Stráský jako Drobil - má dabl! Řediteli správy CHKO a NP Šumava se podařilo zopakovat „úspěch“ bývalého ministra životního prostředí, který za rok 2010 získal titul ropáka a zároveň pronesl pravou zelenou perlu. Za rok 2011 tedy putuje obojí ocenění do jižních Čech — snad to tamní příroda, sice poměrně zachovaná, ale na Šumavě aktuálně dosti zkoušená, unese.

Jan Stráský zvítězil u ropáka se slušným a u perly dokonce s přesvědčivým náskokem (za Zelenou perlu získal 196 bodů, druhá dostala jen 133 a třetí 127 bodů).

„Zásluhy“ Ropáka roku 2011 se zdaleka nevyčerpávají samotným kácením kůrovcových stromů v bezzásahových zónách národního parku. V návrhu má plné devatero různých důvodů. Nejde jen o podmáčené smrčiny, ohrožena je i principiální vláda práva — právní stát, chcete-li.

Za Stráským následuje ministr životního prostředí (!) Tomáš Chalupa za prohřešky v oblasti takřečené technické ochrany prostředí a bronz má exministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek. „Jeho“ návrh Státní energetické koncepce může být bez přehánění označen za obludný, když chystá zbourání Horního Jiřetína a Černic, těžbu černého uhlí v Beskydech a uranu na Liberecku (chemickým způsobem!) a ještě výstavbu 5-7 nových jaderných bloků.

Druhý a třetí sice skončil ódéesák, ale plnou polovinu z první desítky obsadili politici ČSSD, vesměs hejtmani. To odráží současné rozložení moci a napovídá, že ve vztahu k našemu osvětí jsou na tom obě dlouhodobě nejsilnější politické strany v ČR bohužel nevalně. Jihočech Zimola, jenž se po první tři roky ve funkci hejtmana stabilně drží v první pětici nejšpinavějších ropáků, je dokonce soc.dem. stínovým ministrem životního prostředí.

Opakuji, že Stráský si vítězství zaslouží, ale já osobně jsem při hlasování upřednostnil hlavního hygienika Michaela Víta. Připadá mi nebezpečnější, protože lidé v ČR tradičně trpí technooptimismem a Vít měl donedávna nemalou autoritu. V ochraně před hlukem ale totálně selhal, v epidemiologických záležitostech asi šel na ruku farmaceutickým koncernům a několikamiliónová „malá domů“ to završila. Znectil funkci, tak patří na úřední smetiště. Jak vedle takových selhání vyniká zkušený a čestný ředitel Úřadu práce v Litoměřicích Ivan Vilím, který se nebál pojmenovat hrubé chyby svého nejvyššího nadřízeného, ministra Drábka. Takoví úředníci jsou naopak pravým požehnáním pro veřejnou správu potažmo pro společnost jako celek.

Někdo by mohl usoudit, že Emil Rudolf z královéhradeckého pracoviště Ministerstva životního prostředí se jen shodou okolností nějak přimotal do horkého případu průzkumu k těžbě břidlicových plynů, v daném případě v severovýchodních Čechách. Souhlasné rozhodnutí, pod nímž je podepsán, je ale stručně řečeno odfláknuté, ovšemže včetně faktické ignorance obdržených připomínek z dotčených obcí. JUDr. Ing. Rudolf (mimochodem, není mezi finalisty Ropáka poprvé) tedy patří na zelený pranýř po zásluze, ať nám nebrání bojovati proti zlořádu také úřadem. Občanská neposlušnost patří po mém soudu jen tam, kde už „papírový“ postup nestačí.

Zelená perla je letos opět jaksepatří zvučná: „Zákon je dodržován tím, že bude neustále porušován, ale jeho porušování bude kryto jím umožněnými výjimkami,“ pravil Jan Stráský v jednom rozhovoru. Na první poslech to zní absurdně, ale není tak docela. Znalci vědí, že zákazy ze zákona o ochraně přírody a krajiny mohu být výjimečně porušeny — tedy pokud příslušný orgán udělí po splnění požadovaných podmínek a po zodpovědné a pečlivé (aspoň teoreticky) úvaze potřebnou výjimku. Znalci a teď už snad i ostatní laskaví čtenáři ovšem mohou na citovaném výroku „ocenit“ faktickou autorovu ignoranci nebo neznalost popsané procedury: pokud je platně (! — to dělá šumavské správě nemalé problémy) udělena výjimka z některého zákazu, zákon je dodržen a nikoliv porušen.

V perlové soutěži moje favoritka získala „pěkné“ druhé místo. Je to Naděžda Kavalírová, předsedkyně Konfederace politických vězňů. Jako host se na kongresu ODS nechala slyšet: „Proč jsem dala do souvislosti komunisty a kůrovce? Oni mají přece mnoho společného, vždyť jde o stejnou zákeřnost a bezohlednost a ničí vše živé, co se jim postaví do cesty, a bylo by dalších jiných negativních věcí a vy to víte. Nikdy nepřestane boj politických vězňů proti komunistům, ale v boji proti kůrovci musí povstat celá naše země.“ Podsouvat lýkožroutům nějakou zákeřnost a bezohlednost, toť primitivní, dětinské připodobnění člověku — antropomorfismus. Potravně dosti specializovaný kůrovec, plným jménem lýkožrout smrkový, také rozhodně nedokáže zničit „vše živé“. Ale nešť, výpravy z dosahu vlastního kopyta jsou banálním hříškem, jehož se v míře větší než malé dopouští třeba i autor této glosy. Pravý perlový lesk dodává až závěr celého výroku. Mobilizace „celé naší země“ do boje proti kůrovci je přece zřejmou variací na echt komunistické tažení proti mandelince bramborové čili americkému brouku z neslavně proslulých padesátých let. Autorka tak krom jiného vzorně ilustruje jeden výrok Adama Michnika, který tolik oblibuje vydavatel a šéfredaktor našeho listu. První stovka čtenářů, kteří ho dokážou citovat, dostane dnešní výtisk Deníku Referendum zdarma až na obrazovku svého počítače.

Na stejné sešlosti, kde horlila paní Kavalírová, se ropák Drobil pochválil za údajně tolik potřebnou „reformu Ministerstva životního prostředí ´made in ODS´“, což mu mezi perlami vyneslo šesté místo. V závěsu za ním se pak ocitla Kristýna Kočí, která naznačila, jak by taková reforma mohla vypadat, kdyby byla „made in VV“: „Dřívější směřování ministerstva životního prostředí bylo, myslím, příliš jednostranné, a nebralo v ohled jiné zájmy než životního prostředí.“

Ostatně soudím, že obě ankety, dosud napájené snad nevyčerpatelnými zdroji Miroslava Patrika, pozorných a obvykle zdravě naštvaných občanů (kteří kandidáty navrhují), jakož i členů hodnoticí komise bude česká příroda a společnost potřebovat i v příštích, buďme realisty, přinejmenším dvaceti letech.