Rusko a Češi
Pavel ŠaradínVztah Čechů k Rusku je ostražitý. Příležitost k jistému smíření, podobnou té, která nastala v rusko-polských vztazích po pádu polského vládního letounu, ruští politici propásli.
Mnozí z nás si pamatují, jak tragédie polského vládního letounu umožnila sblížení polského a ruského národa. Ruské politické elity s těmi polskými dokázaly mluvit, hovořilo se o nové etapě rusko-polských vztahů. Předěl to měl být kvalitativní. Něco se povedlo, něco ne.
Příležitost k jistému smíření dostali ruští politici i v případě České republiky. Václav Havel důsledně upozorňoval na problematická místa ruské demokracie, mezi ně patřili samozřejmě i čelní ruští politici, zvláště Vladimir Putin. Václav Havel si k Rusku cestu během svého prezidentování nenašel. Z pochopitelných důvodů mu byli bližší Michail Gorbačov a Boris Jelcin, než nynější hlava Kremlu, ale ruku na srdce, kdo z nás se dokáže dívat na Rusko bez určité ostražitosti?
Docela rád bych od kohokoliv slyšel, jak se měl „neputinovsky“ chovat politik, který přebíral po Jelcinovi totálně rozvrácené Rusko, programované na uloupení jeho nerostného bohatství nadnárodními, převážně však Americkými korporacemi. Každý jiný opravdově ruský vlastenec, by totiž byl mnohem bezohlednější nejen k oligarchům, které Putin pouze postavil do latě, ale i vůči národnostem, proti nimž by bezohledně využil armády.
Kdo chce dneska, pod rouškou demokracie, opět rozvracet Rusko s vidinou dlouholeté strategie USA, které ho chtějí mít rozdělené na tři části, by neměl nikdy zapomínat, že opravdovou silou té země je pouze a jedině jeho až nadměrně silně vlastenecká armáda.
Velkorysost k malým národům není Ruskou tradicí. Dobře totiž ví, že těm jde jen o nerostné bohatství obrovské, nezalidněné země. Rusko, ani Rusové, nás nepotřebují a s vysokou pravděpodobností nikdy potřebovat nebudou. Což se opačně tak jistě tvrdit nedá.
Souhlasím, že lze právem mluvit o „dlouholeté strategii USA“ (viz tzv. barevné revoluce: Ukrajina, Gruzie, Kyrgyzstán, ...) vůči SSSR a Rusku.
-- Groteskní ilustrací "posunu" v rusko-amerických vztazích je nedávný polibek Kissingera s Primakovem na konferenci v Petrohradě (Leningradská oblast) - k vidění zde: http://rutv.ru/brand/show/episode/134994
Za sporný a pro pochopení Ruska kontraproduktivní považuji naopak celý druhý (i třetí) odstavec. (Copak to snad nebyl Putin, kdo bezohledně využil armády, když „topil Čečence v hajzlu“, aby vzápětí dosadil Ramzana Kadyrova, kterého od té doby bohatě financuje?)
Velmi závažných námitek by byla celá řada. Tou nejzásadnější ale zůstává, že podobný výklad naivně obhajuje nutnost autoritativního režimu „přísného a hodného cara“.
To, že dnes Rusko pod Putinem se stoletým zpoždění dohání éru kapitalismu, kterou se pokoušelo pod Stalinem přeskočit, nás neopravňuje k podobným zjednodušujícím představám „menšího zla“.
Doporučuji přečíst si knihu Andreje Piontkovského „Třetí cesta ... do otroctví“ (stati z let 1999-2011), která je volně dostupná ke stažení zde: http://rusolidarnost.ru/files/Road-to-Slavery.pdf
(Vím, že Stanislav Hošek se už zdejších diskusí neúčastní. Své připomínky ale neadresuji pouze jemu.)