Knihu polského novináře a spisovatele Mariusze Szczygieła Gottland, o zemi, v níž jediným Bohem je Karel Gott, je možné už dnes považovat za bestseller. Slávu si vydobyla nejen v Polsku, ale byla přeložena do mnoha jazyků. V Polsku se také svou snahou o postižení mentality českého národa notně zasloužila o vyvolání značného zájmu o Českou republiku a její kulturu a dějiny. Dokonce by se dalo hovořit až o nějaké čechománii.

Značné popularitě se kniha těší také u nás. A to nejen zásluhou naší samolibosti, neboť pojednává o význačných, známých, nebo raději již zapomenutých postavách naší novodobé historie, ale také zásluhou mistrné vrstevnatosti, s jakou Szczygieł své příběhy vypráví, a také odstupem, který jako Polák od Čechů má. Značnou popularitu knihy je v neposlední řadě možné přičítat i tomu, že její české vydání na začátku doprovázely trapné právní obstrukce ze strany stejnojmenného muzea Karla Gotta, kterému vadilo zneužití značky a v některých místech dokonce dosáhlo dočasného stažení knihy z prodeje.

Szczygieł nahlíží na své občas i velmi bizarní hrdiny s pochopením a zájmem. Apriorně je nesoudí či nekádruje, jak je tomu u nás často zvykem, ale ani neheroizuje. Pečlivě shromažďuje fakta, výpovědi svědků a současníků, dokonce dobové lidové vtipy, které trefně komentují rozpory reality a momentálně vládnoucí ideologie, to vše staví vedle sebe a jeho vlastní postoj k postavě, o níž právě vypráví, jako by se v díle téměř neprojevoval. Tak zručně je maskován řemeslnou dovedností a pečlivým sběrem informací. Skrze individuální osudy pak splétá obraz naší novodobé historie a zároveň alespoň náznak toho, co to vlastně znamená být Čechem.

Gottland byl v Polsku vydán v roce 2006 a stal se tam knihou roku. O rok později ji u nás vydalo nakladatelství Dokořán a momentálně je na pultech českých knihkupectví přítomen už jedenáctý dotisk. A tak není divu, že se knihy nakonec pokusila zmocnit i česká divadla. Trvalo jim to sice pět let, ale to u nich už asi nemůže nikoho překvapit.

Stejně tak ani nepřekvapí, že se divadelníci, zejména v Ostravě, rozhodli knihu vylepšit a namnoze ji připravili právě o to, co je na ní nejzajímavější. O rozpornost reality. O nevhodnost kategorických soudů. A hlavně o absenci typicky českého moralizování opředeného zvláštním množství myšlenkových stereotypů a schémat namnoze prodchnutých ideologií, aniž by o tom její šiřitelé měli ponětí. Na scénu totiž vstupuje i tradiční český morální kýč a přehledné rozlišování, o kom si inscenátoři myslí, že je fajn a o kom, že je méně fajn, nebo dokonce blb. Tedy přístup naprosto odlišný od toho Szczygiełova.

Bárová je anděl a Baťové byli fajn

Na inscenaci v ostravském Moravskoslezském národním divadle je asi nejtristnější heroizace Lídy Baarové, která se oproti předloze, kde je pouze jednou z mnoha postav, a ne právě nejskvostnějších, stala skoro postavou ústřední. V jednu chvíli se po scéně dokonce pohybuje s andělskými křídly, jako by se z ní inscenátoři snažili vyrobit téměř světici nebo mučednici.

Značného prostoru se dostává také Baťovu obuvnickému impériu a u Jana Antonína Bati v Ostravě zdůraznili nejen jeho podnikatelskou úspěšnost, ale i zodpovědný státnický rozměr jeho osobnosti. A zatímco Szczygieł připomíná také totalitní rysy jeho impéria, včetně obludného proskleného výtahu, jimiž šéf mohl sledovat výkonnost zaměstnanců v různých patrech hlavní budovy, tvůrci inscenace je spíš potlačují, anebo posunují do roztomilé grotesky, jako by  šlo jen o nějaký nevinný a trochu komický zlínský folklór.

