Postupné rozkrývaní totální prokorumpovanosti české politické scény vede na jedné straně ke zvyšujícím se pocitům frustrace ve společnosti, na druhé straně však roste i odhodlaní „konečně s tím něco udělat“. Problémem je, že málokdo ví či aspoň tuší, co by to „něco“ mělo být.

Po posledních volbách a tom, co následovalo, jsme se snad zbavili iluzí, že (dostačujícím) řešením je zkrátka „vyměnit politiky“, že stačí místo těch „starých a okoukaných“ zvolit „nové a čisté“ a ti už pak věci dají do pořádku. Přestože i v současnosti zastávám názor, že určitá obměna politiků je nutná, samo o sobě to nestačí.

Položme si tedy společně otázku, o jaké hlubší změny bychom měli usilovat a kam nasměrovat onen téměř všudypřítomný „tekutý hněv“ české společnosti. Jak proměnit „pravidla hry“ tak, abychom omezili možnosti utváření a udržovaní vysoké míry propojení ekonomických a politických elit a jejich - do jisté míry jisté úspěšně - snahy ovlivňovat i práci policie a justice?

Je jistě obtížné říci, co má největší podíl na této vysoké koncentraci moci největší podíl, ale k těm nejzásadnějším příčinám bezesporu patří tradiční česká partitokracie (vláda politických stran) a existence jednotného bloku vlády a koaliční většiny v Poslanecké sněmovně, jež je potenciální slabinou všech parlamentních republik.

Zatímco mnohé z nich se s tímto fenoménem dokáží vyrovnat buď díky vyspělé politické kultuře, vertikální dělbě moci ve federálních státech nebo díky — formálním či neformálním — mantinelům, jez jsou vládě a parlamentu nastaveny, v českém prostředí je existence tohoto konglomerátu už dlouho vážným — i když zcela přehlíženým - problémem. Co s tím?

Partitokracie — vláda lidu nebo politických stran?

S partitokracií toho až tak moc neuděláme. Pravděpodobně nejlepším „lékem“ by bylo masivní zapojeni veřejnosti do práce politických stran, nejlépe formou aktivního členství v nich. Členské příspěvky se pohybují do 500 korun za rok, do životopisů se to už dnes nepíše a budete-li se svou stranou nespokojeni, můžete koneckonců volit nějakou jinou; volby jsou naštěstí tajné.

Za vhodný prostředek k odstranění české partitokracie bývá často považována změna volebního systému a to ve smyslu změny poměrného na většinový. Za tímto názorem se skrývá představa, že ve chvíli, kdy lide budou místo stran hlasovat pro jednotlivé kandidáty, automaticky klesne význam politických stran, které v současné době de facto pořadím na kandidátkách určují, kdo se stane poslancem (ale třeba i krajským nebo obecním zastupitelem).

K tomu je třeba dodat dvě věci. Za prvé: je-li změna volebního systému motivována snahou omezit význam stranických sekretariátů, pak je správné hovořit o změně systému ne na většinový, ale na personalizovaný, což nemusí byt nutně totéž. A za druhé je potřeba zdůraznit limity tohoto řešeni, které — jakkoliv vypadá slibně a zřejmě by i jisty efekt mělo — nebere v potaz neformální význam politických stran, spočívající například v poskytování finančního, materiálního a lidského zázemí jejím kandidátům, ať už kandidují na kandidátní listině nebo samostatně.

Nicméně pokud připustíme, že volební systém, v němž by voliči volili přímo jednotlivé poslance a zastupitele a nikoliv politické strany, jak je tomu v případě všech voleb s výjimkou senátních (včetně voleb komunálních, kde křížek pro konkrétního kandidáta je ve skutečnosti především křížkem pro jeho stranu), je vhodné připomenout, že existuje minimálně jeden volební systém, který je poměrný a přitom umožňuje volit přímo jednotlivce a ne politické strany.

Tímto systémem je tzv. systém jednoho přenosného hlasu, nebo Single Transferable Vote (často se používá zkratka STV), který je používán například v Irsku, na Maltě či v Austrálii, ale také v místních volbách v některých městech USA. Volič v něm seřazuje kandidáty od nejoblíbenějšího po nejméně oblíbeného (respektive má tuto možnost) a pokud jeho nejoblíbenější kandidát nemá šanci na zvolení, je jeho hlas využit ve prospěch dalšího v pořadí.

V případě, že má naopak kandidát hlasu nadbytek, je hlas rozdělen a jeho část opět putuje k dalším kandidátům. I zde platí, že systém je tím více poměrný, čím více poslanců je ve volebním obvodu voleno.