Církvi (myšlena ponejvíce ta římskokatolická) se nyní v souvislosti s restitucemi majetku vyčítá, že se chová, jako by měla veřejnoprávní statut a nárok na soukromoprávní vlastnictví majetku, který nikdy nevlastnila; jenž od dob Josefa II. nanejvýš toliko spravovala.

Mohla ho však spravovat k obrazu a užitku svému — vždyť možná ani nevěděla, že jí nepatří. Jinak řečeno starala se o ten majetek, jako by jí patřil. Nevíme, kolik si na tom cizím majetku nahrabala, víme jen, že s ním hospodařila lépe, než později činil stát, když ji od toho odehnal. Nyní se obáváme, co se stane například s blokovanými pozemky, na něž si kromě církve činí nárok i obce. Zdá se nám, že církev nebude na tomto majetku hospodařit, nebude zakládat rybníkářská a lesnická učiliště, ale bohapustě ho prodá.

Co by s ním ale udělala obec? Ta by založila učiliště a hospodařila na něm? Také by ho prodala a výnosy utratila nejspíš na zimní posyp ulic a chodníků solí, na svit veřejného osvětlení. (Vím, o čem mluvím.) Tak by výnosy zmizely klidně i v jediném ročním rozpočtu.

Ovšem kdyby něco takového udělala církev, je to hodno odsouzení; rozhodne-li o tom zastupitelstvo, je to v pořádku. Že společnost po církvi žádá vyšší úmysly než po sobě, je pro církev dobrou zprávou, přestože lidé si o ní vskutku nedělají iluzí.

Společnost sice na jedné straně chce, aby církev a stát byly odloučeny, ale na druhé straně počítá s tím, že církev bude určité funkce veřejné správy plnit. Především je to starost o kostely jako potěšlivý a oku lahodící odkaz z dob, kdy církev a stát byly jedno tělo.

Přitom ani ten kostel přečasto nepatří církvi, ale už od dob osvíceného Josefa II. kostel zpravidla patří přímo kostelu. Josef II., který nechával na venkově svatostánky také stavět, aby nikdo neměl do kostela dále než hodinu chůze, tak zajistil, jednak aby církev si nemohla kostely přisvojovat (a třeba je vykrádat a vypuzovat z nich lidi), a jednak aby měly svého patrona (obyčejně místního šlechtice, panovníka) a širokou obec přispěvatelů na údržbu i zvelebování, kteří tak měli jistotu, že co činí pro kostel, činí pro sebe. Josef vlastně svěřil kostely do veřejné správy.

Patrně už od těch dob lidé, i když do kostela třebas ani nechodí, ho považují za svůj — za svou dominantu v obci, historii, architekturu a malebnou součást krajiny, kterou se vždy skví obecní pohlednice, vepisuje se do všech turistických průvodců a stává se cílem vlastivědných výletů.

Nebýt té smutné okolnosti masového vykrádání kostelů po převratu v roce 1989 (což nebylo z pohnutek církve), byly by kostely i nadále pro všechny (a povětšině bez vstupného) otevřeny jak za Josefa II., Masaryka, i Gottwalda. Ba i bohoslužeb se podnes může kdokoli zúčastnit a ofěra je dobrovolná. To není žádná svévole církve, ale pozůstatek vůle fundátorů a jejich veřejné služby.

Jedině tak si vysvětluji, že církev nemá ani žádný „kopyrajt“ na křesťanské vánoce s betlémem a s původně kostelními písničkami, které o vánocích zamořují všechny obchodní domy. Ostatně i ta slavná „rybovka“ se rozšířila z kostelního prostoru a církev si na ni nečiní žádný nárok.

Po roce 1948 převzal kostely do správy stát. Jak se o ně staral, netřeba popisovat. Sounáležitost společnosti s veřejným prostorem kostelů, určených k bohoslužebným úkonům, byla potlačena a o jejich osudu rozhodoval okresní církevní tajemník, který však s církví neměl žádnou spojitost, a o tom, kdo bude farářem, jenž za kostel nesl odpovědnost, rozhodovalo přímo anticírkevní ministerstvo vnitra.

Po převratu v roce 1989 si církev takříkajíc naběhla. Pan kardinál Tomášek měl už příliš třaslavý hlas na to, aby mohl hřímat — ty stovky zanedbaných kostelů (zejména v pohraničí) se středověkou historií jsou vaše, lidé zlatí! A to už od dob Josefa II.! Tak honem montérky na sebe a do díla! Teď už vás za práci na kostele nikdo perzekvovat nebude.

Jenže v té době si kostely už každý spojoval s církví a ve většině případů také církev byla jediná, kdo se k jejich zuboženému stavu hlásil. Nejprve zajišťovala střechy se shnilými krovy, žádala o dotace a součinnost památkářů, aktivizovala donátory, dobrovolníky, organizovala brigády.

Zachraňovala i ty vzácné kostely, které pro liturgické účely sama nepotřebovala. (Mnohde se k záchranným snahám připojila i různá občanská sdružení, výjimečně se našly i odvážné obce, které opuštěný kostel převzaly do své péče.) Stovky a tisíce hodin dobrovolnické práce, jinými slovy správou sakrálního veřejného majetku církev probendila své milostivé roky v době, kdy státní instituce zabíraly lukrativní nemovitosti v centru Prahy, obce bohatly prodejem obecních bytů a podivnými privatizacemi obecních zařízení včetně svých technických služeb, jejichž činnost nyní draze nakupují.

Vyslovujeme také pochybnosti o správnosti převodu některých nemovitostí (podle tzv. výčtového zákona) na církevní řády, k němuž došlo začátkem devadesátých let. Vzpomínáme si ale, v jakém stavu — až na výjimky — ty nemovitosti byly? Na jakého lepšího majitele se měly převést?

Podle současných kriterií realitních kanceláří a developerů ty zchátralé barokní budovy byly toliko přítěží na jinak lukrativních pozemcích. Onen majetek se skutečně dal fiskálně onačeji zhodnotit, než je vyčerpávající uvedení do původního stavu.

Církev také založila a úspěšně provozuje školy včetně gymnázií, kam má přístup každý (kdo složí zkoušky) bez ohledu na konfesi; výjimečným předmětem bývá toliko religionistika. Dalšími jejími zařízeními s celospolečenským dosahem je Charita, hospice, azylové domy atd.

Mnozí po ní stále žádáme, aby byla nositelkou morální integrity a šířila poznání obsažená v Bibli. Jestliže někdo podezřívá církev, že usiluje o veřejnoprávní statut jako o cosi, co by míti neměla, tak ona ho prostě má a vykonává už od vzpomínané reformy císaře Josefa II. Proto je pochopitelné, že chce mít také podíl na veřejném majetku — když má tu starost o veřejný prostor.

Velice totiž slábne ochota (a možnosti) lidí pomáhat církvi se správou majetku patřícího společnosti. (To si neumíte představit, co bylo řečí, než zastupitelstvo našeho městečka schválilo příspěvek osmdesát tisíc na opravu kostela, jímž se jinak všichni pyšníme. Mimochodem — za osmdesát tisíc třebas takový Metrostav nepřemístí na Blanku ani maringotku pro stavbyvedoucího.)

Nazývat tento podíl na veřejném majetku restitucí je pro církev pochopitelně neblahé. Zkuste jí navrhnout něco jiného, co by jí umožnilo v současných poměrech dále rozvíjet celospolečensky užitečné a církve hodné aktivity v tradici císaře Josefa II.