Učinit kapitalismus viditelným

Michael Hauser

Proč plýtvat energií na změnu systému, který neexistuje? Chybou všech revolucionářů bylo, že nepochopili, že boj se systémem je bojem s metafyzickým přeludem, který nelze nikdy vyhrát. Neexistuje-li kapitalismus, znamená to, že jej nelze nahradit ničím jiným?

Situace je komplikovaná, nepřehledná, zvláštním způsobem zacyklená, a to na všech frontách, ve všech směrech a u každého hnutí. Snad jenom fundamentalisté mají jasno. Dá se to popsat tak, že přibývá politicky aktivních lidí, kteří přinejmenším vyjadřují svůj postoj veřejně. Už to není tak docela konzumní společnost, už se to aspoň zčásti vymyká tomu, co říkal Nietzsche: „Člověk se stal znějícím pasivem, jež svým zněním působí zase na jiná pasiva: až je konečně všechno ovzduší jeho doby naplněno takovými vespolek šveholícími, jemnými a příbuznými ozvuky.“ Pasivum se pomalu stává aktivem. Děje se tak proto, že většina lidí je vystavena stále většímu ekonomickému a společenskému tlaku, jenž přináší neoliberalismus. Nemají mnoho jiných možností než tomuto tlaku aktivně čelit.

Je to zvláštní souvislost. Starý sociální stát v západních zemích a reálsocialismus ve východních zemích vedl k tomu, že většina se stala znějícím pasivem a mnozí kritičtí intelektuálové si lámali hlavu, jak zlomit kletbu konzumní kultury. Pak přišel neoliberalismus a kletbu zrušil. Nutí nás k tomu, abychom přestali být pasivní.

Aktivismus, protestní iniciativy, demonstrace, stávky už nejsou ničím neobvyklým, ale jsou obklopeny mlhou. Nikomu není jasné, zdali se před našima očima utváří společenský subjekt, který prosadí nějakou změnu, nebo jsou to jen chvilková vzedmutí, jež se uklidní, jakmile se ze státní pokladny něco přisype. Není jasné, jaká to má být změna, zda keynesiánská, která bude více regulovat kapitál, anebo již přišel čas na změnu radikální, která rozpustí samotný kapitál jako základní společenský regulátor.

Právě proto, že jsou tu mlhy, je těžké najít shodu. Aktivní občané se zkrátka shodnou na prvním kroku, tedy že je třeba se veřejně projevit, ale neshodnou se na druhém kroku, co je naším momentálním cílem. Je to pouze odstavení současné vlády, nebo něco víc, odstavení neoliberalismu, nebo dokonce kapitalismu?

Vypadá to, že pravdu má heslo z Francouzské revoluce: Začněme, pak se uvidí! (On s´engage, puis on voit!) Zatím nevíme, co přesně chceme, ale jsme nuceni začít. Co chceme, se ukáže jenom tehdy, když začneme.

Ale i tak se s touto mlhou dá něco dělat už teď. Pokoušet se o její rozptýlení tím, že se budeme ptát sebe i jiných: Jak to vlastně myslíš? Jak se to myslí, když např. Václav Bělohradský píše, že když systém chápeme jako celek, je to pozůstatek metafyziky. Myslí se to nejspíš tak, že každý obecný pojem včetně kapitalismu patří do metafyzického arzenálu, a my přece metafyzice nesedneme na lep. Takže při kritice systému bychom měli zapomenout na obecné pojmy a vidět spíše vzájemně se proplétající vrstvy, mnohost prvků a rozmanitost reality.

Mluvit o nějaké velké alternativě, která nahradí dnešní všeobjímající systém, je metafyzika, která za jednu pojmovou konstrukci dosazuje jinou. Pokud něco, tak z toho bude jenom totalita. Co že potom dělat? Zaměřit se na jednotlivé body (ekologie, neoliberální reformy, MMF, diskriminace) a snažit se je změnit. Proč plýtvat energií na změnu systému, který přísně vzato neexistuje? Chybou všech revolucionářů bylo, že nepochopili, že boj se systémem je bojem s metafyzickým přeludem, který nelze nikdy vyhrát. Nemyslí se to tak, že kapitalismus neexistuje, a proto jej nelze nahradit ničím jiným?

