Krajské a senátní volby jsou za námi, ale interpretace jejich výsledků stále pokračuje. Některé z nich stojí za bližší pozornost. V redakčním komentáři v aktuálním čísle týdeníku Respekt se píše, že úspěch komunistů v krajských volbách neznamená konec demokracie v ČR, ale nálada ve společnosti naznačuje, že všechno bude těžší než dosud. Podle redakce Respektu kromě potřeby kontroly politiky, policie, justice a dalších důležitých složek ve společnosti, přibývá vážný spor o interpretaci posledních 23 let a udržení toho, čeho se podařilo dosáhnout:

„Na první pohled nezpochybnitelné úspěchy se čím dál častěji relativizují: Volný pohyb lidí? Ano, ale vždyť na něj nikdo nemá peníze. Nejsou političtí vězni? Ale jděte. Smetana je přece ve vězení. Svoboda projevu? Jen pro majitele médií. A tak dál… Pakliže se nepodaří přesvědčit „váhající“, že bez jejich aktivity se své příležitosti mohou chopit odpůrci otevřené společnosti, nemá tato země dobrou budoucnost.“

Kde se tento spor o interpretaci polistopadového období bere? Co vypovídá o naší situaci? A jak tzv. váhající přesvědčovat? To, že se objevují tendence zpochybňovat pozitivnost vývoje po listopadu 89´, můžeme číst jednoduše tak, že stoupá váhání a nespokojenost se směrem, kterým se ubíráme. Společnost se už odmítá automaticky smiřovat se stavem, který zde panuje, s poukazem na to, že svobodný režim je vždycky lepší než nesvobodný. To ještě nutně neznamená, že občané mají něco proti svobodě. Jen se domnívají, že je to s ní o něco složitější, než si myslí řada komentátorů a intelektuálů. Proto je stále více lidí, na které argumentace, že svoboda je přece někde mnohem výše než ekonomická prosperita, nezabírá, zvlášť když tyto dvě věci postavíme ostře proti sobě.

Tak jak to například učinil ve své reakci na volby Tomáš Sedláček: „A co kdyby komunistické země byly, jakýmsi divným zázrakem, bohatší než země kapitalistické? Volili bychom i tak svobodu? Pochopitelně, že volili, aspoň doufám, ač výsledky voleb minulého týdne naznačují smutný opak. Takto kladu otázku proto, abychom si uvědomili, co je pro nás důležité. Vždyť přeci svoboda je něco, co je úplně o celé úrovně výše než jakási ekonomická výhoda.“

Tato argumentace může působit na někoho, kdo je ze stejné sociální skupiny jako zmíněný makroekonomický stratég. U lidí, kteří jsou na tom hůře, to vyvolá pokrčení ramen, možná vztek. Tomáš Sedláček vychází z toho, že v současné době se nikdo nemá tak špatně, aby to ohrožovalo jeho svobodu. Díky tomu pak pro něho spojení mezi svobodou a ekonomickým blahobytem nemusí být tak patrné. Pro lidi nezaměstnané, zažívající exekuce či takové, kteří žijí v neustálé nejistotě, že i tu vytouženou práci s platem 12 tisíc čistého mohou ztratit, už kontrast svobody a blahobytu není tak zřejmý. Něco takového ale nejde svést na něčí hloupost, povrchnost či touhu po materiálním zajištění. Naopak Tomáš Sedláček se sám vystavuje nebezpečí, že jeho argumentace bude na část občanů působit jako trochu omezená.

Zajímavým způsobem volby interpretuje i Erik Tabery. Šéfredaktor Respektu útočí na voliče, kteří zůstali doma, a obviňuje je z toho, že pomáhají komunistům. Sám současnou situaci pojímá způsobem, který zmíněnému sporu o interpretaci polistopadové doby nedává moc prostor: „Politici již vědí, že situace se zásadně mění, že očistné působení svobody pomáhá nastolovat i v této zemi po desítky let nepoznanou rovnost před zákonem, ale veřejnost to zatím nechce zcela akceptovat. Jestli opravdu čeká, až na kandidátkách a ve funkcích budou samí andělé, tak můžeme rovnou počítat s propadem Česka do pekel.“

Z Taberyho textu vyplývá jakési zklamání z lidu, který stále ještě nepochopil, že nastávají změny k lepšímu, že svoboda funguje a že alternativy existují. Jen je ti zpropadení občané musí být ochotni hledat. To, co Erik Tabery cítí, je v první řadě výčitka. V reakci na neúčast lidí ve volbách se ptá: „Na co vlastně čekají? Na ideální strany a politiky? Ty však nejsou, tak co s tím? Přestat chodit úplně a přenechat výkon volebního práva (znovu) jen stoupencům komunismu či jeho náckovských protějšků?“

Stejně jako Tomáš Sedláček se ani Erik Tabery příliš nepokouší pochopit, proč se lidé ve volbách chovali, tak jak se chovali. Tabery sice vychází ze situace, v níž se objevují pochyby nad naším polistopadovým směřováním, snaží se je ale potlačit. Zdůrazňuje očistné působení svobody a obviňuje veřejnost, že to zatím nechce akceptovat. Ale můžeme se jí divit, když je zklamaná, má pocit, že už mnohokrát naletěla, a zároveň na vlastní kůži zakouší velkou míru nejistoty a to, že se jí daří čím dál hůře?

Erik Tabery se snaží být konstruktivní, vyzývá k větší aktivitě a zdůrazňuje, že alternativy existují. Neměl by ale ignorovat důvody, proč lidé dělají to, co dělají, a stejně tak by se neměl vyhýbat sporu o interpretaci polistopadového období. Protože pokud občané začínají vnímat režim, ve kterém žijí, jako nespravedlivý, což se jistě nestane ze dne na den, a i u nás se to asi děje velmi pomalu a potřeba k tomu bylo minimálně oněch 23 let, tak je to zkrátka natolik vážná věc, že ji nelze odbýt poukazem na očistné působení svobody a povzdechem nad tím, že jenom ta veřejnost je natolik zabedněná, že si to nechce uvědomit.

Pokud se u nás opravdu drolí konsensus ohledně toho, jakým směrem naše země poslední dvě dekády postupovala, není ani Sedláčkova, ani Taberyho reakce něčím, co by v této situaci mohlo být příliš nápomocné. Obě jsou dosti silové, snaží se přesvědčit „váhající“, ale ve skutečnosti v nich není příliš místa pro dialog. Výsledkem může být prohlubující se neporozumění mezi novináři a intelektuály, kteří nechápou, co to s těmi lidmi proboha je, a občany, jejichž životní situace a vyhlídky zase nedovolují, aby optimismus elit sdíleli.