Abych vám nelhala

Saša Uhlová

Vychováváme své děti k tomu, že lhát se nemá; přitom mnohdy právě ze lží pro ně budujeme „dětský svět“.

Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem si v dospělosti uvědomila poprvé, že dospělí dětem lžou a nepřemýšlejí nad tím. Pamatuji však situaci, kdy mě upravování reality pro děti zasáhlo. Před lety jsem byla na návštěvě v rodině, kde měli asi pětiletou dceru. Na stole ležely zápalky a holčička se mě zeptala, čím to, že sirka vzplane, když se s ní škrtne. Odpověděla jsem jí, že tomu sama úplně nerozumím, ale že to asi bude tím, že hlavička zápalky je ze vznětlivého materiálu, který se třením zahřeje a vzplane. Vzala jsem ji za ruku a ukazovala jí, jak třením vzniká teplo. Maminka holčičky mi ale řekla, že je to na její věk příliš složité a své dceři vysvětlila, že v zápalkách jsou skřítci, kteří je zapalují.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Drobných nepravd, kterými vidím řešit dospělé nejrůznější situace, je mnoho. Když se děti dožadují sladkostí, rodiče jim často tvrdí, že už doma žádné nemají. V obchodě pak, že na ně nemají peníze. Bojí-li se dítě injekce, dostane se mu ujištění, že to nebude bolet. Často se jedná o touhu zajistit si klid v tu danou chvíli. Děti na to časem přijdou, nejsou hloupé. Vychovávat se má příkladem.

Zároveň se dětem dostává ponaučení, že nemají lhát. Je v tom poněkud rozpor. Letos v létě jsem s dětmi četla knihu, ve které otec často nabádá svou dceru, že nemá nikdy lhát. Ale když se hrdince narodí malý bratr, pošle ji na noc k prarodičům s tím, že je její matka nemocná. Že nemá angínu, ale ve skutečnosti rodila, se dívka dozví až na druhý den. Moje děti tím byly znechucené: „Jak to, že jí lhal, když jí pořád říká, že má mluvit pravdu?“

Jsou totiž zvyklé, že jim říkám pravdu vždy a za každých okolností. Dokonce jsem jim ani nedokázala tvrdit, že existuje Ježíšek, který nosí dárky, nebo Mikuláš a čert, kteří chodí strašit děti. Sice mi to mnozí přátelé vyčítali, že je tak připravuju o poetiku dětství, ale neuměla jsem s vážnou tváří takový zjevný nesmysl vydávat za skutečnost. Záhady a kouzla přenechávám matce přírodě, poetiky je kolem nás dostatek.

Jen mě mrzí, že podobnou pravdomluvností netrpím ve vztahu k jiným lidem, obzvlášť pak, když mě něco staví do nepříznivého světla, mám tendenci realitu upravovat. Což mě přivádí k tomu, že té dívence, kterou jsem poučovala v prvním odstavci svého sloupku, byly možná jen dva roky, už se na to vlastně přesně nevzpomínám. Možná byla má odpověď opravdu příliš složitá a její maminka si s celou situací nevěděla rady, a tak plácla to první, co ji napadlo. Ale snad to mé mlžení tolik nevadí, hlavně, že nelžu dětem, noviny snesou vše.

    Diskuse
    September 26, 2012 v 11.42
    Vždycky když se mluví o pravdě, říkám si jak jinak vnímají svět ženy, muži, stroje a ryby... a kdo z nás má "pravdu" :-)
    Z hlediska výrokové logiky je jakýkoli nepravdivý výrok dost problém a jeden tak musí smeknout před kategorickým požadavkem : "Ať je tedy vaše slovo 'Ano' ano a 'Ne' ne. Co je nad to, je od zlého." (Mat. 5/37)., který samozřejmě plní pouze digitální počítače (a ještě se jim to kvůli lidem daří docela dobře maskovat :-).

