Rusko a Češi

Pavel Šaradín

Vztah Čechů k Rusku je ostražitý. Příležitost k jistému smíření, podobnou té, která nastala v rusko-polských vztazích po pádu polského vládního letounu, ruští politici propásli.

Mnozí z nás si pamatují, jak tragédie polského vládního letounu umožnila sblížení polského a ruského národa. Ruské politické elity s těmi polskými dokázaly mluvit, hovořilo se o nové etapě rusko-polských vztahů. Předěl to měl být kvalitativní. Něco se povedlo, něco ne.

Příležitost k jistému smíření dostali ruští politici i v případě České republiky. Václav Havel důsledně upozorňoval na problematická místa ruské demokracie, mezi ně patřili samozřejmě i čelní ruští politici, zvláště Vladimir Putin. Václav Havel si k Rusku cestu během svého prezidentování nenašel. Z pochopitelných důvodů mu byli bližší Michail Gorbačov a Boris Jelcin, než nynější hlava Kremlu, ale ruku na srdce, kdo z nás se dokáže dívat na Rusko bez určité ostražitosti?

V pondělí psal Alexandr Mitrofanov v Právu: „Hořkou ironií bylo, že už několik minut po oznámení o Havlově úmrtí měly všechny ruské informační servery tuto zprávu na prvním místě s velkou fotkou. V tu chvíli byste marně hledali totéž na BBC nebo CNN. Reuters měl malou zasunutou zprávu. To jsou paradoxy. O pár chvil později tomu už bylo jinak.“ Jistě, i v případě vztahu k Rusku se mohl Václav Havel dopustit řady chyb, ale zájem ruských médií nesvědčí přece o tom, že my Rusko přehlížíme, zatím Rusové nás ne. Rozhodující jsou skutečně postoje ruského premiéra a prezidenta, popřípadě dalších elit. V tomto směru absolutně selhali. Karta byla jednoznačně na jejich straně, navíc reprezentují obrovský stát a početný národ, jistá míra řešit věci s nadhledem by u nich mohla být přítomna.

Putin s Medveděvem propásli jedinečnou šanci, nikoliv jen k Václavu Havlovi, ale zejména k Čechům. Je to pro obě strany škoda. Přitom nynější český prezident ruským politikům vytvořil dobrý předpoklad ke změně jednání. Každý si vzpomíná až na podbízivé chování, které bylo do určité míry za hranicí vkusu, vůči prezidentu Medveděvovi. Na tu návštěvu nelze zapomenout. Srovnání porušování volebních pravidel a stávky učitelů muselo ruským politikům zalichotit. Ale ani tyto servilní Klausovy postoje Putinovi a Medveděvovi nestačily.

Z ruských médií a od některých občanů a studentů se do českého tisku dostala větička: „Češi si postoj Kremlu budou pamatovat.“ Tak nějak to asi bude.

    Diskuse
    SH
    December 27, 2011 v 16.32
    Rusko.
    Většina Čechů, nemluvím v tom případě o Moravanech ani Slezanech, je rusofobních. Rusofilů je mezi nimi daleko méně, než germanofilů.
    Docela rád bych od kohokoliv slyšel, jak se měl „neputinovsky“ chovat politik, který přebíral po Jelcinovi totálně rozvrácené Rusko, programované na uloupení jeho nerostného bohatství nadnárodními, převážně však Americkými korporacemi. Každý jiný opravdově ruský vlastenec, by totiž byl mnohem bezohlednější nejen k oligarchům, které Putin pouze postavil do latě, ale i vůči národnostem, proti nimž by bezohledně využil armády.
    Kdo chce dneska, pod rouškou demokracie, opět rozvracet Rusko s vidinou dlouholeté strategie USA, které ho chtějí mít rozdělené na tři části, by neměl nikdy zapomínat, že opravdovou silou té země je pouze a jedině jeho až nadměrně silně vlastenecká armáda.
    Velkorysost k malým národům není Ruskou tradicí. Dobře totiž ví, že těm jde jen o nerostné bohatství obrovské, nezalidněné země. Rusko, ani Rusové, nás nepotřebují a s vysokou pravděpodobností nikdy potřebovat nebudou. Což se opačně tak jistě tvrdit nedá.
    July 17, 2012 v 10.17
    Rusko?
    Dnes už se nikdo neptá, k čemu je dobré členství České republiky v NATO a jakékoli zpochybňování správnosti tohoto kroku (Jan Vodňanský kdysi zpíval: „Slepice i kuřata, všichni chtěji do NATA.“) patří k smrtelným hříchům proti zásadám „vědeckého antikomunismu“. Tzv. veřejné mínění se převážně bezmyšlenkovitě potácí mezi různými paranoidními fobiemi (protiruskou, protiamerickou, protiglobalizační ... až po Bilderberg a Protokoly sionských mudrců).

    Souhlasím, že lze právem mluvit o „dlouholeté strategii USA“ (viz tzv. barevné revoluce: Ukrajina, Gruzie, Kyrgyzstán, ...) vůči SSSR a Rusku.
    -- Groteskní ilustrací "posunu" v rusko-amerických vztazích je nedávný polibek Kissingera s Primakovem na konferenci v Petrohradě (Leningradská oblast) - k vidění zde: http://rutv.ru/brand/show/episode/134994

    Za sporný a pro pochopení Ruska kontraproduktivní považuji naopak celý druhý (i třetí) odstavec. (Copak to snad nebyl Putin, kdo bezohledně využil armády, když „topil Čečence v hajzlu“, aby vzápětí dosadil Ramzana Kadyrova, kterého od té doby bohatě financuje?)

    Velmi závažných námitek by byla celá řada. Tou nejzásadnější ale zůstává, že podobný výklad naivně obhajuje nutnost autoritativního režimu „přísného a hodného cara“.
    To, že dnes Rusko pod Putinem se stoletým zpoždění dohání éru kapitalismu, kterou se pokoušelo pod Stalinem přeskočit, nás neopravňuje k podobným zjednodušujícím představám „menšího zla“.

    Doporučuji přečíst si knihu Andreje Piontkovského „Třetí cesta ... do otroctví“ (stati z let 1999-2011), která je volně dostupná ke stažení zde: http://rusolidarnost.ru/files/Road-to-Slavery.pdf

    (Vím, že Stanislav Hošek se už zdejších diskusí neúčastní. Své připomínky ale neadresuji pouze jemu.)