Barack Obama se od svého zvolení prezidentem v roce 2008 potýká s paradoxem: jak být úspěšným prezidentem, když toho nejdůležitějšího zápisu do knih historie už dosáhl tím, že se stal prvním Afroameričanem, který byl zvolen americkým prezidentem? Tento téměř politický zázrak způsobil, že i očekávání spojovaná s Obamou byla naprosto nepřiměřená.

Nemálo Američanů si myslelo, že pokud dosáhl afroamerický politik, jmenující se navíc Barack Hussein Obama, na zvolení prezidentem nejmocnější země na naší planetě, pak snad dokáže všechno. Rychle se samozřejmě ukázalo, že ani Obama, který sám sebe vykresloval ve vztahu k washingtonskému establishmentu jako outsidera, ve skutečnosti nemůže uniknout logice politického provozu v USA.

Nebylo to možné zejména v zahraniční a bezpečnostní politice, kde nejen zdědil od svého předchůdce dvě války, a kde nového prezidenta okamžitě po nástupu do funkce „semelou“ nejrůznější výbory, podvýbory a poradci, jakož i přístup k informacím tajných služeb, které mu dosud byly nedostupné. Možné to nebylo úplně ani v domácí politice, kde Obama zdědil od Bushe největší zadlužení země v historii, to vše umocňováno ekonomickou krizí.

Rychle se ukázalo, že Obama politik, chycený ve washingtonském soukolí, není táž osoba, která dokáže svojí rétorikou rozpalovat davy. Jako politik se ukázal být místy váhavý, příliš akademický. Ve zpětném pohledu se také zdá, že si nenastavil úplně správně priority.

Jako první velkou politickou bitvu zvolil boj o zdravotnickou reformu, což byla v kontextu ekonomické krize a Bushova dědictví zřejmě chyba. Souboj nakonec těsně vyhrál, ale jen za cenu těžkých kompromisů, pokud jde o podobu reformy, a za cenu ztráty podpory mnoha voličů, což následně vedlo k velkému vítězství republikánů ve volbách do Kongresu uprostřed Obamova prezidentství.

Lze přitom argumentovat, že hlavním problémem, který Obama už později nedokázal vyřešit, když bojoval s  republikány o rozpočty, byl daňový systém země, který zvýhodňuje bohaté, a negeneruje dostatek příjmů pro federální vládu. Jde jak o nesmírnou složitost daňového systému, v němž se i zkušení daňoví poradci ztrácí v pralese výjimek a úlev, které zvýhodňují majetné lidi, ale také o celkovou nízkou míru zdanění.

Jinými slovy, mnoho Obamových voličů doufalo, že jeho první kroky povedou ke snížení rozdílů mezi bohatými Američany a těmi ostatními. To se nestalo, takže paradoxně právě během Obamovy vlády vznikla hnutí jako Okupujte Wall Street!

Obama přitom mohl využít jak krize, tak obrovských dluhů, které zdědil od Bushe k tomu, aby argumentoval, že Ameriku nebude možné ozdravit bez vyšších příjmů pro vládu, která by tak nejen mohla začít snižovat zadlužení, ale také by mohla investovat do poněkud zanedbaných sektorů, jako je dopravní infrastruktura nebo školství.

Je sice jisté, že republikáni by tvrdili, že zvyšování daní, a potažmo federálních výdajů, není správná cesta, a že je třeba daně naopak dál snižovat a šetřit na výdajové straně, ale alespoň by Obama i v praktické rovině přenesl spor s pravicí do polohy „věčného“ střetu mezi keynesiánstvím a ekonomickým neoliberalismem. Mohl a měl nabídnout řešení ekonomické situace, které by bylo v souladu s jeho politickou orientací.

Místo toho se Obama pustil do nákladné zdravotnické reformy, kterou bylo možné v kontextu hospodářské a daňové politiky zděděné od Bushe v podstatě financovat jen dalším zadlužováním. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že jeho vítězství v boji o prosazení této reformy je samo o sobě obdivuhodné. Stal se prvním demokratickým prezidentem za posledních 70 let, kterému se to podařilo.

Nemalým úspěchem také bylo Obamovo počínání během prvních fází finanční krize, kdy se jeho administrativě, i za cenu enormního nárůstu zadlužení země, podařilo zastavit - v podobě finančních injekcí do automobilového průmyslu a některých finančních ústavů - dominový efekt, který mohl vést ve svých důsledcích až ke kolapsu globálního finančního systému.

Obama také splnil, co slíbil, pokud jde o ukončení americké vojenské přítomnosti v Iráku, a začal s přípravou na americký odchod z Afghánistánu. Na rozdíl od Bushe, jehož administrativa vystavěla svoji zahraniční politiku na „válce s terorismem“, Obama prakticky i symbolicky (v podobě dopadení Úsámy bin Ládina) tuto válku vyhrál.

Bylo by samozřejmě možné vyjmenovat i řadu neúspěchů, od drtivé porážky demokratů ve volbách v roce 2010 až po nenaplnění slibů zrušit americkou věznici na Guantanamu. Méně zřejmý je neúspěch v oživení ekonomiky, na který rádi poukazují republikáni. Obama zdědil hned na začátku svého prezidentství krizi a zadlužení kolosálních rozměrů. Budeme-li jeho ekonomickou politiku poměřovat hloubkou této krize, nebo ji srovnáme s tím, jak se jí podařilo (ne)řešit v Evropě, je těžké o nějakém výrazném neúspěchu mluvit.

Celkově lze tedy říct, že i kdyby Obama nebyl zvolen prezidentem i podruhé (přičemž jeho nezvolení se při podrobné analýze volebních preferencí den před volbami nejevilo jako příliš pravděpodobné), zapíše se jeho jméno tak jako tak do historie jako jedno z nejvýznamnějších mezi americkými prezidenty. Nikdo už mu nevezme to, že svým zvolením prolomil rasové bariéry i na úrovni nejvyšší politiky a nastartoval tak éru, kterou někteří američtí komentátoři nazývají „post-rasová Amerika“.

Nikdo mu už také nevezme, že jako první v řadě mnoha demokratických prezidentů dokázal prosadit reformu zdravotnictví. A nikdo mu nevezme, že jeho administrativa přijala opatření, kterými zabránila možnému kolapsu globálního finančního systému.