Minulý víkend uplynul rok od loňských parlamentních voleb, jejichž výsledek byl v mnoha ohledech přelomový. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel.

Ztratila levice ve svém celku. Posílili populisté a extremisté a ze Sněmovny zmizely hlasy dvou - alespoň v Evropě — tradičních subjektů, tj. lidovců a zelených. Politická mapa byla překreslena jako nikdy předtím a mnozí si slibovali zlepšení poměrů.

Tato víra ve stabilní a efektivní vládnutí pramenila snad z vůbec nejpodstatnější povolební okolnosti. Zatímco od roku 1996 do roku 2010 tu vládly kabinety buď menšinové či pouze těsně většinové, vloni umožnila povolební konstelace vznik koaličního kabinetu s historickou většinou 118 poslanců. Právě tento fakt byl dle mnohých komentátorů na volebním výsledku vůbec nejnadějeplnější.

A tak navzdory tomu, že ODS skončila ve volbách druhá a ztratila ze všech stran vůbec nejvíc hlasů — oproti volbám v roce 2006 je volilo o 834 683 voličů méně — byl jejich předseda Petr Nečas 4. června 2010 pověřen prezidentem Václavem Klausem jednáním o sestavení vlády. Prakticky ihned po volbách bylo jasné, že vznikne koaliční kabinet ODS — TOP 09 — Věci veřejné.

„Občané očekávají, že vláda bude předvádět práci, nikoliv politické hašteření," uvedl pak Petr Nečas 28. června 2010, v den, kdy jej prezident jmenoval předsedou vlády. O poměru mezi předvedenou prací a politickým hašteřením se rok poté není třeba rozepisovat.

Postačí konstatování, že vláda Petra Nečase je minimálně od prosince loňského roku v permanentní krizi a zabývá se v podstatě výhradně sama sebou. Na politickou agendu ji čas ani energie nezbývá, a to navzdory rétorickým figurám o údajně nezbytně nutných reformách či vpravdě historické povolební většině 118 poslanců ve Sněmovně.

Většina 118 poslanců k efektivnímu vládnutí nestačí

Připomeňme, že nejpozději od poloviny devadesátých let minulého století se v české politologické obci vede diskuse na téma změny volebního systému na většinový, případně proporční s většinovými prvky. Ostatně v  čase mimořádně rozporuplné opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS nebylo daleko od toho, aby taková změna byla prosazena.

„Politologové, kteří vedli diskuse na téma, jak změnou volebního systému posílit výkonnou moc a zajistit stabilitu vlády, jenom sloužili pochybnému zájmu dvou hlavních stran ODS a ČSSD, které chtěly vládnout pokud možno bez vyrušení,“ připomíná v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.

A právě takovouto touhu měli svého času Václav Klaus a Miloš Zeman. „Vzešla z toho opoziční smlouva, jejíž nedemokratické čertovo kopýtko spočívalo právě v dohodě dvou hlavních stran, že jedna nechá tu druhou nerušeně vládnout po dobu jednoho období a za to dostane nepřímé benefity v exekutivě,“ doplnil politolog.

Většina zastánců podobných návrhů argumentovala zdánlivě logicky. Česká republika je podle nich na rozdíl od prvorepublikové ČSR národnostně, etnicky, náboženský či sociálně homogenní zemí a tedy tu není (nemuselo by být) klíčovou rolí Poslanecké sněmovny zrcadlení jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného orgánu, nýbrž by údajně pro Českou republiku bylo vhodnější, aby Sněmovna generovala pohodlné většiny.

Například Miroslav Novák v knize Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní společnosti přesvědčoval čtenáře, že bychom se tu měli zaměřit na efektivitu vládnutí a nikoli proporcionalitu Poslanecké sněmovny.

To, že tu od roku 1996 do roku 2010 vládly kabinety buď menšinové nebo jen s minimální většinou poslanců těmto návrhům nahrávalo. Avšak zkušenost posledního roku dokládá, že svízel zdejší politiky je jinde, neboť i pohodlná většina 118 poslanců nečiní ze současné vlády Petra Nečase stabilní instituci. Opak je pravdou.

„Představa, že zakopaný pes je ve volebním systému, je trvalým omylem české politiky a politologů,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Milan Znoj. Úskalí české politiky podle Znoje totiž není v tom, že nemáme dostatečně pevnou vládu. „Potíž je naopak v tom, že vládnoucí politická elita nechce skládat účty ze svého vládnutí, nechce, aby jí občané koukali do karet. Snaha najít volební systém, který zajistí vládě klid na vládnutí, není nic než snaha vyšachovat občany z kontroly vládnoucí moci,“ doplnil Znoj.

