„Myslím, že premiér má pravdu, když říká, že je třeba hledat kompromis, protože celá Evropské unie je postavena na zásadě kompromisu. Ne na diktátu. Právě, že na kompromisu. Jenom v Polsku a pár dalších zemích se myslí, že kompromis je něco zlého. Že kompromis diskvalifikuje. Ne, kompromis je důkazem moudrosti a vědomí, že i někdo jiný může mít pravdu. A že jeho důvody je třeba zohlednit,“ řekl Leszkek Miller v polském Sejmu.

Myslím si, že na tyto teze je třeba reagovat. Karla Čapka a jeho negativní pohled na „kompromis“ jako na „neúplnost“ a „nedokonalost“ politického programu už opakovat nebudu. To už jsem udělal v reakci na politologa Lukáše Jelínka. Pokud se ovšem v současné EU něco děje, tak stále zjevnější „diktát“ politické třídy tlačené velmi tenkou slupkou finanční oligarchie. „Money rules“.

Je třeba ale opět dodat, že jakožto eurofederalista nehledím na Evropskou unii především jako na dílo minulého kompromisu, jako na posvátné instituce či na „otce zakladatele“. Nejsem konzervativní, vidím aktuální živý organismus unie, demokratické společenství, které má jednotně fungovat. Nikdo nemá být vytlačován, zaháněn do kouta či dokonce mlácen v ulicích třeba Barcelony jenom proto, že si dovolil polemizovat s defektní politikou jediné „kompromisní pravdy“, tlačenou silou ekonomického jádra EU.

Děje-li se tak, není možné k tomu mlčet. Jednotná generální stávka na celém jihu unie jistě není dokladem o dobrém fungování krizového konceptu unie. Naopak je důkazem špatně zvolené protikrizové konzervativní politiky tupých škrtů, omezování sociálních transferů, destrukce sociálního státu a likvidace politiky zaměstnanosti, která zrychlila (JosephStiglitz), ne zpomalila tempo zadlužování, a uvrhla Evropu do chronické degrese.

Kdo jiný může vyprávět dlouhý příběh o recesi a řecké spirále na dno, než Česká republika, která praktikováním přesně té tupé, na jihu vynucované politiky evropských institucí je už rok v recesi a s negativním výhledem, a to jako jediná v regionu.

Kompromis vidí Varšava či sociální demokraté v ČR v čem? Tady není možné říct, že „program“ pro Evropu bude fungovat, bude-li jen tak trochu upečený, na koloběžce a nahý a to jenom proto, že všichni budeme sedět za stolem. Je třeba naopak jasně říct, že alternativou proti „zmařenému desetiletí a následným sociálním konfliktům či dokonce fašizaci“ je Evropa sociální, Evropa transferová a federalizovaná alespoň tak, jako volná federace USA. Tedy ne jedno procento evropského HDP na rozpočet unie, které přerozděluje fakticky pouze „zóna volného obchodu EU“, nýbrž minimálně patnáct procent jako USA, které mají stejné, ne-li větší rozdíly mezi jednotlivými státy a jejich ekonomikami.

Když jednotná měna, tak jednotné dluhopisy a transferový rozpočet. Tady nejde dělat kompromis, jelikož ekonomika nepočká, ty věci se dějí okamžitě konkrétním lidem v ulicích. To není nic o hotelovém pokoji a klábosení politických elit, na ty svět nepočká, než se jako dohodnou po dostatečně tvrdém pádu všech států unie na dno, že „to chtělo jen čas“, že o nic tehdy nešlo.

Patrik Eichler k tomu na sociální síti dodává, že „alternativou k EU v české debatě není lepší EU, ale pokud možno izolovaný národní stát. Aby bylo dost tma, krapet zatuchlo a tak“.

To je jistě relevantní argument, tedy strach před ještě horším stavem debaty o EU v České republice. Přesto si myslím, že není možné ustupovat, není možné říkat „válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla“, ale právě třeba jako neohnutý radikální socialista George Orwell jít přímo k jádru věci a obnažovat realitu, nic netajit a diskutovat model uspořádání, který opravdu bude fungovat, jak si jistě všichni přejeme a jak je v bytostném zájmu lidí v České republice.