Oproti těmto akcentovaným osobnostem se z Marty Kubišové, Jana Procházky, Otakara Švece a dalších stávají téměř nedůležité epizodní role a některé, jako třeba Jaroslava Moserová i Jan Palach, jsou vypuštěny zcela.

V Ostravě chtěli ovšem Szczygiełovo dílo vylepšit tak vydatně, že z něho použili pouze zlomek. A pak byli dramaturgicky invenční. Doplnili třeba hned v úvodu rozsáhlou reflexi současnosti, která se jim smrskla zejména na kritiku bulvárních médií a jejich kultury celebrit. Jako by se kromě bujení pokleslé žurnalistiky za posledních dvacet let skoro nic nestalo.

Režisér Jan Mikulášek se snaží v úvodní části pracovat především s hromadnými až voicebandovými scénami, kdy je na jevišti přítomno všech snad třicet herců a hereček oblečených do nevkusně hnědých tesilových obleků a kostýmků. Refrénem celé inscenace se stává známý fanouškovský pokřik: „Kdo neskáče, není Čech!“ a postavy hned v úvodu groteskně poskakují jako zástup bezmocných gumových figurek, z nichž každá přece jen aspoň trochu dbá na svou individuální nezávislost: poskakuje sice, ale trochu jinak, než ostatní. Skoro se vtírá škodolibá domněnka, že je to vzhledem k výslednému tvaru inscenace bezděčná sebereflexe samotných tvůrců.

Leitmotiv se neustále vrací, ale časem se z jeviště chór herců bezdůvodně vytrácí a inscenace se tříští do jednotlivých dialogů, jejichž zručnost je možné směle srovnat s venezuelskými telenovelami. Tak jsou popisné a nedramatické. Celková struktura se zkrátka bortí. A s uplývajícím časem je stále zřejmější bezradnost dramaturgie a režie.

A tak můžeme na jevišti sledovat otřesnou, podbízivě komickou mileneckou scénu Baarové s Goebbelsem, v níž se Goebbels stává trapnou, až téměř neškodnou figurkou a do níž z nejasných důvodů zaznívá píseň Marty Kubišové Láska není hříchem, díváme se na fronty na chlebíčky nebo na televize, na nepříliš srozumitelné vysedávání zástupu herců prozpěvujících si pořád dokola a stále rychleji fragmenty písní Karla Gotta, na nějaké to hromadné fackování, asi jako vyjádření české národní povahy, a další podobné výjevy, které poskytnou bohatý prostor k přemýšlení, proč je Szczygiełova kniha tak dobrá, a proč dramatizace Marka Pivovara a Jana Mikuláška ne.

Sám za sebe bych si skoro až tipnul, že zčásti proto, že Szczygieł není zvyklý přežívat v pohodlně od reality odtrženém dotovaném a raději apolitickém teplíčku, v němž je podstata skutečných současných, ale i těch minulých problémů milosrdně normalizačně vytěsňována za hranici představivosti a „uměleckého“ diskursu. A nějaké konflikty, které by z kontroverznějšího postoje mohly vzejít, tak tvůrcům nemohou uškodit ani v jejich angažmá, ani v dalším zdárném budování kariéry.

V Ostravě tak ze Szczygiełova díla nakonec zbude zase jen nenápadité svědectví o tom, jak byl ten komunismus hrozný, jak byla První republika se svým Baťou fajn a jak je to dneska sice lepší než "bolševik", i když taky ne moc dobré, ale to jen proto, že máme bulvár a nejapné celebrity (včetně toho otřesného Gotta), mezi nimiž se vlastně v Ostravě nakonec ocitla i Marta Kubišová fackující se s Helenou Vondráčkovou. Že se například obyvatelé Ostravy dnes už zase dusí smogem, proti tomu není zjevně žádným problémem.

Nešťastná druhá polovina

O poznání lépe si s Gottlandem poradili v pražském Švandově divadle v dramatizaci Doda Gombára a Petra Štindla, režiséra inscenace. Původní předlohu do značné míry respektovali, nesnažili se tvářit, že o Češích vědí mnohem víc než polský autor, a jednotlivé příběhy na scéně promísili do svižně plynoucí koláže.