Co na to říct? Snad to, že se na to má jít z opačné strany než jsou pojmy, a na okamžik je zamknout do skříně. Začněme realitou, např. tím, že někdo podniká a zjistí, že musí propouštět, aby nezkrachoval, ať už je to křesťan, buddhista nebo socialista. Až v praxi nám dochází, že tu je cosi, čím se musíme řídit bez ohledu na své přesvědčení. A pak si uvědomíme, že jsou věci jako kapitál, akumulace, vlastnické vztahy a že v samotné realitě existuje něco obecného. Když otevřeme skříň, obecné pojmy už nebudou vypadat jako metafyzické haraburdí, nýbrž jako výraz reality.

Systém jako celek existuje. Ale je těžké jej změnit, pokud vyvolává dojem, že neexistuje. Takže jde o to učinit jej viditelným.

    Diskuse
    May 20, 2011 v 9.48
    Nedohledná viditelnost kapitalismu
    Výborná úvaha, tím spíše, že šla do otevřeného střetu s Bělohradského pohledem a nastínila pohledem jiný. A za to náleží panu Hauserovi dík.

    Mám jisté pochopení pro Bělohradského averzi k metafyzice, ale jeho argumentace je tak trochu aporií. Proti globálnímu kapitalismu nemusíme postavit alternativu s velkým A, která by jedny totalizující nároky nahradila jinými, třebas opačnými. Pro lidi, kteří např. pracují manuálně a jsou zaměstnavatelem bezohledně ponižování na úroveň "pracujících opic", je kapitalismus ovšem velmi viditelný - až bolestně viditelný.

    Kapitalismus je možná neviditelný zdánlivě, totiž jeho viditelnost je nedohledná: jsme jako mravenci, kteří za celý život nevyšly z mraveniště, a tak se jim zdá, že svět = mraveniště. Neumíme myslet a imaginovat "vně". Ono "vně" však nemusí mít podobu jednotného metafyzického pojmu...

    Domnívám se, že jsme vlastně v první fázi hledání alternativ. Ve fázi, kdy reagujeme na samu zkušenost s globálním kapitalismem - zkušenost individuální i kolektivní, především však zkušenost velmi rozrůzněnou, a to i v rámci jedné společnosti. Teoretické promýšlení problému je zatím velmi nezralé, roztříštěné a není schopno vážně narušit monolit neoliberalismu jako ideologické legitimizace určitého typu společenské praxe - politicko-ekonomického rozhodování.

    "Zatím nevíme, co přesně chceme, ale jsme nuceni začít. Co chceme, se ukáže jenom tehdy, když začneme." - To je po mém soudu klíčová věta celé úvahy. Vyjadřuje naději i skepsi, rozhodnost i nejistotu, tedy přesně ty stavy, v nichž se nyní nacházíme.
    May 21, 2011 v 20.1
    Představa neviditelnosti kapitalismu mi evokuje "brýle mámení" z Komenského Labyrintu, ale raději to nebudu rozvádět, aby to nevypadalo příliš metafyzicky.
    May 22, 2011 v 22.44
    "Zatím nevíme, co přesně chceme, ale jsme nuceni začít. Co chceme, se ukáže jenom tehdy, když začneme."
    Zřejmě opravdu klíčová věta. Navíc je velice šikovná, hodí se mít ji po ruce. Například v situaci, kdy kritizuji kapitalismus, na což je mi namítnuto, že nikdo přece ještě nic lepšího nevymyslel.
    SH
    May 23, 2011 v 19.23
    Nějak tomu nerozumím.
    Ne každý text Bělohradského má hloubku. Ten připomínaný jenom dokazuje, že se vůbec neobtěžoval nastudovat filozofy, odporující liberalismu. Navíc je z něho naprosto zřejmé, že buďto vůbec nečetl stěžejní práce Marxe, nebo se nad nimi nedokázal zamyslet. Ono totiž není vůbec stěžejně řeč o kapitalismu, ale především o KAPITÁLU. Řečeno velice obecně je pak kapitál mezilidským vztahem, který především majitelům bohatství, ale nejen jim, umožňuje přisvojovat si výsledky práce jiných. A to je přece tak jasné, že v tom nikdy nebude žádná metafyzika. A není to třeba nikterak zviditelňovat, protože to cítí každý dneska a denně sám na sobě.
    May 23, 2011 v 21.31
    SH
    To je věcná námitka. Znám více vyznavačů liberalismu, kteří - podobně jako Bělohradský slovo metafyzika - používají mlhavě a paušálně slovo ideologie. Je to pohodlný způsob jak zabouchnout dveře před myšlením.
    -- Jsem docela zvědav kam MH svou metaforou "neviditelnosti" vlastně míří.
    -- Kapitál není (jen) kategorie ekonomická; je to kategorie filosofická.
    May 24, 2011 v 7.35
    Dvě drobná doplnění
    Je pravda, že Bělohradského kritika metafyziky je místy - řekněme - až publicisticky zjednodušující, i když nelze přehlédnout, že právě kritický přístup k metafyzice má ve filozofii úctyhodnou tradici, počínaje Kantem a pojmem analytický soud. Problém s metafyzikou pociťoval i J. Patočka, a začal ji budovat "negativně".

