Návrh volit prezidenta tzv. alternativním hlasováním, s nímž přišla místopředsedkyně Věcí veřejných Karolína Peake, si zasluhuje důkladnější polemiku než pouhé odmítnutí s tím, že se jedná o návrh příliš složitý. Ve skutečnosti má v sobě totiž její návrh demokratizační potenciál, který nejsme zvyklí s Věcmi veřejnými spojovat, ale to by nás od podstaty záležitosti nemělo odvádět.

Volební systémy jsou obecně pokládány za čistě technologickou záležitost, která by měla být ponechána expertům na politologii a ústavní právo. Ačkoli i jejich vklad do diskuse je jistě žádoucí, rozhodnutí o podobě volebního systému by mělo být principiálně doménou občanů. Vyspělé demokracie to respektují, a proto se například o změně volebního systému bude zanedlouho konat v Británii referendum.

Rozdíly mezi volebními systémy totiž jsou výrazem odlišností v politických filosofiích a také odrazem různé úrovně politické kultury v jednotlivých zemích; politickou kulturu navíc zpětně konkrétní forma volebního systému spoluurčuje. Například není náhodou, že Václav Klaus byl v obou případech zvolen méně než jednapadesáti procenty volitelů: za hlasy se „neutrácelo“ víc než bylo nezbytně nutné.

Před časem, v době svého azylu na blogu Aktuálně.cz, jsem důkladně rozebral jiný příklad: český volební systém do Poslanecké sněmovny je zřejmě unikátní verzí poměrného hlasování, které je méně demokratické nežli prosté hlasování většinové, neboť „diskriminuje všechny nové politické projekty, diskriminuje všechny strany s podporou pod deset procent voličů, potlačuje váhu politických osobností a namísto skutečné živé demokracie nastoluje vládu partajní technokratické oligarchie“.

Není bez zajímavosti, že česká debata o tom, zda a jakým způsobem volit přímo prezidenta, se vede souběžně s neobyčejně živou debatou o reformě volebního systému do dolní komory britského parlamentu. Právě alternativní hlasování (používají se také termíny instant runoff či australský systém) zde letité občanské hnutí za volební reformu a nejprogresivnější segmenty britské stranické politiky prosazují jako vymoženost, která by zásadně prohloubila kvalitu britské demokracie.

Zarazilo mne, že přátelé Pavel Šaradín a Lukáš Jelínek, kteří nepochybně patří v české publicistice k hlasům konzistentně přimlouvajícím se za vše, co by mohlo vylepšit úroveň českých veřejných poměrů, v analýze, kterou k návrhu zpracoval Vratislav Dostál, návrh Karolíny Peake odmítají s tím, že se jedná o hlasování příliš složité.

Shodl se v tom s nimi i vyjednavač ČSSD Jeroným Tejc, který dokonce řekl: „Jsme ochotni jednat v podstatě o čemkoli, ale Bordovo hlasování odmítáme. Jde o složitý, netransparentní a voličům nevysvětlitelný volební systém.“

Je zajímavé, že čeští levicoví liberálové, jindy důsledně a principiálně obhajující všechny kroky otevírající český politický systém, si v této debatě bez zaváhání a zřejmě bezděky osvojili argumentaci britských konzervativců, kteří přesně tímto poukazem na nedostatek důvtipu voličů odmítají návrh volební reformy v Británii.

Snad mi prominou, pokud do naší debaty vnesu právě hlas z Británie. V neděli totiž na tuto starostlivost odpověděl šéfkomentátor Observeru Andrew Rawnsley v textu Cyničtí odpůrci volební reformy mají za to, že jsme tupci. Nebudu předstírat, že bych svedl argumentovat lépe. Jeho text jako obvykle stojí za přečtení celý, ale nejvtipnější věta vhodná k přímému použití v české debatě zní: „Odpůrci reformního návrhu zřejmě soudí, že mozky Britů jsou příliš zastřené, než aby dokázali napsat na volební lístek číslovky 1, 2, 3.“

Snad úplně nejhloupější protiargument, zato ryze český, se proti návrhu Karolíny Peake objevil na serveru Česká pozice, který bez znalosti věci poťouchle poukazuje na to, že Věci veřejné připravily návrh volby prezidenta podle Austrálie, kde však vládne královna. Je skoro pod úroveň vysvětlovat takovému účastníkovi diskuse o vážných věcech, že v Austrálii se zmiňovaný volební systém používá přesně k tomu, k čemu jej chtějí Věci veřejné použít u nás: to jest k určení vítěze většinových voleb v jednomandátovém obvodu.

Solidní oponenti argumentují tím, že volební systém má být co nejjednodušší či potřebou, aby volič přehledně rozuměl tomu, co se s jeho hlasem děje. Toto obecně jistě legitimní stanovisko by ale v konkrétní situaci českých zemí měli také důkladněji uvážit. Alternativní hlasování v žádném případě není ani srovnatelně složité s velekomplikovaným systémem uplatňovaným v našich komunálních volbách.

A s voličem, který přesně rozumí tomu, co se děje s jeho hlasem v českých sněmovních volbách, bych se rád seznámil ještě někde mimo zdi statistického úřadu či specializovaných agentur pro průzkum veřejného mínění. Vždyť zatímco volič v Liberci či Karlových Varech nemá absolutně šanci zvolit si zástupce strany, která nezíská alespoň deset procent hlasů, v Brně či Ostravě sice šanci zvolit i šestiprocentní stranu má, ale musí počítat s tím, že jeho hlas se v přepočtu na mandáty bude násobit koeficientem 0,5, snad aby všem bylo jasné, že na drobný partajní plebs chce být česká elitářská partokratická karikatura demokracie přísná.

