Předobrazy, prostor, abstrakce

Hana Buddeus

Aktuální výstava v druhém patře Staroměstské radnice v Praze potvrzuje, že dílo Jiřího Thýna má silnou schopnost znepokojovat. Jeho práce umožňují několik rovin čtení a vodítkem k jejich zachycení se nám stává nejen název výstavy.

První slovo z názvu výstavy Jiřího Thýna na pražské Staroměstské radnici  je nejčastěji užíváno v souvislosti s předobrazy Krista ve Starém zákoně. S úsměvem můžeme ponechat stranou možnou interpretaci, která by měla za cíl ukázat, že Jiří Thýn je spasitelem, jehož předobraz najdeme v historické avantgardě. Jakýmsi odrazovým můstkem pro nás je spíše informace, že předobraz odkazuje k dílu Otto Gutfreunda, tedy k sochám, které jsou na výstavě (re)prezentovány prostřednictvím fotografií.

Co se týče odkazů k meziválečné avantgardě, stojí jistě za to vzpomenout text Karla Teiga Obrazy a předobrazy (1920). Píše v něm mimo jiné: „[Umění] tvoří předobraz nového života. […] Předobraz je zestručnění, zkrátka všeobsáhlost, jednoduchost složitosti, věc či osoba existující v pomyslu a snu.“ V Teigeho pojetí se význam předobrazu výrazně abstrahuje a vzdaluje jednoduchému významu ve smyslu předlohy.

Když se od přehodnocování černobílé fotografie (cyklus 50% šedá) Jiří Thýn dostal k barevným květům skleníkových rostlin, byla jsem zvědavá, co bude následovat. Na současné výstavě se ukázalo, že to možná byl jeden z nutných předobrazů. Ostatně Teige přímo říká: „Nějaký jarní kout přírody, započetí tisícerých životů v snivé kráse a čaromoci rozvíjejících se květů a v slunci tančících motýlů, mohl by být nejspíše předobrazem nového umění stejně jako nového života.“

Ačkoli by se mohlo zdát, že se Jiří Thýn tradiční fotografii vzdaluje, opak je pravdou. V mnoha ohledech se jí naopak přibližuje a prozrazuje, že je pro něj česká fotografie (především linie Josef Sudek — Jan Svoboda) důležitější, než to na první pohled vypadá. Jestliže na aktuální výstavě Jiří Thýn mimo jiné zkoumá sochu a podrobuje ji objektivu fotoaparátu a vícenásobné expozici, znovu vtahuje do hry nejen Gutfreunda, ale i mnohem širší problematiku fotografického znázornění uměleckého díla.

Vztahovat Jiřího Thýna k Josefu Sudkovi je nasnadě. U obou fotografů došlo k významnému prolnutí volné tvorby a fotografií na zakázku. Josef Sudek po sobě zanechal obrovské množství fotografií uměleckých děl. Zamiloval si především sochy, které se pak objevují i v jeho volných cyklech. Jiří Thýn se v minulém roce podílel na přípravě výstavy o archivu Emila Filly a fotografoval umělecká díla uložená v depozitáři GASKu. Možná v aktuální výstavě pracuje s tematizací své zkušenosti, když před objektivem fotoaparátu postupně otáčí Gutfreundovy sochy.

Dalším momentem, ve kterém by se se Sudkem mohl Jiří Thýn potkat, je jeho obliba analogové černobílé fotografie, kterou si v předchozích letech pro sebe i pro ostatní obhajoval důsledným rozborem vlastní práce a média fotografie vůbec. Sudek také inklinoval k technologickým postupům, které už byly v jeho době zastaralé: pracoval se skleněnými negativy a velkoformátovými kamerami. S podobnou tvrdohlavostí Jiří Thýn dál pracuje analogově a komplikovaným osvětlováním vytváří na fotografickém papíře kresby, které by digitálním postupem vyrobil velmi snadno.

Poslední obraz výstavy (Bez názvu, 2011) podle kurátorky Sandry Baborovské otevírá prostor ve fotografii. Mohli bychom se v souvislosti s ním zabývat eukleidovským a neeukleidovským prostorem, perspektivním zobrazením atd. Ale asi by to nepřineslo nic nového. Místo toho bych zmíněnou fotografii kombinovanou s fotogramem srovnala s jednou prací Jana Svobody. Ten ve snímku vstoupil do prázdného prostoru a opřel o zeď dřevěnou laťku, která vrženým stínem prozrazuje třetí rozměr. Černobílou fotografií vytváří Svoboda Prostor pro růžový obraz (1972). Jiří Thýn experimentuje s prostorem také, přičemž do fotografie vstupuje dodatečnou kresbou světlem.

Z výše zmíněného je snad patrné, že omezit interpretaci výstavy na „volné navázání na estetiku středoevropské meziválečné avantgardy“ by bylo škoda. Naopak se zdá, že nás autor přímo vybízí k přemýšlení o dalších možných významech.

Jiří Thýn: Předobrazy, prostor, abstrakce. Staroměstská radnice,  Galerie hlavního města Prahy. Výstava potrvá do 15. května 2011.

    #BečvaNevyšumí

    Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!

    Diskuse