    Kapitál je opravdu mnohovrstevnatá kategorie - ještě bych dodal, že u Marxe má relevanci také sociologickou.
    January 17, 2013 v 3.59
    Janu Kubíčkovi
    To, co píšete, jsou dost zajímavé podněty a odkazy - díky za ně - rozšiřují pole úvah.

    Doporučuji Vám - už i proto, že autor článku je koneckonců filosof - podívat se přece jen ještě do Hegela (nejschůdnější a také nejpříjemnější cesta asi vede přes jeho estetiku).

    Jakmile totiž užíváme pojmy jako "celek", "reflexe" (zrcadlo!) etc., není radno německou klasiku (zejména Kanta a Hegela) opomíjet. -- Pak si člověk mj. snáze ujasní, o čem vlastně píší různí ti Adornové a Lukácsové na straně jedné - a znamenití strukturalisté na straně druhé......

    Znáte Milana Jankoviče?
    Znáte Luciena Goldmanna?
    January 17, 2013 v 4.0
    zrcadlo
    Systém je celkem, ale nedokážeme ho vidět jako CELEK, protože jsme uvnitř a nedokážeme vystoupit mimo něj. Jen pár jedinců mělo tu příležitost vidět Zemi z VESMÍRU.
    Existuje jediný způsob, jak uvidět, kde stojíme, aniž bychom se hnuli z místa. A sice nastavit si ZRCADLO.
    Zrcadlo je prázdné. Právě proto, že je prázdné, může zrcadlit celek. Jediným způsobem, jak vytvořit toto PRÁZDNO, je ESTETICKÁ ZKUŠENOST. MH o tom píše v článku Proč potřebujeme angažovanou poezii (Tvar č. 20/2010), a navazuje tak na Jana Mukařovského a jeho pojetí ESTETICKÉ FUNKCE. Proto Klement Václav Lakatoš vydal KAPITALISTICKÉ BÁSNĚ. Pokusil se v nich nastavit kapitalismu zrcadlo tím, že z něj učinil BÁSEŇ.
    POETISMUS je způsob, jak vnímat svět, aby byl básní.
    SÉMIOTICKÝ TERORISMUS je způsob, jak vnímat kapitalismus, aby byl básní.
    www.dada2012.cz
    MH
    January 17, 2013 v 11.15
    ZRCADLO
    Chápu to tak, že ZRCADLO, jak o něm píše Jan Kubíček, má být symbol určitého vyprázdnění, vytvoření prázdného bodu, v němž nebude nic, jinými slovy přerušení všech kontextů, významů, ale i daných vazeb, tedy všeho toho, co vytváří síť, ano, proč ne, ideologickou síť, v níž jsme (ideologii zde chápu althusserovsky jako to, co proniká naším životem, co je však utkané mocenskými strukturami, a my si to většinou neuvědomujeme). Tento prázdný bod vytváří nutnou distanci, která může být začátkem jiného vnímání reality, než je vnímání ideologické. Ale jde o to, tento prázdný bod udržet. ZRCADLO by mělo zůstat prázdné.
    January 17, 2013 v 13.46
    STROMY JDOU DO BOJE PROTI STROJŮM
    Děkuji za reakce.
    Ono je to všechno zatím dost zašmodrchané, je nyní potřeba našlapovat zlehka, já sám jsem to rozehrál dost zhurta...

    Nuže, klíčovou strategií je pro mě HRA. Její podstatou, jak vykládá Fink (Oáza štěstí) nebo Huizinga (O původu kultury ve hře), případně v aplikaci Macura (Znamení zrodu), je ZDVOJENÍ. Chlapec, který si hraje na vojáka, se stává vojákem, zároveň ale vědomě zůstává chlapcem. Tak i já se v Kapitalistických básních stávám Klementem Václavem Lakatošem, ale zároveň vědomě zůstávám reflektujícím Janem Kubíčkem. Toto zdvojení vytváří dva mody řeči - METADISKURZ a řeč hry či HERNÍ MODUS.