„Česká politická kultura se dost podobá té maďarské. Tam se sen našich volebních inženýrů naplnil a můžeme vidět, co znamená: reformy jsou až na druhém místě, vyřizování účtů s politickými oponenty, účelové změny ústavy a útoky na média mají přednost. Politická situace u nás se nezlepší zásluhou volebního inženýrství, ale jen trpělivými a postupnými změnami politické kultury,“ myslí si pak Jiří Pehe.

A podle politologa Lukáše Jelínka se síla vlády neodvíjí od počtu mandátů, nýbrž od způsobu vládnutí. „A s tím máme hlavní problém: bitvy uvnitř koalice, společné vládní válcování opozice, přehlížení názorů veřejnosti. Nerespektujeme daná pravidla a hledáme skulinky - v ústavě, zákonech, provozních předpisech...,“ vyjmenovává neduhy české politiky Jelínek.

Volební systém je totiž podle Znoje jen nástroj, jenž slouží k tomu, aby občané vybrali své zastupitele, avšak podle něho to není nástroj nevinný, u něhož by nezáleželo na jeho složení. „Systém dvou stran se na naše poměry nehodí. Prostor na pravici u nás nemůže ovládnout jedna strana - vždy tady bude potřeba druhé menší pravicové strany,“ doplnil Znoj.

„Ti, kdo si myslí, že problém souvisí s tím, že je vůbec třeba tvořit koalice, a že tedy by se lépe vládlo, pokud by kabinet tvořila jen jedna strana, by se měli podívat na období, kdy například v Praze vládla sama Občanská demokratická strana. Je to předobraz toho, co by se dělo na celostátní úrovni: zelená korupci a nepotismu,“ vysvětlil pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Alternativou pak ale v časech nedůvěry veřejnosti v zavedené politické strany může pro mnohé občany podle Jelínka být posilování mimoparlamentní opozice nebo dokonce hlasatelů pevné ruky. Přitom recept je podle něj jednoduchý, avšak pro české politiky přesto složitý. „Držet se přijatých pravidel, vést otevřenou diskusi, podnikat maximálně transparentní kroky ze strany vlády i jednotlivých politických stran,“ myslí si pak politolog Lukáš Jelínek.

„Po roce vlády s největší většinou v dějinách České republiky můžeme s jistotou říci, že malá schopnost si efektivně vládnout nesouvisí v České republice s volebním systémem, který v minulosti prý produkoval slabé vládní většiny, ale s politickou kulturou, která je založena na ideově vyprázdněné konfrontaci a neschopnosti hledat konsensus,“ doplnil politolog Jiří Pehe.

Selhání české politiky je především selháním pravice

Bylo paradoxem loňských voleb, že strana, jež utrpěla historicky největší volební ztrátu, nakonec sestavila vládní kabinet. Přesto mnohé nasvědčuje tomu, že se Občanská demokratická strana nachází v jedné z nejsložitějších situací za svou již dvacetiletou existenci.

ODS byla doposud hegemonem pravé části české stranické soustavy. Všechny volební výsledky až do loňského roku totiž občanským demokratům přisuzovaly roli jednoho ze dvou hlavních pólů stranického systému, kolem něhož obíhaly vždy jedna až dvě další malé pravostředové formace.

Taková konfigurace každému z předsedů ODS, který sestavoval pravostředový kabinet, umožňovala uplatňování nekompromisního, na zájmy malých koaličních partnerů se příliš neohlížejícího stylu politiky. Ve všech svých vládách měli občanští demokraté vždy převahu vlastních ministrů. Jedinou výjimkou byla druhá Klausova vláda sestavená po volbách v roce 1996, kde byl poměr ministrů osm za ODS, čtyři za ODA a čtyři za lidovce. Tato okolnost měla — vedle toho, že šlo o vládu menšinovou — nepochybně vliv na její stabilitu a délku trvání.

Avšak loňská povolební konstelace znamenala, že občanští demokraté nemají ve vládě většinu, což je pro ně zcela novou zkušeností. I to je jedna z okolností, která ovlivňuje stabilitu Nečasova kabinetu a interakce mezi jeho jednotlivými subjekty.

