Nejlepší smrt pro politika, zahynout v letadle

Roman Sikora

Poláci jsou v těchto dnech překvapeni reakcemi plnými soucitu a vstřícnosti ze strany Ruska. Tragická smrt polského prezidenta by se tak mohla stát přelomem v polsko-ruských vztazích. Co však dělat s politiky, kteří hazardují s životy druhých?

Smrt polského prezidenta Lecha Kaczyńského ještě není zcela objasněna, ale některé věci jsou jasné už nyní. Třeba z pročítání polských médií vyplývá, jak jsou Poláci zaskočeni nejen smrtí části své politické elity, ale také soucitnou reakcí a vstřícností při vyšetřování tragédie ze strany Ruska. Je to pozoruhodné především proto, že zemřelý prezident byl značně protiruský, čímž vcelku kopíroval tradiční naladění celého národa.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Polské noviny citují texty z novin ruských, v nichž se smrt prezidenta v místě zatíženém historickou vinou téměř stává příležitostí k celonárodnímu pokání ve vztahu ke zmasakrování polských občanů u Katyně stalinskou NKVD. Poláci hledí v tichém úžasu na Vladimira Putina, jak vyhlašuje státní smutek, jak osobně jede na místo katastrofy, jak jsou k místu nehody okamžitě vpuštěni také vyšetřovatelé z polské strany. Na to, jak ruská státní televize zařazuje do svého vysílání v hlavním čase promítání filmu Andrzeje Wajdy Katyň. Polští komentátoři s údivem hledí na Putina soustrastně u místa neštěstí objímajícího polského premiéra Donalda Tuska. Žasnou nad záplavou květin u svého velvyslanectví v Moskvě. Nad ochotou, s jakou vpouštějí Rusové na své území polské novináře a truchlící pozůstalé, kteří přijíždějí identifikovat zemřelé a kterým místní úřady hradí ubytování. Jakoby té tragédii bylo souzeno setřít staleté třenice a zášť, která mezi ruským a polským národem odnepaměti panovala.

„Je to paradox,“ píše v Gazecie Wyborczej Marcin Wojciechovski v článku Děkujeme vám, bratři Moskalé, „ale tragédie ve Smolensku má šanci spojit naše národy jako ještě do této chvíle nic. Bez donucení, bez přetvářky, jak tomu v polsko-ruské minulosti často bývalo.“ A dodává: „Chování Rusů po tragédii ve Smolensku zcela odporuje výrokům těch, kteří tvrdí, že sblížení Polska a Ruska není možné.“

Podobné projevy jsou o to pozoruhodnější, že Poláci měli ve své historii mnohem bezprostřednější, bolestnější a vleklejší špatné zkušenosti s Rusy než Češi. Po staletí spolu se střídavými úspěchy soupeřili o dominanci ve východní Evropě. A pak byli z valné části dlouho pod ruským záborem. A nejen „dočasně“, dvacet let, jako my.

Je samozřejmě možné, že ten ruský smutek může být státem organizovaný, jak by nám velela myslet si pravicová protiruská podezřívavost vzedmutá obzvláště v posledních čtyřech letech. Že všichni mají od báťušky Putina či Medveděva instrukce, jak se v dané chvíli chovat, protože Rusku momentálně nestojí za to, aby přiostřovalo své vztahy se Západem, tedy i s Polskem a Evropskou unií. Ale také s USA. Ba naopak, stojí za to vztahy vylepšit. Každá pietní ochota se tak může hodit.

Mně však nejde z mysli něco jiného, co souvisí s tím, proč k tomu všemu muselo dojít a zdali se důvody druhé katyňské tragédie netýkají také trochu nás samých a naší české politické reality. Znepokojily mě totiž některé domněnky a výroky.

Třeba generál Gromosław Czempiński citovaný opět v Gazecie Wyborczej vyřkl: „Ke katastrofě přispěla souhra okolností a také velký tlak na osoby nacházející se na palubě letadla, také na prezidenta, který je člověkem cílevědomým a svědomitým a který si nemůže představit, že by mlha mohla být důvodem, aby se opozdil.“

Na webu Lidových novin si pak můžeme přečíst vyjádření leteckého publicisty Martina Velka: „Ostatně bavil jsem se o tom s různými lidmi kolem létání, podle kterých prezident Kaczyński již dříve vyhodil pilota, protože odmítl přistát v podmínkách, které (ten pilot) považoval za nebezpečné.“

K podobným výrokům se totiž druží poněkud groteskní, a v atmosféře téměř povinného smutku vlastně nevhodné, podezření z prezidentovy nezodpovědnosti. Ba hazardérství. Nejen s životem svým, ale i s životy desítek dalších lidí. A také otázka, jak třeba polský prezident rozhodoval o věcech, které se ho bezprostředně netýkaly, když ve vztahu k vlastnímu životu a k životům spolupasažérů zaujímal postoj podobně laxní? A také otázka téměř archetypální, jak velký vliv má moc na psychické ustrojení jedince? Může to totiž s jemnou dávkou černého humoru působit, jakoby si polský prezident myslel, že se před autoritou letadla s jeho osobou na palubě mlha prostě rozestoupí. I když pilotovi z řídicí věže tvrdili spíš opak. Nejsme vlastně neustále v rukou podobných nezodpovědných hazardérů?

Polský prezident Kaczyński byl dobrým přítelem prezidenta Václava Klause. Pro své konzervativní hodnoty. A asi i pro tu dochvilnost, „cílevědomost a svědomitost“, která tak nějak souzní s věhlasnou pracovitostí, kterou se Václav Klaus pyšní. Má ve jménu těchto hodnot i Klaus tendenci ohrožovat lidi na palubě svých letadel, nedejbože na palubě celého státu?

A perlička na závěr: "Já si říkám: Ježíšmarjá, co by byla lepší smrt pro politika než zahynout na služební cestě, být oplakáván celým národem a dostat se díky tomu do čítanek? Samozřejmě je to trošku pokus o vtip,“ pravil před necelým rokem pro Lidové noviny na palubě prezidentského letadla dobrý přítel Lecha Kaczyńského, Václav Klaus.

Ne, že bych mu to nepřál. Byl bych ale nerad, kdyby se o něm mé děti učily v čítankách. Úplně stačí, když svou existencí poznamenal polovinu života mně. A nejen.

    Diskuse
    ZB
    April 13, 2010 v 9.20
    Děkuji za příspěvek.
    Je vždy osvěžující, když v atmosféře obecné hysterie se najde někdo, komu to normálně myslí.
    Zdeněk Bárta