    Východiskem pro praktický život se tak může stát například logika intuicionistů, která neuznává důkaz sporem.
    September 26, 2012 v 11.47
    Binární logika
    A o tom, že se pomocí těch kategorických výroků "ano, ano, ne, ne" dá řešit i velmi komplexní problematika podle mne dobře svědčí například to, že celý následující videoklip je tvořen pouze z bitů (tedy výroků ano, ano, ne, ne).
    http://www.youtube.com/watch?v=gprd79tZJ_M&feature=related

    Přemýšlejte o tom :-)))
    JA
    September 26, 2012 v 15.28
    není to s píš tak, že máte odlišnou kulturu. možná, že stavíte svět na idei kategorické upřímnosti, ale lež přece není nic hrozného, jak by jste odpověděla otázku "Koho máš maminko radši, tatínka, bratříčka a nebo mě?"
    September 26, 2012 v 17.11
    Asi by se dětem vždycky měla říkat pravda, protože lež má krátké nohy. Někdy je ovšem nutné tu pravdu poněkud zjednodušit. Zajímavá situace vznikne, když rodiče před dítětem něco tají (např. kdysi rodiče, zvlášť ti starší, považovali za nutné co nejdéle utajovat před dítětem vše, co se týkalo sexu). Přitom dítě už to ví z jiných zdrojů a má obavy to rodičům sdělit, protože neví, jak na to budou reagovat. Podobná situace může nastat s dárky "od Ježíška". Děti někdy rodičům neřeknou, že dobře vědí, jak to doopravdy je. Ani ne tak ze strachu, ale proto, aby je neuvedly do rozpaků.
    Konec konců i někteří dospělí se občas dělají hloupější, než jsou, aby se vyhnuli konfliktům a nepříjemným situacím.
    JK
    September 26, 2012 v 17.50
    Není problém
    Já v tom žádný problém nevidím. Za prvé, Ježíšek, jak známo, samozřejmě existuje a dárky nosí (copak paní Uhlová nezná nádherné vánoční poselství šéfredaktora Churche?). Za druhé, fyzikální podstata plamene je zatraceně netriviální problém a vysvětlovat hoření pomocí skřítků je docela elegantní přístup, možná lepší, než nudné řeči o zahřívání pomocí tření....Já bych se té poezie nebál.
    September 27, 2012 v 5.18
    No, to je opravdu plodná diskuse.
    Aby člověk nelhal, nabízí jazyk (například čeština) také určité možnosti ve stylu: kočky sežraly myši. Podobným způsobem mluvila Pýthie. Ještě lepší je mluvit co nejméně, popřípadě nemluvit vůbec. Neboť kdo mlčí, zůstane filosofem.
    September 27, 2012 v 5.18
    Aby člověk nelhal, nabízí jazyk (například čeština) také určité možnosti ve stylu: kočky sežraly myši. Podobným způsobem mluvila Pýthie. Ještě lepší je mluvit co nejméně, popřípadě nemluvit vůbec. Neboť kdo mlčí, zůstane filosofem.
    September 27, 2012 v 7.21
    Přesnost popisu a verifikace proti realitě
    "Kdo mlčí zůstane filosofem... " Tak pěkné je, že ten výrok pronesl někdo, kdo nepotřeboval být považován za filosofa.
    Ostatně kdo nic nedělá, nic nezkazí, že? :-)
    September 27, 2012 v 14.11
    Čtení je do značné míry Rohrschachův test (Peter GAY)
    Je celkem škoda, že se zatím nikdo nezamyslel nad tím, kam vlastně autorka svou úvahou směřuje. Dokonce i Jan Konvalinka, který se pochopení svým odkazem („skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska.“) docela přiblížil, kupodivu přehlédl, že Saša Uhlová se poezie NEBOJÍ.
    Nadpis článku připomíná běžně užívané sousloví, jímž lidé uvádějí řeč: „Upřímně řečeno...“ Na to pochopitelně normální člověk nereaguje tím, že řekne: „A Vy obvykle upřímně nemluvíte?“
    Domnívám se, že jde o otázku, jak člověk postupně nabývá schopnosti rozlišovat pravdu a nepravdu (a věřte mi pane LOBPREISI, to je problematika TAK komplexní, že by jste ji do smrti NEVYŘEŠIL, ani kdybyste si na pomoc přizval Fregeho, Tarskiho nebo Gödela!) K pravdivosti se nelze spolehlivě dobelhat na berlích, ani tak vychvalovaných, jako jsou Bible či matematická logika. To nejen Saša Uhlová („vychovávat se má příkladem“) dobře ví. Pohybuje se sice v jiném segmentu, leč po stejných myšlenkových souřadnicích jako Zdeněk Vyšohlíd, který tu (http://denikreferendum.cz/clanek/14018-politika-vlivnych-jako-spiknuti) píše o „závazné a jasné řeči“ demokracie.
    + Další komentáře