V roce 1991 se mi udála prapodivná věc. Na Gustáva Husáka, který abdikoval vzápětí po Listopadu (už dávno předtím byl přitom odstaven spolustraníky od moci), jsem jako malý kluk vlastně už úplně zapomněl. A tehdy, dnes vím, že to bylo 18. listopadu 1991, mne z ničeho nic napadlo, že když je bývalý prezident ročník 1913, měl by přeci pílit ke smrti. Víc jsem se tím nezabýval. Vlastně ne tak docela: ten den přišla zpráva, že zemřel… V televizních novinách demokratizující se země, ještě federace, se dramaturgie nedala ušvejkovat — krátká zpráva byla zveřejněna až těsně před sportem. Aby se neřeklo.

Teď, právě po 20 letech, se mi de facto stalo to samé. Pravda, už jsem nešel s brašničkou ze školy, ale náhle mi přišlo na mysl, že Václav Havel jistě v nejbližší době zemře a druhý den, 18. prosince 2011, bylo — k mému překvapení — dokonáno.

Nevidím v tom pochopitelně nic kouzelného, pouze podivný projev intuice. Možná ani tak ne, neboť poprvé mohlo jít o pouhou náhodu vytvořenou tím, že spolužák, s nímž jsem chodil ze základky tou nejdelší cestou domů, byl stejně jako má maličkost nakloněn „politickým“ debatám. U Husákova nástupce (a předtím prominentního vězně) v úřadu, jenž jsme si ze středoevropských zemí jediní zachovali i za „komunistického“ režimu, nebylo zase těžké vysledovat, jak valem schází. Jeho blízcí údajně pochybovali, zda se vůbec dožije nedávných půlkulatých (75.) narozenin.

Skon slavného muže každopádně vyvolal až (povinnou?) hysterii. Nebo užívání hrozných frází, a to včetně frází kritických. Obojí by mohlo mít leccos společného také s tím, že v předvánočním období je problém se čteností novin a očekávatelný druh bombastičnosti u truchlících snadno zvedá náklady.

Vedle neobyčejné licoměrnosti lidí, kteří dotyčného nikdy nemohli vystát a teď na něj pějí ódy, existuje samozřejmě i mnoho podob upřímnějšího zármutku. Hodně asi znamená aspekt, řekněme, „časosběrný“. Kráčí totiž skutečně o veliké „Odcházení“. Cosi se zlomilo. Něco se symbolicky odtrhlo od minulosti mnoha občanů. V ČR, na Slovensku, ale zřejmě i leckde jinde, stačí si připamatovat třeba slova taktéž pronásledovaného spisovatele Salmana Rushdieho.

Zesnulý exprezident, jehož podpis pravidelně končíval srdíčkem, byl a je hlavně symbolem. Především liberalizace společenských, hospodářských, politických a kulturních poměrů po pádu státostranického režimu. Krom jiného se do jisté míry stal též ztělesněním společné československé historie, co tímto bohužel zase o něco jasněji mizí v propadlu dějin.

V jeho osobě se však obráží daleko víc. V osudech dramatika a spisovatele či moralizujícího prezidenta světového věhlasu poznáváme neobyčejnou spletitost moderního vývoje. Narodil se na sklonku první republiky, jako dítě zažíval pomnichovskou druhou republiku, okupaci hitlerismem, krátkou benešovskou rekonstrukci po 2. světové válce, různé fáze vlády KSČ, ale jeho hvězda naplno vysvitla až poté, co v pověstném „roce zázraků“ padl tuhý státostranický režim. Tehdy v zákulisním boji o post prvního občana nového režimu zastínil Alexandra Dubčeka a následně představoval jednu z nejznámějších osobností demokratizujících se postkomunistických zemí.

Nyní, v okamžiku smrti, se Václavu Havlovi, více emocionálnímu než racionálnímu státníkovi, dostává srovnání s Tomášem Gariguem Masarykem. Po vzoru tohoto rodem, leč najmě svým velikým dílem nejvýznamnějšího Čechoslováka bude s tou největší pravděpodobnosti poctěn zvláštním zákonem. „Lex Havel“ čili „Václav Havel zasloužil se o svobodu a demokracii“ byl již čelními politiky předběžně diskutován. Skutečné zhodnocení úlohy a odkazu zesnulého nás však teprve čeká. Už proto, že polistopadová Evropa stojí na rozcestí.