pro něj nedopadly moc příznivě s velmi slušným vysvětlením, s vedoucím týmu „nezávislé“ (tak ji označil server Aktuálně.cz) kandidátky Zuzany Roithové jsme absolvovali velmi osobní a ostrou výměnu názorů a přesto to její výsledek nijak neovlivnilo.

V hypotéze spiknutí předložené v článku, je známý pachatel, motiv, nástroj i oběť a tak nějak je i jasné, kdo je kladný hrdina a kdo padouch; a o to asi šlo především. Bohužel z toho plyne i nutnost prokousávat se dál pilně navrstvenými argumenty. Koho to nudí už teď, nemusí ani dočítat. O nic zásadního nepřijde. Jedná se o reakce na různá tvrzení uvedená v původním článku.

Proto zde uvádím i něco, co by patřilo až do závěru. Nejvíc překvapivá je ochota věřit na teorii spiknutí a ochota autora pumpovat do čtenářů polopravdy, manipulace a emoce. Rovnou přejít do protiútoku a řešit věci silově a denunciačně — kdo nejde s námi, jde proti nám. Není to poprvé, co je něco takového na Referendu k vidění, a je to dost nešťastné, pokud by právě taková diskuze měla vytvářet alternativu k současné politické scéně.

Hřích za hříchem

Pachatelé jsou jasní — „občanská sdružení jsou vedena lidmi inklinujícími podle vlastních vyjádření k pravici.“ „Samozřejmě nemůžeme tvůrcům ankety vyčítat jejich politický názor, ale je velmi neprofesionální, pokud je výzkum připraven takto jednostranně s tím, že je předem jasné, kdo z ní vyjde vítězně a komu se hodí na hlavu netransparentnost.“

Škoda, že to autor tento prvotní hřích „pravicovosti“ nerozvádí více, byla by to zajímavé čtení, ale na druhou stranu je fakt, že jak sám přiznává, mu po tom, jaké jsou naše osobní politické preference, opravdu nic není. Celé tvrzení postavené — dát nálepku pravičáků — manipulátorů průzkumů od počátku — vysvětlit tím vlastní neúspěch. A autor si vystačí úplně sám. Nikoho se na nic ptát nepotřebuje.

Asi je tedy nutné, aby to zaznělo zcela jasně, není žádná souvislost s Jakubem Fischerem, prorektorem VŠE a vedoucím katedry tamtéž. Pravděpodobně se o projektu monitoringu financování prezidentské kampaně dozvěděl z médií, pokud vůbec. Neexistence věcí se dá těžko prokazovat. Stejně tak i celé spojení mezi TI a volební kampaní Jana Fischera stojí na schůzce, kterou si vyžádal pracovník jeho kanceláře, a to pravděpodobně za tím účelem, aby bylo možné na jejich web dát větičku, že zásady financování své kampaně s námi konzultovali. Podobné pokusy o zneužití naší značky zažíváme častěji. Mimochodem co znamená z hlediska naší spolupráce s politology z VŠE to, že tam učí i profesorka Dvořáková? Nešlo by nějaký dobrý konspirační příběh postavit kolem toho?

Pokud bychom měli nějak komentovat výsledek Jana Fischera v našem průzkumu, tak asi ani není příliš velkou indiskrecí ze zákulisí, když řeknu, že při posuzování procentuálních výsledků u Jana Fischera byla nejčastější věta: „S tím se nedá nic dělat. On to tam opravdu zveřejněné má.“ Nevím, jestli ve světě absolutních pravd dobra a zla je prostor připustit, že i kandidát, který mi není sympatický, s jehož politickým programem nesouhlasím, pro kterého pracují špatní lidé a o kterém si myslím, že je loutka oligarchů, může mít koncepčně dobře postavenou strukturu informování o financování kampaně. A že teprve takto získaná a strukturovaná data je možné dále ověřovat.

Transparentní flašinet hraje vám již tolik let

Co se týče dalších odkazů v článku „Netransparentní Transparency International“, opakují se v podstatě stejné věci recyklované už několik let v situacích, kdy se naše výstupy někomu nelíbí a ten pak pro rešerši použije Google. Ostatně i stejný název článku už použil Adam Bartoš a před ním v bonmotu Mirek Topolánek vylepšený jako „Transparentní Internacionála“ a před ním Miroslav Kalousek. Pro nového čtenáře to zní šokantně, po letech to ale ztrácí půvab.

