Ve čtvrtek 26. května to bude přesně měsíc, co zdroje AP, Reuters i BBC v Jemenu shodně prohlašovaly, že mezi režimem prezidenta Sáliha a jeho opozicí bude „do týdne“ podepsána dohoda o předání moci. Úmluva byla již na stole. Výměnou za odstoupení do 30 dnů měla Sálihovi zajistit imunitu pro sebe, rodinu i spolupracovníky, opozici pak premiérský post v nové vládě a do dvou měsíců volby. Zbývalo prý jen podepsat. Tehdy tři měsíce neklidu, bouří a násilností, které provázely protivládní protesty, tím měly skončit.

Ve středu 25. května přinesly stejné agentury zprávu, že ozbrojená milice Šajcha Sádika Ahmara z kmene Hašíd obsazuje v jemenské metropoli Saná budovu ministerstva vnitra, kancelář národních aerolinií a sídlo státní tiskové kanceláře. Sálih je stále u moci a z města, kde se prý bojuje v každé čtvrti, prchají davy lidí.

Co způsobilo takový posun? A k čemu to všechno ještě může vést?

Především roztříštěnost

Především je si zapotřebí uvědomit, jak moc je jemenské prostředí poznamenáno roztříštěností, a to ve všech jejích významech. Úřady napojené na centrální vládu neměly zemi pod kontrolou již dlouho. Na jihu musely čelit separatistům, na severu zas volnému svazu vzbouřených šíitských komunit. K tomu se v zemi počaly rozrůstat buňky Al-Káidy a značný vliv ve svých oblastech si stále udržovali jednotliví kmenoví vůdci, chránění svými milicemi.

Za této situace začaly v únoru protesty, inspirované událostmi v Tunisku a Egyptě. Zpočátku se jednalo o akce mladých, nepříliš organizovaných lidí. Poté se připojila islamistická reformní hnutí a různé opoziční skupiny. V průběhu března se dále na stranu protirežimního, již dost různorodého tábora přidala část armády, vedená zběhlým generálmajorem Alím Mohsenem Ahmarem. A nakonec ony ozbrojené oddíly Šajcha Sádika Ahmara.

Za režimem Alího Abdulláha Sáliha zůstaly naopak stát elitní republikánské gardy, mnoho vojáků a také početné davy obyčejných lidí, které se s demonstranty ve městech opakovaně střetávaly.

Do tohoto kvasu vstoupila přibližně před dvěma měsíci Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu (CCG), vedená Saúdskou Arábií, která s decentní pomocí amerických diplomatů zprostředkovala vzpomínanou dohodu.