Od posledních sněmovních voleb uběhl rok. Pro někoho rychle, jinému se vlekl. Obzvlášť kuriózní pocit člověka zalije, když si připomene billboardy, hesla a stěžejní témata z května 2010. Pryč s dinosaury, pryč s korupcí, pryč s „řeckou“ hrozbou!

Kdo se opájel představou nástupu nových, lepších politiků, prožívá dnes kocovinu z nejtěžších. Popis pocitů většiny voličů, ale i médií je lakonický: deziluze, rozčarování.

Mýlil se ten, kdo vyhlížel příchod neokoukaných stran a tváří. Věci veřejné spíš než svěží květ připomínají žumpu: skandály, vzájemné špiclování, zamlouvání afér, krytí viníků. TOP 09 sice nemá žádnou aktuální „vlastní“ kauzu (když pomineme dávné pochybnosti nad Miroslavem Kalouskem nebo zodpovědnost Vlasty Parkanové za resort obrany v Topolánkově éře), ovšem září cynismem svých lídrů. Karel Schwarzenberg bagatelizuje problémy koaličních partnerů, maximálně jim vyčítá, že jsou při spřádání temných sítí neopatrní. A když už si vzpomene na poptávku po mravní autoritě, pronese výrok typu „Budeme si muset zvykat na to, že soudy v Evropě nerozhodují podle názoru našich ministrů. Když něco prohrajeme, když něco šlohneme, musíme to také zaplatit. Po 21 letech si na to budeme muset zvyknout,“ v nešťastnou chvíli a v nešťastném kontextu, jako je pokračující spor českého státu s firmou Diag Human.

Chvályhodným úspěchem loni bylo „vykroužkování“ některých zprofanovaných politiků z parlamentních lavic. Jméno nejznámější: Ivan Langer — tomu nepomohlo ani první místo na olomoucké kandidátce ODS. Naopak se, mimo jiné zásluhou četných občanských iniciativ, do Sněmovny probojovali mnozí adepti ze středu či úplného konce kandidátních listin. Žádný z nich během dvanácti měsíců nezazářil, drtivá většina se zato rychle naučila noty napsané ostřílenými malostranskými harcovníky.

Konejšit se můžeme jen tím, že na sousedním Slovensku je ještě hůře. Na kandidátní listině Sulíkovy SaS se do Národní rady SR dostali zásluhou kroužkování z posledních míst členové formace Obyčejní lidé. Časem se z nich vyklubali populisté, nacionalisté a podvodníci, kteří mají lví podíl na tom, že kabinet premiérky Radičové může každým okamžikem padnout.

Vraťme se ale do českého parlamentu. Nemá smysl rozebírat poslance po poslanci. Vedle zklamání z přitažlivých véčkařek z legendárního předvolebního kalendáře (Kočí, Peake, Klasnová a spol.) zmiňme třeba šéfa klubu TOP 09/STAN Petra Gazdíka, jehož časopis Týden nedávno trefně označil za „čarodějova učně“ (myšleno učně Miroslava Kalouska).

Mýlil se ten, kdo vyhlížel silnou vládní většinu v Poslanecké sněmovně. Ani 118 mandátů nezaručuje hladký chod kabinetu a koaliční soudržnost. Vláda žije ze dne na den, od jednoho koaličního jednání k druhému. „Bohudík, už je to tak dávno, co jsem byl naposled v Praze, že už si nepamatuju na ty paka,“ řekl na adresu koaličních partnerů Karel Schwarzenberg při pobytu v USA a dokreslil tak konec někdejší středopravé idyly.

Reformami se vláda sice zaklíná, leč žádné komplexní, propracované a vydiskutované nepředkládá.

