Smrt polského prezidenta Lecha Kaczyńského ještě není zcela objasněna, ale některé věci jsou jasné už nyní. Třeba z pročítání polských médií vyplývá, jak jsou Poláci zaskočeni nejen smrtí části své politické elity, ale také soucitnou reakcí a vstřícností při vyšetřování tragédie ze strany Ruska. Je to pozoruhodné především proto, že zemřelý prezident byl značně protiruský, čímž vcelku kopíroval tradiční naladění celého národa.

Polské noviny citují texty z novin ruských, v nichž se smrt prezidenta v místě zatíženém historickou vinou téměř stává příležitostí k celonárodnímu pokání ve vztahu ke zmasakrování polských občanů u Katyně stalinskou NKVD. Poláci hledí v tichém úžasu na Vladimira Putina, jak vyhlašuje státní smutek, jak osobně jede na místo katastrofy, jak jsou k místu nehody okamžitě vpuštěni také vyšetřovatelé z polské strany. Na to, jak ruská státní televize zařazuje do svého vysílání v hlavním čase promítání filmu Andrzeje Wajdy Katyň. Polští komentátoři s údivem hledí na Putina soustrastně u místa neštěstí objímajícího polského premiéra Donalda Tuska. Žasnou nad záplavou květin u svého velvyslanectví v Moskvě. Nad ochotou, s jakou vpouštějí Rusové na své území polské novináře a truchlící pozůstalé, kteří přijíždějí identifikovat zemřelé a kterým místní úřady hradí ubytování. Jakoby té tragédii bylo souzeno setřít staleté třenice a zášť, která mezi ruským a polským národem odnepaměti panovala.

„Je to paradox,“ píše v Gazecie Wyborczej Marcin Wojciechovski v článku Děkujeme vám, bratři Moskalé, „ale tragédie ve Smolensku má šanci spojit naše národy jako ještě do této chvíle nic. Bez donucení, bez přetvářky, jak tomu v polsko-ruské minulosti často bývalo.“ A dodává: „Chování Rusů po tragédii ve Smolensku zcela odporuje výrokům těch, kteří tvrdí, že sblížení Polska a Ruska není možné.“

Podobné projevy jsou o to pozoruhodnější, že Poláci měli ve své historii mnohem bezprostřednější, bolestnější a vleklejší špatné zkušenosti s Rusy než Češi. Po staletí spolu se střídavými úspěchy soupeřili o dominanci ve východní Evropě. A pak byli z valné části dlouho pod ruským záborem. A nejen „dočasně“, dvacet let, jako my.

Je samozřejmě možné, že ten ruský smutek může být státem organizovaný, jak by nám velela myslet si pravicová protiruská podezřívavost vzedmutá obzvláště v posledních čtyřech letech. Že všichni mají od báťušky Putina či Medveděva instrukce, jak se v dané chvíli chovat, protože Rusku momentálně nestojí za to, aby přiostřovalo své vztahy se Západem, tedy i s Polskem a Evropskou unií. Ale také s USA. Ba naopak, stojí za to vztahy vylepšit. Každá pietní ochota se tak může hodit.

Mně však nejde z mysli něco jiného, co souvisí s tím, proč k tomu všemu muselo dojít a zdali se důvody druhé katyňské tragédie netýkají také trochu nás samých a naší české politické reality. Znepokojily mě totiž některé domněnky a výroky.

Třeba generál Gromosław Czempiński citovaný opět v Gazecie Wyborczej vyřkl: „Ke katastrofě přispěla souhra okolností a také velký tlak na osoby nacházející se na palubě letadla, také na prezidenta, který je člověkem cílevědomým a svědomitým a který si nemůže představit, že by mlha mohla být důvodem, aby se opozdil.“

Na webu Lidových novin si pak můžeme přečíst vyjádření leteckého publicisty Martina Velka: „Ostatně bavil jsem se o tom s různými lidmi kolem létání, podle kterých prezident Kaczyński již dříve vyhodil pilota, protože odmítl přistát v podmínkách, které (ten pilot) považoval za nebezpečné.“

K podobným výrokům se totiž druží poněkud groteskní, a v atmosféře téměř povinného smutku vlastně nevhodné, podezření z prezidentovy nezodpovědnosti. Ba hazardérství. Nejen s životem svým, ale i s životy desítek dalších lidí. A také otázka, jak třeba polský prezident rozhodoval o věcech, které se ho bezprostředně netýkaly, když ve vztahu k vlastnímu životu a k životům spolupasažérů zaujímal postoj podobně laxní? A také otázka téměř archetypální, jak velký vliv má moc na psychické ustrojení jedince? Může to totiž s jemnou dávkou černého humoru působit, jakoby si polský prezident myslel, že se před autoritou letadla s jeho osobou na palubě mlha prostě rozestoupí. I když pilotovi z řídicí věže tvrdili spíš opak. Nejsme vlastně neustále v rukou podobných nezodpovědných hazardérů?

Polský prezident Kaczyński byl dobrým přítelem prezidenta Václava Klause. Pro své konzervativní hodnoty. A asi i pro tu dochvilnost, „cílevědomost a svědomitost“, která tak nějak souzní s věhlasnou pracovitostí, kterou se Václav Klaus pyšní. Má ve jménu těchto hodnot i Klaus tendenci ohrožovat lidi na palubě svých letadel, nedejbože na palubě celého státu?

A perlička na závěr: "Já si říkám: Ježíšmarjá, co by byla lepší smrt pro politika než zahynout na služební cestě, být oplakáván celým národem a dostat se díky tomu do čítanek? Samozřejmě je to trošku pokus o vtip,“ pravil před necelým rokem pro Lidové noviny na palubě prezidentského letadla dobrý přítel Lecha Kaczyńského, Václav Klaus.

Ne, že bych mu to nepřál. Byl bych ale nerad, kdyby se o něm mé děti učily v čítankách. Úplně stačí, když svou existencí poznamenal polovinu života mně. A nejen.