Církvi (myšlena ponejvíce ta římskokatolická) se nyní v souvislosti s restitucemi majetku vyčítá, že se chová, jako by měla veřejnoprávní statut a nárok na soukromoprávní vlastnictví majetku, který nikdy nevlastnila; jenž od dob Josefa II. nanejvýš toliko spravovala.

Mohla ho však spravovat k obrazu a užitku svému — vždyť možná ani nevěděla, že jí nepatří. Jinak řečeno starala se o ten majetek, jako by jí patřil. Nevíme, kolik si na tom cizím majetku nahrabala, víme jen, že s ním hospodařila lépe, než později činil stát, když ji od toho odehnal. Nyní se obáváme, co se stane například s blokovanými pozemky, na něž si kromě církve činí nárok i obce. Zdá se nám, že církev nebude na tomto majetku hospodařit, nebude zakládat rybníkářská a lesnická učiliště, ale bohapustě ho prodá.

Co by s ním ale udělala obec? Ta by založila učiliště a hospodařila na něm? Také by ho prodala a výnosy utratila nejspíš na zimní posyp ulic a chodníků solí, na svit veřejného osvětlení. (Vím, o čem mluvím.) Tak by výnosy zmizely klidně i v jediném ročním rozpočtu.

Ovšem kdyby něco takového udělala církev, je to hodno odsouzení; rozhodne-li o tom zastupitelstvo, je to v pořádku. Že společnost po církvi žádá vyšší úmysly než po sobě, je pro církev dobrou zprávou, přestože lidé si o ní vskutku nedělají iluzí.

Společnost sice na jedné straně chce, aby církev a stát byly odloučeny, ale na druhé straně počítá s tím, že církev bude určité funkce veřejné správy plnit. Především je to starost o kostely jako potěšlivý a oku lahodící odkaz z dob, kdy církev a stát byly jedno tělo.