Minulý víkend uplynul rok od loňských parlamentních voleb, jejichž výsledek byl v mnoha ohledech přelomový. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel.

Ztratila levice ve svém celku. Posílili populisté a extremisté a ze Sněmovny zmizely hlasy dvou - alespoň v Evropě — tradičních subjektů, tj. lidovců a zelených. Politická mapa byla překreslena jako nikdy předtím a mnozí si slibovali zlepšení poměrů.

Tato víra ve stabilní a efektivní vládnutí pramenila snad z vůbec nejpodstatnější povolební okolnosti. Zatímco od roku 1996 do roku 2010 tu vládly kabinety buď menšinové či pouze těsně většinové, vloni umožnila povolební konstelace vznik koaličního kabinetu s historickou většinou 118 poslanců. Právě tento fakt byl dle mnohých komentátorů na volebním výsledku vůbec nejnadějeplnější.

A tak navzdory tomu, že ODS skončila ve volbách druhá a ztratila ze všech stran vůbec nejvíc hlasů — oproti volbám v roce 2006 je volilo o 834 683 voličů méně — byl jejich předseda Petr Nečas 4. června 2010 pověřen prezidentem Václavem Klausem jednáním o sestavení vlády. Prakticky ihned po volbách bylo jasné, že vznikne koaliční kabinet ODS — TOP 09 — Věci veřejné.

„Občané očekávají, že vláda bude předvádět práci, nikoliv politické hašteření," uvedl pak Petr Nečas 28. června 2010, v den, kdy jej prezident jmenoval předsedou vlády. O poměru mezi předvedenou prací a politickým hašteřením se rok poté není třeba rozepisovat.

Postačí konstatování, že vláda Petra Nečase je minimálně od prosince loňského roku v permanentní krizi a zabývá se v podstatě výhradně sama sebou. Na politickou agendu ji čas ani energie nezbývá, a to navzdory rétorickým figurám o údajně nezbytně nutných reformách či vpravdě historické povolební většině 118 poslanců ve Sněmovně.

Většina 118 poslanců k efektivnímu vládnutí nestačí

Připomeňme, že nejpozději od poloviny devadesátých let minulého století se v české politologické obci vede diskuse na téma změny volebního systému na většinový, případně proporční s většinovými prvky. Ostatně v  čase mimořádně rozporuplné opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS nebylo daleko od toho, aby taková změna byla prosazena.

„Politologové, kteří vedli diskuse na téma, jak změnou volebního systému posílit výkonnou moc a zajistit stabilitu vlády, jenom sloužili pochybnému zájmu dvou hlavních stran ODS a ČSSD, které chtěly vládnout pokud možno bez vyrušení,“ připomíná v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.

A právě takovouto touhu měli svého času Václav Klaus a Miloš Zeman. „Vzešla z toho opoziční smlouva, jejíž nedemokratické čertovo kopýtko spočívalo právě v dohodě dvou hlavních stran, že jedna nechá tu druhou nerušeně vládnout po dobu jednoho období a za to dostane nepřímé benefity v exekutivě,“ doplnil politolog.

Většina zastánců podobných návrhů argumentovala zdánlivě logicky. Česká republika je podle nich na rozdíl od prvorepublikové ČSR národnostně, etnicky, náboženský či sociálně homogenní zemí a tedy tu není (nemuselo by být) klíčovou rolí Poslanecké sněmovny zrcadlení jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného orgánu, nýbrž by údajně pro Českou republiku bylo vhodnější, aby Sněmovna generovala pohodlné většiny.

Například Miroslav Novák v knize Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní společnosti přesvědčoval čtenáře, že bychom se tu měli zaměřit na efektivitu vládnutí a nikoli proporcionalitu Poslanecké sněmovny.

To, že tu od roku 1996 do roku 2010 vládly kabinety buď menšinové nebo jen s minimální většinou poslanců těmto návrhům nahrávalo. Avšak zkušenost posledního roku dokládá, že svízel zdejší politiky je jinde, neboť i pohodlná většina 118 poslanců nečiní ze současné vlády Petra Nečase stabilní instituci. Opak je pravdou.

„Představa, že zakopaný pes je ve volebním systému, je trvalým omylem české politiky a politologů,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Milan Znoj. Úskalí české politiky podle Znoje totiž není v tom, že nemáme dostatečně pevnou vládu. „Potíž je naopak v tom, že vládnoucí politická elita nechce skládat účty ze svého vládnutí, nechce, aby jí občané koukali do karet. Snaha najít volební systém, který zajistí vládě klid na vládnutí, není nic než snaha vyšachovat občany z kontroly vládnoucí moci,“ doplnil Znoj.

„Česká politická kultura se dost podobá té maďarské. Tam se sen našich volebních inženýrů naplnil a můžeme vidět, co znamená: reformy jsou až na druhém místě, vyřizování účtů s politickými oponenty, účelové změny ústavy a útoky na média mají přednost. Politická situace u nás se nezlepší zásluhou volebního inženýrství, ale jen trpělivými a postupnými změnami politické kultury,“ myslí si pak Jiří Pehe.

A podle politologa Lukáše Jelínka se síla vlády neodvíjí od počtu mandátů, nýbrž od způsobu vládnutí. „A s tím máme hlavní problém: bitvy uvnitř koalice, společné vládní válcování opozice, přehlížení názorů veřejnosti. Nerespektujeme daná pravidla a hledáme skulinky - v ústavě, zákonech, provozních předpisech...,“ vyjmenovává neduhy české politiky Jelínek.