Smrt polského prezidenta Lecha Kaczyńského ještě není zcela objasněna, ale některé věci jsou jasné už nyní. Třeba z pročítání polských médií vyplývá, jak jsou Poláci zaskočeni nejen smrtí části své politické elity, ale také soucitnou reakcí a vstřícností při vyšetřování tragédie ze strany Ruska. Je to pozoruhodné především proto, že zemřelý prezident byl značně protiruský, čímž vcelku kopíroval tradiční naladění celého národa.

Polské noviny citují texty z novin ruských, v nichž se smrt prezidenta v místě zatíženém historickou vinou téměř stává příležitostí k celonárodnímu pokání ve vztahu ke zmasakrování polských občanů u Katyně stalinskou NKVD. Poláci hledí v tichém úžasu na Vladimira Putina, jak vyhlašuje státní smutek, jak osobně jede na místo katastrofy, jak jsou k místu nehody okamžitě vpuštěni také vyšetřovatelé z polské strany. Na to, jak ruská státní televize zařazuje do svého vysílání v hlavním čase promítání filmu Andrzeje Wajdy Katyň. Polští komentátoři s údivem hledí na Putina soustrastně u místa neštěstí objímajícího polského premiéra Donalda Tuska. Žasnou nad záplavou květin u svého velvyslanectví v Moskvě. Nad ochotou, s jakou vpouštějí Rusové na své území polské novináře a truchlící pozůstalé, kteří přijíždějí identifikovat zemřelé a kterým místní úřady hradí ubytování. Jakoby té tragédii bylo souzeno setřít staleté třenice a zášť, která mezi ruským a polským národem odnepaměti panovala.

„Je to paradox,“ píše v Gazecie Wyborczej Marcin Wojciechovski v článku Děkujeme vám, bratři Moskalé, „ale tragédie ve Smolensku má šanci spojit naše národy jako ještě do této chvíle nic. Bez donucení, bez přetvářky, jak tomu v polsko-ruské minulosti často bývalo.“ A dodává: „Chování Rusů po tragédii ve Smolensku zcela odporuje výrokům těch, kteří tvrdí, že sblížení Polska a Ruska není možné.“