Martin Pecina se stal Ropákem roku hlavně proto, že coby náměstek ministra průmyslu a obchodu kopal za důlní společnosti. Ale ex post se zajímavější jeví otázka: Jak to, u všech všudy, že jej do vlády posadila strana, která se zove sociálně demokratickou?

Martina Pecinu jsem měl možnost poznávat coby politika sice poněkud svérázného, nicméně — přinejmenším v často nevýslovně nudné žvanírně české politiky — svým způsobem pozoruhodného.

Nepochybuji, že v Hutním projektu mohl být schopným nekonvenčním manažérem. Nežvanil. Pracoval. Rozhovory s ním byly praktické diskuse, kde bylo vidět, že míří k výsledku.

Ropákem roku se před osmi lety stal — stručně řečeno — za to, že podporoval:

rozšiřování uhelných dolů v Podkrušnohoří a bourání dalších obcí;

• aby český průmysl mohl ještě o třetinu zvýšit své (už beztak rekordní) exhalace oxidu uhličitého;
• stavbu obří průmyslové zóny, která ne a ne a nemohla vzniknout nikde jinde než právě hned vedle chystané přírodní rezervace nedaleko Bohumína;
• superdrahou proměnu posledního divokého úseku dolního Labe v plavební kanál.

Pokus o krátkou retrospektivu by dopadl zhruba takto:

Bourání severočeských vesnic mu hodili na hlavu. Špidlova vláda z energetické koncepce vyškrtla klauzuli o rozšiřování dolů; Grossova na tom nic nezměnila; Jiří Paroubek osobně slíbil, že pokud si to místní lidé nebudou přát, bourat se nebude; Topolánkova vláda explicitně potvrdila limity těžby, které chrání zbývající obce před doly, a současná koalice udělala totéž. Game over, ačkoli majitel dolů Pavel Tykač pořád ještě něco zkouší.

Zvyšování znečištění vláda schválila, i když v mírnější verzi; Evropská komise jí poté vzkázala, ať si nedělá legraci. Průmysl však nikdy nedokázal schválené znečištění vyrobit a exhalace ve skutečnosti klesly. (Pecina, jeho šéf ministr Milan Urban a bossové Svazu průmyslu a dopravy před lety alarmovali, že pokud podniky nedostanou souhlas se zvýšením exhalací o čtvrtinu, český průmysl bude kolabovat. Poučení pro příště?)

Kontroverzní průmyslová zóna v místech, kde loví vzácní ptáci, nakonec nevznikla. Kraj i státní úřady souhlasily s tím, že budou přednostně stavět v opuštěných industriálních areálech.

Kanalizace dolního Labe je na tom stejně jako kdykoli v posledních dvaceti letech. Plavební společnosti a ministerstvo dopravy ji pořád chtějí a neustále o ní mluví. Schválená sice je, ale stát na ni stejně zatím nemá peníze. Martin Pecina ve sporu o Labe nehrál žádnou důležitou roli: pouze jej několikrát hlasitě komentoval.

Pecinu samotného po dvou letech na ministerstvu sociální demokraté vybrali, aby řídil antimonopolní Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Zde zaujal hlavně menším skandálem, když se ukázalo, že očividně upřímně nechápe, co je špatného na tom, pokud se s podnikatelem, kterého jeho lidé vyšetřují, nesetkává úředně v kanceláři, nýbrž potajmu v autocentru za Prahou.

Posléze se z pověření ČSSD stal „nestranickým“ ministrem vnitra v „úřednické“ vládě Jana Fischera; zároveň vedl oranžovou volební kandidátku v Praze. Den po zvolení Bohuslava Sobotky do čela ČSSD oznámil, že straně — kam vstoupil poté, co opustil ODS — dává adieu.

Pozoruhodnější než klikatá politická kariéra Martina Peciny je však otázka: Proč se, u všech všudy, vůbec stal sociálním demokratem, nota bene popředním?

Patrně by šlo při troše snahy najít argumenty, proč nucené stěhování lidí kvůli dolům, kouřící komíny a betonování krajiny nejsou neslučitelné s usilováním sociálně demokratického hnutí.

Mnohem těžší to však bude s Pecinovou politickou koncepcí. Své ambice shrnul proslulým výrokem: „[M]ě je jedno, co si o mně říkají obyčejní lidé. Pro mě je důležité, co si o mně myslí průmyslníci, mezi které se chci vrátit, až tady skončím.“ (Respekt, 7. března 2005)

Popravdě tento citát celkem koresponduje s osobnosti Martina Peciny, praktického muže, který se s ničím moc nemazlil.

Ale proč si strana, která si obhajobu obyčejných lidí dala do programu, jeho autora vybrala, aby ji reprezentoval před voliči? A proč jej vysílala na špičkové pozice ve státní exekutivě?

YouTube: Filmový spot s pozvánkou na vyhlášení 20. ročníku ankety Ropák