Voliči velkých stran u nás mají naopak pohodlnou jistotu, že jejich hlas se v přepočtu na mandáty bude násobit koeficientem 1,2 i vyšším, zato se ale musí smířit s tím, že o většině svých poslanců předem vybraných partajními sekretariáty neuslyší během čtyř let nic, pokud se tedy nenechají koupit ke změně své stranické příslušnosti.

Nejen Britové, ale ani Češi nejsou tak tupí, aby nedokázali na lístek napsat ke kandidátům číslice označující pořadí, v němž by si přáli kandidáty v dané funkci, a pochopili, jak se hlasy přesouvají od nejméně populárních kandidátů k těm, kteří mají stále ještě šanci na celkové prvenství.

K výhodám daného systému totiž patří i ta, na kterou Věci veřejné v debatě zatím neupozorňovaly: že zcela zbavuje vlivu průzkumy veřejného mínění s jejich rámováním předvolební debaty výsledky průzkumů, jimiž se už jakoby předem určuje, kdo je tzv. volitelný, a kdo nikoliv.

Prakticky vzato, pokud levicový volič preferující politické hnutí Zelení, pirátskou stranu a nakonec sociální demokraty, anebo pravicový volič preferující Dělnickou stranu, ODS a nakonec TOP 09 označí kandidáty těchto stran příslušnými čísly, má jistotu, že jeho hlas nepropadne, a nemusí taktizovat předem. Co na tom kdo nechápe?

Argumentace, že bychom měli použít pro volbu prezidenta již známý systém voleb do Senátu, rovněž neobstojí. Je to totiž přesně naopak: druhé kolo senátních voleb notoricky trpí krajně pochybnou legitimitou vzhledem k tomu, jak nízká je v něm volební účast, mělo by se zrušit a senátní volby v budoucnu konat právě alternativním hlasováním.

Zde se můžeme zamyslet nad otázkou složitosti voleb ještě z jiné stránky. Kdo se někdy v terénu účastnil práce pro některého senátního kandidáta mezi prvním a druhým kolem, mou zkušenost jistě potvrdí: lidé se neúčastní druhého kola tak málo jen proto, že by o volbách nevěděli, anebo si neměli koho z obou kandidátů vybrat.

Překvapivě vysoké množství voličů se domnívá, že druhé kolo voleb je pouze druhou možností volit tytéž kandidáty, které už volili v kole prvním, jinak řečeno, že druhé kolo je jen druhou příležitostí účastnit se totožných voleb pro ty, kteří to třeba v týdnu předtím nestihli. Vysvětlit model alternativního hlasování voličům není o nic obtížnější než vysvětlit jim dvoukolový většinový systém.

Z dosavadní české debaty se tak ztrácí pro naše země pohříchu typicky to, co je věru největším problémem návrhu Věcí veřejných: že se o žádný australský systém nejedná! Nebyli bychom to my Češi, abychom nechtěli vylepšovat manšestr, baseball či Marseillaisu. Bordova metoda se totiž liší od alternativního hlasování tím, že je primárně metodou bodovací, nikoli volební.

Stručně řečeno, zatímco alternativní či australský systém, po němž prahne hnutí za volební reformu v Británii, je simulací vícekolového většinového systému, v němž se v každém kole eliminuje nejméně úspěšný kandidát, Bordova metoda je sčítáním bodů, které jednotliví kandidáti v podobě umístění na jednotlivých lístcích dostali. Nepoužívá se v Austrálii, ale na Nauru a na Kiribati; to se ale Karolíně Peake zřejmě nezdálo dost sexy, pokud to ovšem vůbec ví.

Je evidentní, proč se Bordova metoda prakticky nepoužívá: skýtá rozsáhlý prostor pro taktizování, kdy volič záměrně použije pouze jeden jediný hlas právě proto, aby nepodpořil ani drobně žádného jiného z kandidátů. Navíc může mít tendenci umisťovat na první místo toho, o němž se domnívá, že má nejvyšší šanci uspět, případně odsouvat jiného kandidáta co nejníže.

Volič, který by ve výše uvedeném příkladu dal na první místo kandidáta pirátů, na druhé místo zeleného a na třetí sociálního demokrata, by zde byl nucen uvážit, zda dát jedinému kandidátovi s reálnou šancí uspět o dva body méně, než by mohl. Návrh Věcí veřejných by tak z českých prezidentských voleb učinil cosi na způsob soutěže krásy.

Bordovu metodu je tudíž opravdu namístě bez okolků zavrhnout, přestože když ji chápou na Kiribati, zvládli bychom to asi i my Češi. To ovšem neznamená, že by se neměla uvážit — a věru pokud možno prosadit — skutečná alternativní volba.

Na místě sociálních demokratů bych využil příležitosti k převzetí iniciativy a důsledně ji prosazoval i pro volby do Senátu. Výhody jsou nasnadě: odpadne politikaření mezi prvním a druhým kolem, za druhé kolo se ušetří, ubude lamentování nad nízkou volební účastí, zvýší se demokratická legitimita voleb — a zejména, utilitárně vzato, vyšší volební účast nikomu nenahrává tolik jako právě ČSSD.

A Věci veřejné každopádně v tomto případě i přes vyslovenou výhradu zasluhují spíše respekt nežli výsměch za to, že otázku výběru optimálního volebního systému nastolily jako politické téma. Skýtá totiž naději, že bychom mohli konečně začít poctivě debatovat také o tom, jak, pro změnu například v inspiraci modelem finským, změnit českou demokracii opravdu zohavující volební systém do Sněmovny.