V elitní společnosti českých intelektuálů se chováme zásadně tak, abychom ani náhodou nepřipomínali normální lidi: mluvíme slušně, pokud možno spisovně a když chceme dát mlátičce z konkurenčního gangu přes hubu, uděláme to oklikou přes sžíravou ironii nebo přes vyšší princip mravní. V žádném případě nikdy o nikom nepíšeme, že je krysa, jako to udělala Markéta Hrbková minulý týden v Deníku Referendum. To by bylo jaksi buranské.

Člověk si to uvědomí nad facebookovými i jinými diskuzemi, které na krysí téma následně prošuměly. Rétorika Markéty Hrbkové přišla řadě českých intelektuálů poněkud nahnědlá, případně narudlá - bez ohledu na to, jaký je jejich vlastní názor na „krysí“ antikomunismus Erika Taberyho and his boys and girls from The Respekt. Nevybíravý slovník se proměnil v důkaz autoritářských sklonů, protože demokraté přece taková slova z pera nevypouští - ať už mluví o čemkoliv. Stejně jako u samotné demokracie jsou pro účastníky české veřejné sféry důležitější formální procedury než konkrétní, často doslova a do písmene krysí obsah.

Je pravda, že zaplevelit si diskurz ošklivými slůvky je neuvěřitelná drzost, která by se tak slovutnému médiu, jakým Deník Referendum bezesporu je, stávat neměla. Vzniká nám tu ovšem problém. Když člověk delší dobu balí krysí realitu do navoněných eufemismů, možná to hned nepostřehne, ale v podstatě té realitě slouží jako její advokát. No a pokud navíc ještě iniciativně hledá svoje vlastní argumenty, aby mohl prohnilý politický status quo publicisticky podepřít, člověk se Markétě Hrbkové ani nediví, že měla při čtení předmětného Taberyho článku rudo před očima.

Ono je to totiž pořád stejné: Respekt na jednu stranu dělá záslužnou investigativní práci, snaží se držet palec na tepu doby a publikuje originální názory zajímavých lidí. Člověk sice může poukazovat na Bakalův kapitál v pozadí, který Respektu umožňuje jeho relativně velkorysý rozlet, může Taberyho časopis kritizovat za opomíjení důležitých, ale nehodících se témat, a může se i rozčilovat, jak je to možné, že v české mediální poušti je Respekt jednookým králem. Čtyři z pěti Mirků Dušínů by ale správně podotkli, že upírat Respektu jeho klady by bylo nečestné a nesportovní.

Jenomže pak redakce provede mediální atentát na Kunderu a ani po letech neuzná, že o argumentech proti slavnému spisovateli by se dalo s úspěchem pochybovat. Anebo šéfredaktor osobně zase jednou neodolá nutkání a napíše dva týdny před současným kolapsem naší superprohnilé vlády, že je tahle vláda pořád lepší než souručenství sociální demokracie a komunistů, protože komunista, pane, komunista to je ďábel.

Erik Tabery sice o svých argumentech slušně diskutuje, a to dokonce i na stránkách Deníku Referendum. Zdejší publicistický gang mu opakovaně vyčítá vytváření falešného vědomí, které v souladu se všemi teoriemi hegemonie a ideologie pomáhá udržovat u moci ty, co berou zbytek společnosti na hůl, šéfredaktor Respektu se tu nechává mlátit argumenty po hlavě, ve skutečnosti ale jako kdybychom mlátili prázdnou slámu: Tabery své názory ani linii svého časopisu nemění a pořád hází všechno skutečně levicové do stále stejného, jemně tkaného antikomunistického pytle.

Ten pytel má samozřejmě argumentační díry a jejich neustálé záplatování je časem únavné - i když publicisté kolem Deníku Referendum rádi znovu a znovu popustí uzdu svému altruismu. Jde přece o napravení nejlepšího českého týdeníku! Jenomže jakákoliv slušná diskuze s něčím, co se často mění v tlampač dávno rozcupovaných argumentů, člověka - a nejen Markétu Hrbkovou - poněkud rozčílí.

No a tohle rozčilení je vlastně naprosto adekvátní. Pokud totiž nadále budeme balit politickou situaci do eufemismů, za chvíli abychom se z pražské kavárny neopovažovali ani vystrčit nos na ulici - to abychom přes něj nedostali od lidí, kteří mezi eufemismy tolik nerozlišují.