Smýšlení dnešní doby je velmi vulgární: to základní je bohatství! To, oč běží, jsou materiální statky nebo finanční síla, ta rozhoduje. To je základna, ostatní je pouze nadstavba, pouhá nástavba. Takzvaná „materiální skutečnost“ nás má na provázku a vede nás jako loutkař loutky: „společenské bytí“ diriguje „společenské vědomí“. Jako podstatné chápeme to, co je důležité „čistě ekonomicky“, tj. z hlediska bohatství. To ostatní, třeba princip solidarity nebo sociální smír, je jen vedlejší balast: témat, které není třeba ani připomínat, ani rozvíjet. Také důstojnost člověka je tím ostatním, vedlejším, nepodstatným. Není to nakonec věc soukromá? Nemusí si ji nakonec vyřešit každý sám za sebe? - Od základny-nadstavby je k rétorice neoliberalismu méně než krůček: stačí sklouznout.

Dnešní pravice má averzi k tomu, reflektovat kořeny, z nichž čerpala sílu západní demokracie, a rozvoj jejího blahobytu či sociálně tržního systému. Tyto kořeny ignoruje. Necítí potřebu je vidět — a nechce je vidět. Vyhovuje jí rozklad samých principů politiky: likviduje nárok občana být politicky respektován, ba i integrován prostřednictvím relevantního a věcného politického diskursu. Likviduje nárok občana moci „být při tom“ a sledovat závaznou a jasnou řeč, kterou demokracie potřebuje a která demokracii vede. Protože tomu tak není, vítězí ti, kteří kují pikle a sledují zájmy veřejně nedeklarované. Někdy i popírají, co předtím veřejně přislíbili třeba ve formě stranického programu.

Arogance moci dnešní české politické reprezentace tak své skutečné záměry nesvěřuje očistnému propírání v otevřené politické rozpravě. A tak k nám mluví „shora“ a pojednává demagogicky nebo abstraktně (neúplně, bez ohledu na určité kontexty) o věcech veřejných. Politická moc se v Česku nevybrušuje v dialogu s veřejností nebo opozicí. Politická moc nevede dialog: stala se tím, co je třeba uchvátit a držet. Stala se statkem, který je třeba si zachovat, protože je pouze prostředkem k rozdělování bohatství.

Dialogu se předchází tím, že se říká, že „je to složité“. Už se to dělalo za pětiletek, od poloviny devadesátých let za Klausovy vlády, hodí se to i dnes. Je-li něco příliš složité pro veřejnou debatu, ať to řeší experti. Proč ne — ať mají strany své experty! Aĺe proč z expertů a zájmových skupin učinit nevolenou a tedy nereprezentativní elitu? Vždyť „elity, které nezastupují, nepředstavují širší sociální vzorek, postrádají původní znaky politické reprezentace,“ říká politolog Zdeněk Zbořil a upozorňuje, že v Norimberku byli „představitelé nevolených elit“, také státní úředníci a nejen oni „obviněni ze spiknutí nebo z účasti na společném plánu (…) a tak se pojem spiknutí stal součástí mezinárodního práva a mezinárodní politiky.“

Ty, kdož uchvátili politickou moc, lze označit za spiklence, pokud se uchýlili k praktikování politicky demonstrativních gest a hesel a ovlivňování veřejného mínění, pokud praktikovali brutální strategii „přípravy veřejného mínění“, jejímž „cílem je vyvolat emocionální reakci a je lhostejné, zda bude pozitivní, či negativní. Má se totiž vytvořit stav, kdy emoce přemohou rozum, protože soudy ovlivněné city nejsou založeny na analytických schopnostech nejen jednotlivce, ale i celých skupin osob. I to pak může být nazváno jako součást spiknutí nebo společného plánu.“ (Zdeněk Zbořil, Válka a mír jako spiknutí nereprezentativních elit)

Co z uvedených úvah vyplývá? Buď činí (zvláště nezbytnost role expertů) pojem spiknutí nepoužitelným pro analýzu demokracie, jejího vývoje a pohybu. Pak by ovšem neměl být používán ani pro analýzu německé meziválečné politické situace.

Nebo zpochybňují možnost demokracie jako systému založeného na jasné řeči veřejného diskursu. Má to inspirovat k zavedení technokratického, resp. demagogického, vedení demokracie?

Anebo je třeba považovat za zločinné ty „společné plány“, které vědomě mystifikují, tzn. buď se příčí veřejně proklamovaným politickým cílům, nebo ohrožují sociální smír, anebo likvidují sám fundament demokracie, když praktikují věrolomnost a demonstrují, že silná politická moc se nemusí vázat na to, co slíbila, proklamovala a veřejně vyznávala.

Bohužel: Mezi tvorbou předvolebních strategií, stanovením cílů a metody propagandy a spiknutím není pevná hranice! Obojí se prolíná a rozvíjí společně, paralelně. O zločinném spiknutí lze mluvit až tehdy, kdy splnění cílů omezuje svobodu občanů nebo působení justičních a policejních orgánů, protože omezení akceschopnosti kterékoli z těchto oblastí podkopává stavbu veřejné zodpovědnosti, křehký základ demokracie. A o zločinném spiknutí se konečně dá mluvit také tehdy, když se sleduje nedeklarovaný cíl a vytváří emocionálně vypjatá atmosféra na úkor rozumu.

Současná demokracie je nedůsledná, povrchní a vyprázdněná. Zbývá z ní vlastně jen volební rituál. Jeho vyznění předurčuje finanční a mediální síla „skupin, které stojí za politickými aktéry“ (Švihlíková). Tuto situaci lza charakterizovat jako spiknutí a to nám připomíná určitý historický kontext, resp. debakl, evropské demokracie. Bohužel, je to aktuální.