Zarazil mě úvodní sloupek Daniela Kaisera příznačně nazvaný Zelení, zpátky na zem, který Lidové noviny otiskly 22. 11. 2012. Autor v něm v době podzimního smogu a dusivého špinavého vzduchu zejména na Ostravsku a Kladně apeluje na „skutečné ochránce životního prostředí“, aby začali problém řešit. Vytýká našim „ekologickým a ekologistickým organizacím a obecně zeleným s velkým i malým z“, že nás měli „zaplavit návrhy“ na různá opatření, a to od regulovaní automobilové dopravy v postižených městech až po případný útlum výroby.

Vyčítá ekologům a zeleným, že se místo hledání protismogových konceptů zaobírají právem Šumavy uschnout, „obstrukcí proti dálnici D8, a bojem proti skleníkovým plynům a globálnímu oteplování, zaviněnému prý lidstvem“. Chápu, že David Kaiser se v krátkém sloupku nemůže zabývat celým spektrem zelenoekologických aktivit, ale o to nespravedlivější je jeho výčitka.

Předně, cožpak si nepamatujeme, s jakým nepochopením u politiků i velké části veřejnosti se setkaly jakékoli „zelené“ návrhy na omezování individuální dopravy ve městech? Kolik péče věnují sdělovací prostředky propagaci osobních automobilů jako výrazu úspěšnosti před hromadnou dopravou, označovanou za socku? Jakého pohrdání politiků levých i pravých se dostává těm, kdo veřejně vystupují proti prolomení těžebních limitů uhlí (velmi prašná záležitost!) poukazujíce na šetření energiemi a hojnější využívání obnovitelných zdrojů? Jaké zavržení musí podnes snášet obhájci fotovoltaiky nebo pouhého cyklistického pohybu ve městech? „Ne solárníkům, ekologům a nevoleným vůdcům,“ vzkázal pan prezident lidu v projevu ke státnímu svátku.

Co všechno se ekologové pro zlepšení životního prostředí snažili prosadit, a jaké dehonestující odezvy od většiny sdělovacích prostředků se jim dostalo! Na příčiny dnešních dusivých jevů upozorňovali už před deseti, patnácti lety. Té obhajoby železnic a obrany vedlejších tratí proti rušení. Ať se prosím nyní nikdo nedovolává ekologických aktivit, které se povětšině snažil rozehnat klackem pohrdání a výsměchu. Proto také ekologie nevstoupila prakticky do žádných institucí, ale zůstala na úrovni bezmocných občanských aktivit s „nevolenými vůdci“. Vzpomínáme si ještě, jak důmyslně se vymýšlel zákon, aby vliv ekologů byl co nejmenší?

Také Bedřich Moldan, bývalý ministr životního prostředí, upozorňuje na „nízkou úroveň environmentálního uvědomění“. Jistě si umíme představit, jak se někteří novináři takovému výrazu smějí, až se za břicha popadají. Kdybych to měl říct po zednicku, tak právě ono „environmentální uvědomění“ sere naši vrchnost úplně nejvíc. Moldan dodává, že „příkladem je diskuse o obnovitelných zdrojích energie. Veřejnost ve vyspělém světě chápe, že v delší časové perspektivě musejí plně nahradit fosilní zdroje energie.“

Ona nízká úroveň environmentálního uvědomění je důsledkem přebujelého technokratismu. Politikové i národohospodáři vidí náš vývoj spíše v kinetice hmoty než v dynamice společnosti. Zatímco do kinetiky hmoty pumpují energii, dynamice společnosti škrtí kyslík. V našem městečku, která má skoro všechny instituce, jež člověk potřebuje k běžnému životu, je to docela patrné jako na modelu. Příkladem může být rušení venkovských škol z úsporných důvodů. Což klade větší nároky na dopravu (kinetiku hmoty s produkcí například onoho polétavého prachu), čas rodičů, únavu dítěte.

Stejně tak reforma veřejné správy, která má přinést úsporu matrikářek a referentů stavebních odborů na obcích (v době vysoké nezaměstnanosti) a přinutit lidi jezdit do úřadů větších měst. Ruší se nejen zdravotnická zařízení na venkově, ale vůbec princip subsidiarity, a výkony toho či onoho se centralizují do mocných institucí a institutů. Otázku našeho bytí (dynamiky společnosti) nelze redukovat na úsporná rozpočtová opatření.

Technokratismus přináší zmrtvění politiky a omezuje náš život na  jakousi „filosofii fungujících kanálových vpustí“. Investování do jalové hmoty umožňuje politikům předstírat blahobyt, akceschopnost a lepší prostředí pro shodu. Snáze se — obrazně řečeno - dohodneme na nutnosti vyrazit před Plzní dlouhý železniční tunel, protože pak už — opět obrazně řečeno - nekonfliktně řešíme pouze jeho parametry. S problémem nezaměstnanosti, respektive s politikou zaměstnanosti je to podstatně horší. To, že například v našem okrese žena po padesátce normálním způsobem nesežene práci, a to ať je učitelkou, úřednicí nebo švadlenou, se pokládá za jakýsi sice smutný, ale nevyhnutelný důsledek technokratizace, s nímž si svobodný jedinec musí nějak poradit.

Výsledkem důrazu na kinetiku hmoty je — opět obrazně řečeno — nedoučený teenager bezcílně brázdící silnice ve svém automobilu, jehož matka samoživitelka (často žijící z podpory) brání příbytek před exekutory. Zní to možná poněkud pateticky, ale tenhleten obraz se za čas může vskutku stát vrcholnou fází našeho kapitalismu. Pochopitelně oběma — matce i synovi - je problém nějakého polétavého prachu, v němž se všichni dusíme, šumafuk.

Technokratismus při řešení kinetiky hmoty je společná řeč mocných mužů, jimž zakrývají neschopnost ba nemožnost odpovědět na aktuální otázky, vyplývající z dynamiky společnosti. Tak jako se naše hlavní pravice i levice shodne na nutnosti prolomení těžebních limitů či dostavbě jaderné elektrárny Temelín, podobně se v diskursu kinetiky hmoty domluví na všem, neboť ta vyčnívá nad všechny ideologie a partajní programy. Vnutí se jako jediná relevantní rezóna, nezávislá na vůli lidu.

V praktické politice, z devadesáti procent dané propletencem obchodně technokratických vztahů a vazeb, se může i sociálně demokraticky orientovanému člověku stát, že mu bude sympatičtější volbami poněkud zkroušený odeesák než bratr socdemák, právě zpupnějící očekávaným volebním vítězstvím — až do té míry je jejich jednání odtažité od problémů přirozené dynamiky společnosti, kterou společným slovníkem technokratů řeší jako kinetiku hmoty. Tedy jaké parametry ten tunel bude mít, kolik procentních bodů škrtů tu a onde, kolik přidáme dani z přidané hodnoty či jaká podpora v nezaměstnanosti… Je to hra na to, že jsme pány situace a máme nad lidmi moc.

V kostele při Slavnosti Ježíše Krista krále četli jsme také jednu z přímluv: Dej, aby mocní světa si uvědomovali, že jsou tvými služebníky a tobě budou skládat účty ze svého správcovství.