První výtka směřuje k naší objektivitě a legitimnosti vůbec se k čemukoliv vyjadřovat. „Transparency International v České republice je organizace, jejímž úkolem je především zjišťovat prostřednictvím vybraných lidí, co si myslí o korupci u nás. Transparentní tedy podle TI je to, o čem rozhodne, že je transparentní.” (Myšlen je zřejmě žebříček CPI (Corruption Percerption Index) zveřejňovaný každoročně sítí Transparency International. Jedná se o složený index založený na průměru z indexů různých institucí. V tomto směru je založen na subjektivních údajích. U věci tak latentní jako je korupce je nemožné se dobrat tvrdých dat. Jeho vypovídací hodnota je především v dlouhodobých trendech.)

Trochu v tom rezonuje názor hradního pána, že vlastně všechny nevládky jsou nikým nevolení samozvanci a elitáři. Asi je to tak myšleno víc, než jako kompliment naší nezávislosti. Ale je to vlastně pravda, o tom, co říkáme rozhodujeme jen my sami, jen cesta k výsledku je trochu složitější a více v kontaktu s fakty. Náš záběr práce je o něco širší, než indexy CPI, ale to je možné si zjistit snadno i jinak.

Stejně tak by snadno šlo zjistit i další věci, ze kterých se v článku podivnou náhodou objevuje vždy jen malá část, shodou okolností ta, která má vzbudit negativní dojem. To někdy vede k tomu, že u popisované události nelze identifikovat ani to zrnko pravdy, které by měla obsahovat, abychom i my jako údajní aktéři pochopili, o co má jít. Třeba, který ministr za ODS by měl být podivným spolupracovníkem a v kterém roce, eventuálně kdo jsou další „podivní spolupracovníci TI“, eventuálně ti lidé navázaní na průmysl, co to všechno řídí.

Jinak TI komunikuje běžně se státní administrativou, včetně ministrů, a to bez ohledu na politickou příslušnost, ale to lze přičítat pouze instituci voleb, my si je nevybíráme.

„Potýkání se s policejním vyšetřováním“ se týkalo konference v roce 2001 a skončilo konstatováním jak ministerstva financí, tak policie, že nic z toho, z čeho jsme byli obviňováni, se nestalo, nijak jsme se neobohatili a nedošlo k žádnému trestnému činu. Zpětně se dá hodnotit jako chyba, že se tehdy sotva vzniklá TI vůbec nechala vtáhnout jako realizátor do společné mezinárodní konference o korupci pořádané vládou ČR. Dneska bychom nic takového ani vzdáleně neorganizovali.

Tento příběh byl mediálně recyklován v roce 2007 ministrem financí Kalouskem. A skončil se stejným výsledkem. Od roku 2001 se v TI vystřídali 3 ředitelé a několikrát složení kanceláře a struktura práce je dost odlišná, než na začátku. Ze stejné doby je i příběh s etickým kodexem. TI má svůj etický kodex, který se měnil, a byla několikaměsíční prodleva mezi jeho změnou a schválením nové verze správní radou, než byl zavěšen na stránky nový. Štěpán Kotrba o tom napsal článek na Britské listy.

Ve výčtu chybí jen kuriozita na téma, že tehdejší člen správní rady Stanislav Bernard vaří pivo, což je alkohol, což nám vyčítal někdo v článku taktéž na Britských listech. Vše různě k nalezení po internetu. Na to, jak dlouho funguje TI a vzhledem ke kontroverznosti tématu, kterému se věnujeme, je to ještě přijatelné. V době, kdy jsme byli aktivní kolem případu v DPP, se objevovaly články na fakta podobná, jen lépe okořeněné. Když došla fakta k recyklaci i potřeba špinit jméno TI, nějak to celé umřelo samo.

To, co Tomáš Tožička kavalírsky nazývá aférkou, je poradenství TI ministerstvu zemědělství v rámci lesnických zakázek. Všechny dokumenty jako smlouva, fakturace a výstupy jsou dohledatelné na našem webu a ke zvážení je možná ještě přidat tvrzení, zda konkrétní dopad této naší akce byla miliarda plus na straně státního podniku.

Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám

Víc není v tuto chvíli co dodat. Kdo chce věřit na svět ovládaný spiklenci, věří.

Je jedna věc, ve které je možné se s Tomášem Tožičkou ztotožnit zcela — není možné čekat na spasitele, byť by se o nich říkalo, že jsou geniální. Vše záleží na tom, jak spolu nadále dokážeme jednat, komunikovat a spolupracovat. Demokracie není možná bez kriticky myslící masy občanů — občanské společnosti.