Jaroslav Šabata. Měl by radost ze všech těch textů, které teď o něm prší všude kolem. Ale ne jako nějaký marnivec, který se raduje, kolik je kolem něj ruchu. Těšilo by ho, že se tu píše o tom, oč mu šlo — o jeho myšlenkách, na kterých mu záleželo snad víc než na sobě samém. Tolik komentářů se tu snáší na to, co byl, dělal i myslel.

Právě ty komentáře. Do posledních dnů četl stránky komentářů ve všech hlavních denících. Ještě pár dní před koncem z nich citoval. Žil aktuálností. Člověk by se divil. Je to přece jen povrch věcí. Co ztratíte, když nad tímhle čtením mávnete rukou? Ale pro Jaroslava to bylo jinak. Aktuálno pro něj mělo zvláštní cenu - hlavní průrva, kterou je nám smrtelníkům umožněno vstupovat do dějinného. Touhle branou se na nás valí minulost na své cestě do budoucnosti. V tom „tady a teď“ lze zachytit, co k nám přichází z minulosti — prohlédnout, co otevírá budoucnost a zítřejší možnosti. Nejde samozřejmě o jakoukoliv zprávičku a pozlátko dne, ale o to, co se v tom proudu dění, událostí, lidských tváří a gest vyjevuje. To je třeba vyhmátnout a vylovit. Kunderovsky řečeno — přesnost myšlenek ho strhávala víc než přesnost popisu.

Budeme-li přesní, najdeme skutečnost v tom proudu, který se valí kolem nás. V něm a nikde jinde můžeš nalézt svůj úděl a svůj smysl.

Takto o tom mluvil: „Nikdy jsem se nenechal ovládnout pocitem, že pravda, která je nad námi, kterou nemáme my, ale která má nás, je nějaká tajuplná mašinérie, která nás drtí a zdrtí, která nad námi všemi vítězí a zvítězí. Naopak je to světlo, bez něhož nemůžeme hledět do tváře tomu úděsnému, čím dějiny ve svém politickém chodu jsou…“

Jaroslavu Šabatovi nikdy nešlo o vítězství nějakých abstraktních principů, které by si podmanily svět lidí. Proto také dodává: „Díváme-li se lidsky, neupíráme oči do nelidského světa, ale do očí lidem, a pátráme tak v jejich duších. Pátral jsem v očích nejbližších, lidí prostých i známých… Dívat se do očí znamená pro mne osvojovat si svět jako svět lidský.“

Život některých lidí nám může připadat jako mrtvá řeka, která nevede nikam. A pak jsou tu takoví, kteří vědí snad už od dětství, že někam putují. Jaroslav byl celý život věrný tomu smyslu pro „smysluplné neznámo“, jak tomu říkal. Byla v něm zvláštní důvěra v budoucnost, která zdolá každou pustinu. Tak nepodmíněná a silná, že obrátí v naději každé poklesnutí mysli, každý náznak zoufalství. Zdála se mu půvabná metafora Jacquese Maritaina „být agentem Ježíše Krista v týlu nepřítele“, když svět se zdá zvlášť bezduchý.

Příznačná je historka, která mi utkvěla zvlášť silně.

Domluvili jsme se jednou na schůzce v Praze. On byl na cestě na jakousi konferenci někam do Německa. Vedli jsme rozhovor tak zaujatě, že Jarda na hlavním nádraží před pokladnou zjistil, že někde ztratil všechny peníze. Pomohl jsem mu tedy dát dohromady nějakou hotovost — něco nezbytného na takovou cestu, ale když se ho pokladní zeptala, kam chce lístek, tak se zarazil, že si není jist: „Nějaké německé město snad od M…, možná Magdeburg“. Zíral jsem na něj užaslý a ptal se ho: „Jardo, ale jak to provedeš? Nemůžeš přece někde vystoupit a ptát se: „Je tohle to město, kde mě čekají a které hledám?“

Ale on jel a dojel a vše dobře dopadlo. Připadal mi jako partyzán, stále na pochodu. Jednou pochopil svůj úděl a už ho nic nezastaví. Možná také občas ucítí hořkost na patru, možná ho vítr zpolíčkuje někde v polích, ale on už se z cesty nevrátí.

V jeho světě se dokonce i vězení stalo úlevou. Řekl mi, že to bylo k nesnesení být na svobodě, když vlastní děti jsou ve vězení. Kdesi napsal: „V týdnech, kdy jsem se nemohl smát. Ve vězení se mnou skončily všechny mé děti.“

Ale jeho děti ho nikdy nepřestaly milovat. A nikdy si nepostěžovaly, že mají otce, který jim říká, že „kdo není odhodlaný, nemá žádný osud“.

Když se ho později novináři ptali, proč neodešel do ciziny po roce 1968, odpověděl: „Jak jsem mohl odejít ze země, kde se dějí tak neuvěřitelně záhadné a zajímavé věci“.

Kde jiní propadali zoufalství, on říkal: „Znamenité! Teď můžeme ukázat, co v nás opravdu je.“

Jméno Šabata jsem poprvé zaslechl někdy v druhé půli sedmdesátých let, když jsem přišel studovat do Brna. To jméno bylo jako přízrak. Skoro to vypadalo, že se nesmí ani vyslovit. Jakoby nás před ním chtěli varovat. „Pozor na toho muže, který tu někde žije a chodí v tomhle městě. Kdybyste ho potkali, je to nebezpečný svůdce.“

Nemohl tušit, jak zvědavě jsem na něj koukal, když jsem ho poprvé uviděl — v Olomouci v listopadu roku 1989. Tak takhle vypadá ten nebezpečný muž. Laskavý a vřelý, pozorný posluchač, v něčem až noblesní.

A pak už jsem ho potkával stále častěji. Byl jeden z těch, který utvářel náš svět. Pár silných osobností generace, jež právě odchází — Havel, Dienstbier, Šabata. Některé věci by bez nich vůbec nebyly. Oni pomáhali vytvářet morální integritu naší společnosti a národa.. Nejen svými myšlenkami a slovy, ale také tím, jak žili.

Dnes odcházejí jeden po druhém, jako když se zavírají kruhy. Jaroslav mi byl ze všech nejbližší. Když mi těch pár minut po půlnoci přišla zpráva, že „Jarda je mrtev“, cítil jsem, jak se můj svět náhle zmenšil. A zdálo se mi, že bez té jeho vřelosti bude už navždy o něco chladnější.