Asi před třemi týdny bylo i tady avizováno, že se na přelomu června a července chystá do palestinské Gazy již druhá flotila s aktivisty z celého světa. Měsíc a rok po útoku izraelského komanda na její předchůdkyni, při kterém bylo devět lidí zabito, chtěla skupina plavidel opět prorazit izraelsko-egyptskou blokádu, dovést do pásma nějaké nedostatkové zboží a získat pozornost pro podmínky, v kterých obyvatelé palestinské enklávy žijí.

V masmédiích se příslušnou dobu skutečně objevily tematické zprávy; většina ale pojednávala jenom o incidentech, při kterých byly některé lodě zadrženy, nebo o záhadných poškozeních, jež celou akci zkomplikovaly. Co vlastně se tedy s druhou flotilou do Gazy stalo? V čem se letošní počin lišil od loňského? A proč se proráží blokáda pásma i poté, co byla podstatně uvolněna?

První komplikace

Na dotaz ohledně osudu flotily lze zatím odpovědět jen zpravodajsky, jelikož většina lodí je ještě na cestě. Neplují ovšem společně, jak bylo plánováno, a neplují ani (s jednou výjimkou) do Gazy, ale zůstávají v řeckých přístavech, případně míří do egyptské Alexandrie. Plavbu totiž už od počátku provázely obtíže, které přiměly účastníky původní plány přehodnotit.

Předně, navzdory předběžným informacím iniciátora — široké koalice angažovaných nadací, humanitárních organizací a aktivistických spolků Hnutí za svobodnou Gazu — se do celé akce nakonec nezapojilo proklamovaných 15 lodí s 1500 pasažéry, ale jen 10 plavidel s 300 (dle některých zdrojů 500) lidmi na palubách. Tři lodě měly vyrazit z athénského přístavu Piraeus, tři z přístavů na Krétě, jedna ze západního pobřeží Řecka, jedna z maloasijských ostrovů, jedna z jižního Turecka a jedna z Korsiky. Právě malá korsická jachta Dignité al-Karamá se sedmičlennou posádkou vyplula jako první; když se však do konce června nedočkala ostatních v mezinárodních vodách, zamířila i ona do Athén.

Zprávy o prvních konkrétních problémech přišly ze švédsko-norsko-řeckého plavidla Juliano — tázajícím se novinářům bylo v posledním červnovém týdnu sděleno, že má poruchu motoru. Aktivisté přitom naznačovali sabotáž. Zcela otevřeně pak o záměrném poškození plavidla psali lidé z irské lodi M.V. Saoirse plující z Turecka, na níž se 30. června zjistilo, že má pochroumaný lodní šroub. Obě plavidla začala být rychle opravována, přičemž závada na irské lodi se ukázala být příliš vážná. Tato loď proto z flotily vypadla.

Uvízlí v Řecku

Den D nastal pro flotilu 1. července. Jen několik hodin před tím, kdy chtělo zbylých devět lodí vyrazit, dostala řecká pobřežní stráž příkaz od vlády, aby plavidla z přístavů nepouštěla. Příslušné ministerstvo jej oficiálně zdůvodnilo obavou o zdraví a život aktivistů, po poukazu na porušení Schengenské dohody se ale našly i jiné příčiny: americká loď Audacity of Hope měla údajně špatně sjednané pojištění, kanadská Tahrír a španělská Guernica prý zase nepodaly správnou žádost. Nakonec dostali ještě novináři informace o „špatné technické způsobilosti“, která u osmi z devíti lodí „prakticky vylučuje bezpečnou plavbu“.

Audacity of Hope, Tahrír i Guernica a s nimi též Dignité al-Karamá a další francouzská loď Louise Michel se přesto pokusily z přístavů na Krétě i v pevninském Řecku vyplout. Byly však zastaveny. Tahrír byl zahnán zpět vodními děly, Audacity of Hope byla ohrožována samopaly. Francouzská plavidla se vrátila celkem poklidně, ale Guernicu eskortovali do přístavu příslušníky zásahového komanda v maskách, kteří následně odvedli i jejího kapitána. Namísto plánování jak proplout izraelskou blokádou, tedy museli aktivisté ještě ke konci prvního červencového týdne řešit, zda se jim vůbec podaří dostat na širé moře.