Je zřejmé, že občanští demokraté musí pochopit, že jejich dosavadní politika uzavřenosti se vyčerpala. To dokazuje právě současná Nečasova vláda, jejímž průvodním jevem je nutnost brát ohledy na koaliční partnery a jejich menšinové zájmy. Právě tato okolnost je testem vyzrálosti politické kultury české pravice. A ta je — jak nás současná vládní koalice přesvědčuje prakticky nepřetržitě — chabá.

Jiří Pehe již vloni po volbách předpokládal, že vláda pravého středu bude nestabilní. „A to z několika důvodů. Poprvé není tvořena jednou velkou dominantní stranou a dvěma malými satelity, nýbrž třemi subjekty střední velikosti. Vzhledem ke stále bídné politické kultuře nemůžeme za daného rozložení sil očekávat hladké vládnutí,“ uvedl tehdy politolog.

Podle politologa Lubomíra Kopečka je pak problémem Nečasovy vlády stav stran, které ji tvoří. „ODS je v současné podobě ztechnokratizovaná a přehnaně decentralizovaná strana, které chybí politická dynamika a stejně tak ethos,“ uvedl Kopeček pro Deník Referendum.

Občanská demokratická strana je podle Kopečka v současností zapouzdřená, což se podle něj projevuje například v malé ochotě přijímat nové lidi „zvnejšku". „Selhává tak nejenom v artikulaci zájmů, ale i ve schopnosti rekrutovat schopnou elitu. Stávající straníci berou nové lidi spíše jako ohrožení. Kdybych měl použít nepolitologický termín, ODS je podle mého názoru značně vyžilá,“ doplnil politolog.

TOP 09 je pak podle Kopečka formace reálně existující sotva dva roky. „Z povahy tohoto faktu plyne i to, že se soustředila pouze na několik bodů, které zajímají stranické špičky (finance a primárně daně, zahraničí a možná i zdravotnictví) a další politické agendy řeší velmi omezeně. Věci veřejné jsou pak případ sám pro sebe a asi nemá smysl se rozepisovat o jejich rychlé sebedestrukci. V současném stavu tato strana žádnou pozitivní agendu prostě prosazovat nemůže,“ vyjmenovává příčiny úpadku české politiky za vlády Petra Nečase Lubomír Kopeček.

Stávající selhání české politiky je tak podle Milana Znoje především selháním pravice, která se ideově vyčerpala a není schopna nabídnout občanům smysluplnou perspektivu kromě strašení řeckým bankrotem nebo návratem komunismu.

„Úspěchy pravice byly v minulosti dány jejím neoliberálním programem, který byl svou obhajobou soukromých zájmů nakonec plně realizován, když se politika sama stala jenom souborem veřejných prostředků na realizaci soukromých cílů,“ vysvětluje Znoj.

Toto neoliberální paradigma přijala za své politická elita, což ovšem podle něj vedlo pouze k tomu, že se takřka utrhla ze řetězu a stala se loutkou v rukou ekonomických zájmů různých skupin. Politika se tu pak stala synonymem klientelismu, kde politické strany jednají v zájmu mocenského a ekonomického profitu úzké skupiny lidí, a to na celostátní, regionální i komunální úrovni.

Zkrátka, politické strany namísto toho, aby zastupovali zájmy svých voličů, fungují jako obchodní společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě. Václav Bělohradský ostatně opakovaně upozorňuje, že v současné době dochází k přechodu od demokracie k postdemokracii, jenž spočívá ve změně pojmu politika. Tou změnou je podle Bělohradského posun od reprezentace k lobování.

A je pravděpodobné, že právě tento posun od hegemonie hodnot, norem a legitimních postupů procesuální stránky politiky směrem k lobování za určité, velice úzce vymezené zájmy, je terénem, kde se klientelismu, korupci, vydírání a mafiánským praktikám daří velice dobře.

Podle Znoje občané pak sice selhání pravice a politiky obecně vnímají trpce, avšak nápravu podle něj hledají v duchu české politické kultury v lamentaci a planém moralizování o korupci, namísto toho, aby se poohlédli po prostředcích, které demokracie dává lidem ke kontrole elit a využili stranické soutěže demokratickým způsobem nejen ve volbách, nýbrž každý den, když natrefí na nějakou politickou zhůvěřilost.

Charakter politiků odráží charakter občanů

Podle Lukáše Jelínka je problém české politiky v politické kultuře, neschopnosti dosahovat politický konsensus, v chápání politického boje jako kdo z koho. „Táhne se to s námi přinejmenším od roku 1948,“ myslí si Jelínek.