Pro příklad ocitujme z rozhovoru, který 1.6. poskytl Právu prezident České lékařské komory Milan Kubek: „Není normální, když klíčový zákon o veřejném zdravotním pojištění rozešle ministr v říjnu do tzv. vnitřního připomínkového řízení s tím, že musíme reagovat do týdne. Naše připomínky a návrhy jsou odmítnuty s tím, že se jedná pouze o technickou novelu. Poté se několik měsíců neděje nic, abychom zjistili, že něco jiného ministerstvo rozeslalo do vnějšího připomínkového řízení, do kterého však již komoře, na rozdíl třeba od odborů, nebylo povoleno se zapojit. Ale i to byla nakonec jen hra na demokracii, když vláda v dubnu schvalovala zase jiný text, a to jen proto, aby ho posléze koaliční partneři v rámci jednání pomazaných hlav ze skupiny K9 rozcupovali na kousky. Ministr tak dnes připravuje pozměňovací návrhy ke svému vlastnímu dosud neschválenému návrhu zákona. To je přece Kocourkov. Takto diletantsky přece nemohou politici rozhodovat o resortu, kterým protéká 300 miliard korun ročně a jehož fungování může rozhodovat o životě i smrti každého z nás.“

Mýlil se ten, kdo vyhlížel zostřený boj s korupcí a klientelismem. Vládne nám spíš tým, který na sebe věší jeden malér za druhým — Promopro, vyzbrojování armády, ABL, Drobil, Babák, veřejné zakázky pro rodinnou firmu ministra Jankovského, vycházení vstříc partajním sponzorům… Radovat se můžeme snad jen z toho, že partaje a vnitropartajní kliky v rámci nelítostné války na sebe vytahují špínu, která nenechá sdělovací prostředky lhostejnými. A její zametání už není tak snadné jako dříve. Pražský vrchní státní zástupce Rampula je sice dosud kryt VV a částí ODS, nicméně kroky nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana působí odhodlaně a spravedlivě.

Mýlil se ten, kdo vyhlížel lepší parlamentní a obecně politickou kulturu. Novodobá květinová dítka si padla do náručí s vrásčitými dinosaury a společně válcují parlamentní opozici hlava nehlava. Pověstný je výrok Radka Johna z loňského léta, podle kterého si koalice zakázala podporovat ve Sněmovně návrhy levicové opozice. Jak bylo řečeno, tak se také stalo — u anonymních akcií, protikorupčních návrhů, referenda, přímé volby prezidenta a řady dalších příležitostí. O to víc úsilí vládní většina věnovala přestřelkám s Ústavním soudem nad předlohami, které prohnala zákonodárným sborem v rozporu s pravidly parlamentní demokracie.

Vztah vlády a opozice 10.5. v Lidových novinách trefně okomentoval Jaroslav Veis: „Je-li něco typického pro českou politickou kulturu, pak je to neschopnost dosahovat konsenzu. Konsenzus je nejen odmítán, ale považován za nežádoucí, ctností se stává nulová tolerance, prosazení vlastního zájmu za každou cenu. Vyzdvihován je model demokracie zdůrazňující většinovost a pozitivní vliv konfliktu (tzv. westminsterský model).

A tu se ocitáme v říši paradoxu. Pokud jde o formu, nese totiž náš politický systém mnohem víc rysů modelu konsenzuálního s poměrným volebním systémem, velkými koalicemi, větším počtem stran, nezávislou centrální bankou atd. a z westminsterského modelu jsme si osvojili snad jen nevyváženost parlamentních komor. Podstatné je jedno: bez schopnosti dosahovat konsenzu nemůže fungovat v rámci liberální demokracie žádný politický model.“

Vedle potírání opozice se stalo normou ignorování názorů voličů. Ti mohou s kabinetem nesouhlasit, mohou skuhrat v průzkumech veřejného mínění, zakládat občanské iniciativy, účastnit se demonstrací a stávek, ovšem to — jak by poznamenal tandem Nečas/Cimrman - je asi tak to jediné.

Kombinace ekonomické a politické, možná až ústavní krize by nebyla tak zničujíc nebýt právě očekávání mnohých od voleb 2010. Ti, co se cítí být zklamáni a podvedeni, politickými aktéry starými i novými, mají sklon buď úplně rezignovat na občanskou angažovanost, nebo vyhlížet spasitele s pevnou rukou. Naštěstí ještě zbývá skupina těch demonstrujících, stávkujících, píšících…

Poslední nadějí pro spoustu lidí zůstává demokratická levice. Pokud by příště selhala i ČSSD, dorazila by tuzemská demokracie na konečnou. Zdá se, že Lidový dům si toho je vědom. Soudě alespoň podle rétoriky. Jeho praktické kroky však leckdy drhnou, nemíří-li dokonce zpátky. To už je ale samostatný příběh, snad někdy na příště…