Od posledních sněmovních voleb uběhl rok. Pro někoho rychle, jinému se vlekl. Obzvlášť kuriózní pocit člověka zalije, když si připomene billboardy, hesla a stěžejní témata z května 2010. Pryč s dinosaury, pryč s korupcí, pryč s „řeckou“ hrozbou!

Kdo se opájel představou nástupu nových, lepších politiků, prožívá dnes kocovinu z nejtěžších. Popis pocitů většiny voličů, ale i médií je lakonický: deziluze, rozčarování.

Mýlil se ten, kdo vyhlížel příchod neokoukaných stran a tváří. Věci veřejné spíš než svěží květ připomínají žumpu: skandály, vzájemné špiclování, zamlouvání afér, krytí viníků. TOP 09 sice nemá žádnou aktuální „vlastní“ kauzu (když pomineme dávné pochybnosti nad Miroslavem Kalouskem nebo zodpovědnost Vlasty Parkanové za resort obrany v Topolánkově éře), ovšem září cynismem svých lídrů. Karel Schwarzenberg bagatelizuje problémy koaličních partnerů, maximálně jim vyčítá, že jsou při spřádání temných sítí neopatrní. A když už si vzpomene na poptávku po mravní autoritě, pronese výrok typu „Budeme si muset zvykat na to, že soudy v Evropě nerozhodují podle názoru našich ministrů. Když něco prohrajeme, když něco šlohneme, musíme to také zaplatit. Po 21 letech si na to budeme muset zvyknout,“ v nešťastnou chvíli a v nešťastném kontextu, jako je pokračující spor českého státu s firmou Diag Human.

Chvályhodným úspěchem loni bylo „vykroužkování“ některých zprofanovaných politiků z parlamentních lavic. Jméno nejznámější: Ivan Langer — tomu nepomohlo ani první místo na olomoucké kandidátce ODS. Naopak se, mimo jiné zásluhou četných občanských iniciativ, do Sněmovny probojovali mnozí adepti ze středu či úplného konce kandidátních listin. Žádný z nich během dvanácti měsíců nezazářil, drtivá většina se zato rychle naučila noty napsané ostřílenými malostranskými harcovníky.