    Zůstaneme-li u metafory ZRCADLA, metadiskurz nám umožňuje zrcadlo vyrobit a správným způsobem nastavit, hra je pak již přímo hleděním zrcadla.

    V metadiskurzu nám nadále mohou být užitečné staré pojmy, včetně Hegela, Kanta a dalších. V modusu hry je však nutné všechny staré pojmy odhodit a vytvářet řeč od počátku, z NULOVÉHO BODU. To je zřejmě Michalův požadavek UDRŽET ZRCADLO PRÁZDNÉ.

    Charakter řeči v modu hry je BÁSNICKÝ. Podstatou básnického jazyka je jednak jeho ARBITRÁRNOST (cokoliv může být označeno čímkoliv), jejímž dialektickým protikladem je však NUTNOST (o tom píše Mukařovský tuším v textu Dvě studie o básnickém pojmenování). Básnické pojmenování není abstraktní, teoretické, ani konkrétní, nýbrž OBRAZNÉ, které můžeme vnímat jako dialektické spojení abstraktního a konkrétního.

    Je tady ale jeden podstatný moment. Nový básnický jazyk užívaný v herním modu tak, jak si ho představuji, není omezen v hermeticky uzavřeném prostoru literárního díla, nýbrž má ambici pojmenovat skutečnost přímo, a postupně se rozrůst na celou skutečnost. Jeho ambicí je učinit skrze pojmenování a estetické vnímání ze světa umělecké dílo a tím uchopit svět v jeho celku. Jinými slovy, znovunalezení ztracené jednoty se může uskutečnit ve vytvoření nové MYTOLOGIE. A o to se pokouším ve vyprávění příběhu, jehož nejstručnější podoba zní takto:

    ŘÍKÁ SE, ŽE STROMY JDOU DO BOJE PROTI STROJŮM. jE TO PRVNÍ VÁLKA, KTERÉ SE ČLOVĚK ÚČASTNÍ POUZE JAKO POZOROVATEL. A ŘÍKÁ SE, ŽE AŽ BUDE VÁLKA VRCHOLIT, UKÁŽE SE, ŽE TO VLASTNĚ VŮBEC NENÍ VÁLKA, ALE SPÍŠ NĚCO JAKO MILOSTNÝ TANEC, A ŽE VŠECHNY VÁLKY JSOU VLASTNĚ ZBYTEČNÉ. AŽ TO ČLOVĚK ZJISTÍ, OSVOBODÍ SE A VYLETÍ JAKO PTÁK NEBO MOTÝL A PŘIDÁ SE K TOMU TANCI. A PAK UŽ BUDE JENOM TANEC.

    Dále to, co se jinde nazývá KAPITALISMEM nebo SPEKTÁKLEM, proto nazývám SUPERSTROJEM. Tím překládám z teoretického jazyka do básnického, a právě tak se snažím učinit kapitalismus viditelným.

    Pak je ještě podstatné to, že na rozdíl od literárního díla, způsob vytváření tohoto příběhu není lineární vyprávění od začátku do konce, ale postupné skládání a rozkládání, stříhání, lepení a rozrůstání. Prostě tak, aby příběh-mýtus byl trojrozměrný, aby se větvil a rostl právě jako strom. Je to HRA, KTEROU JE MOŽNÉ HRÁT STÁLE DÁL A DÁL. Struktura pracovního postupu při vytváření takového příběhu tak víc než činnost uměleckou připomíná činnost vědeckou.

    O rozrůstání lesa se zatím pokouším v žánru blogu na www.stromy-jdou-do-boje.blog.cz

    Součástí této stromovité struktury je i smrt autora, zatím na prorůstání lesa strojem pracuji převážně já sám, ale doufám, že časem se přidají další. Já sám se proto snažím sám sebe vnímat nikoliv jako individuálního tvůrce, ale jako POSLA A TLUMOČNÍKA STROMŮ.

    Na závěr se tady v mlze matně rýsuje něco jako KONEC HRY, který nastává v okamžiku USKUTEČNĚNÍ HRY. To bude zřejmě ono "A pak už bude jenom tanec." V tom okamžiku mizí veškerá dualita, včetně té herní. Tady tomu ale ještě úplně nerozumím a asi by bylo jednak předčasné, jednak troufalé chtít tomu rozumět.

    Snad se mi podařilo nastínit, o co mi jde, samotnému se mi z toho motá hlava...

    S pozdravem
    Jan ZačarovanáHlava Kubíček
    posel stromů

    + Další komentáře