Milan Znoj si pak myslí, že česká politická kultura sice leccos o charakteru zdejší politiky vysvětluje, avšak podle jeho názoru ji nelze chápat omezeně a hloupě jako morální apel na politickou elitu, tedy jako výzvu politikům: chovejte se slušně a nekraďte.

„To je sice správný morální imperativ, který ale není než moralismus v politice, jenž je u nás hojně rozšířen. Politická kultura vychází naopak z toho, že politici jsou zmenšeným obrazem občanů, a tak charakter politiků odráží charakter občanů,“ myslí si Znoj.

Morální představy občanů o politice a očekávané vzorce politického chování, jež jsou zakořeněny v občanské společnosti, tak mohou podle Znoje vysvětlovat politické chování.

„Ve vší stručnosti a zkratkovitosti lze říci, že česká politická kultura v sobě nese dědictví toho, co Milan Kundera nazval nesamozřejmostí národa. Zatímco on to považoval za přednost, která existenciálně otevírá budoucnost české přemýšlivosti a vynalézavosti, řekl bych naopak, že nesamozřejmost národa tu vedla vždy spíše k touze po silné národní jednotě, která pomůže přečkat nepřízně dějin,“ uvažuje Znoj.

V tomto ohledu je podle něj zavádějící, pokud se někdo domnívá, že slabost české demokratické kultury vyplývá z jejího selhání za komunismu. „Stejně tak bylo za první republiky mylné myslet si, že na vině bylo naše otročení domu habsburskému. Hesla dekomunizovat a odrakouštět mají totiž společný kořen. Umožňují abychom vlastní demokratickou slabost přesunuli na nepřítele,“ doplnil politolog.

Slabost české demokratické kultury je pak podle Znoje spíše v tom, že Češi zůstávají oddáni sentimentům národní pospolitosti v časech ohrožení, a tak se dá podle něj stručně říci, že je tu kultura zásadně antistranická, neboť strany jsou údajně vředem české společnosti.

„Navíc je česká společnost náchylná k populismu, neboť politické elity jsou podle ní zkažené, zkorumpované a protilidové. A současně je moralistní, neboť klamy a podvody politické elity hodlá napravovat morálním apelem. Není divu, že se přitom vždy najde dosti takových věrozvěstů,“ doplnil Znoj.

Lukáš Jelínek přesto doufá, že dříve než voliči definitivně zlomí nad etablovanými stranami hůl, dají poslední šanci levici. Avšak je otázkou, zda lze naději v záchranu zdejší politiky vkládat právě do současné české levice. Pregnantně to v pátečním vydání Deníku Referendum shrnul Michael Hauser.

„ČSSD se ještě nedávno pokoušela o změnu své tváře. Chtěla vypadat jako strana hledající nové cesty. Bylo to kolem jejího sjezdu a hlavním iniciátorem byl pravděpodobně Bohuslav Sobotka... Pak přišla volba předsedy a všechno se vrací do starých kolejí,“ napsal Hauser.

Podle Hausera to demonstruje nedávno představená stínová vláda ČSSD. „Výsledek je přetaktizovaný. Na to, jak dlouho se o stínové vládě hovořilo, je její podoba celkově značně rozpačitá. Sobotka více než odborný profil jednotlivých kandidátů sledoval uspokojení vnitrostranických skupin a zájmů,“ uvedl pak na adresu personálního složení stínové vlády Bohuslava Sobotky Lukáš Jelínek.

Její složení je totiž pro nejednoho potenciálního voliče sociálních demokratů zklamáním, neboť mnohá z jmen stínových ministrů naději v přerod sociálních demokratů v moderní levicový subjekt nedávají. Jinak řečeno, konstitutivní spor o charakter a podobu sociální demokracie jejím letošním sjezdem zdaleka neskončil.

Pragmatici rezignující na sociálnědemokratická hodnotová východiska nebyli totiž zvolením Bohuslava Sobotky do čela strany marginalizováni či dokonce definitivně poraženi.

Ostatně na pozadí na podzim loňského roku uzavřených velkých koalic ODS a ČSSD v Praze, Brně, Plzni či Ostravě se ukazuje, že upřímná snaha mnohých — za všechny jmenujme lídra ČSSD v pražských komunálních volbách Jiřího Dienstbiera — o očištění politiky je prozatím v České republice zdá se nerealizovatelná.

Možná se totiž až příliš politiků z řad nejen ODS, nýbrž i ČSSD, takové situace obává.