I na scéně Švandova divadla obehnané šedivými stěnami s dvěma průchody po stranách zadní zdi, připomínající hybrid čekárny a kancelářského prostoru, ale také upomínající k peklu ze Sartrova S vyloučením veřejnosti, účinkující herci v byznys uniformách setrvají po celou první půli představení téměř všichni. Fragmenty jednotlivých příběhů Szczygiełovy knihy se prudce mísí v groteskním reji postaviček až brutálního českého očistce, ovšem chvílemi až na hranici přehlednosti. Takže vyvstává otázka, zdali není pro diváka, který Gottland nečetl, pochopení toho, co se na scéně děje, místy přece jen obtížné.

Účelně působí ovšem i rámec, který na směs příběhů tvůrci nasadili v podobě internetové sociální sítě a neustálého vysedávání přítomných postav u laptopů. Je také zdrojem značného množství gagů spjatých s kulturou této nové technologické vymoženosti. Dějiny českého národa a zobrazovaných osobností jsou tak propleteny skrze Facebook či Twitter a není se možné ubránit smíchu, když Joseph Goebbels, skrze komunikaci v rámci sociální sítě promítanou na plátno nad scénou, zažádá Lídu Baarovou o přátelství, nebo když se Adolf Hitler přidá ke skupině Konečné řešení.

Potěšující jsou v první polovině také herecké výkony. I když by se asi ještě mělo zapracovat na přirozenosti práce s počítačem, která chvílemi působí, jako by některé postavy seděly u laptopu prvně, na jevišti vládne pro Švandovo divadlo vcelku netypické nepsychologické herectví, pracující s kontrastními polohami, prudkými střihy a odstupem od postavy: spíš tedy s jejím předváděním, než prožíváním.

Objeví se i několik skutečných hereckých lahůdek, z nichž nejvirtuóznější jsou asi některé momenty Kristýny Frejové hrající Lídu Baarovou. Ve scéně setkání s Hitlerem jakoby se jí jednou prudkou změnou intonace podařilo opravdu postihnout něco z grotesknosti české povahy. Když se jí Hitler zeptá a tak trochu i konstatuje, že je Češka, Frejová hrdě až pateticky prohlásí: „Ano jsem Češka!“ a posadí se. Vzápětí ovšem s úzkostným výrazem ve tváři vyskočí a jako provinilá holčička se zeptá: „Vadí vám to?“ Svým zpěvem Modlitby Marty Kubišové uhrane také Zuzana Onufráková, zejména tím, jak je tón jejího hlasu, ale i pěvecké schopnosti srovnatelné s uměním známé zpěvačky, disidentky a oběti politické perzekuce.

Gottland Švandova divadla by byl na české divadelní poměry velmi dobře zvládnutou inscenací. Kdyby ovšem nedošlo k něčemu, nad čím opravdu zůstává rozum stát.

Pro toho, kdo Gottland četl, mohlo být téměř neuvěřitelné, že tvůrci inscenace jsou odhodláni po přestávce ještě dále hrát. První polovina totiž působí jako uzavřený celek a většina podstatných příběhů a fakt se v ní divákovi sdělí. Na premiéře se vnucovala domněnka, že v druhé půli půjde o besedu s přítomným autorem slavné knihy v podobě Scénického rozhovoru, jež toto divadlo jednou měsíčně pořádá se známými osobnostmi. Trochu tomu nasvědčovalo i to, že se v závěru první poloviny objevil na projekčním plátně nápis: „Po přestávce Gottland. Připojí se Mariusz Szczygieł.“ Optimistická očekávání se bohužel nenaplnila.

Druhá polovina, kromě toho, že byla úplně zbytečná, působila také jako úplně jiné představení. Na jeviště do jakéhosi terapeutického kruhu vkročily postavy, které se hned při vstupu představovaly a sdělovaly, že jsou závislé na sociálních sítích. A s nimi vkročil bohužel na scénu také psychologický realismus a natahované rozpatlávání myšlenek, příběhů a motivů z první poloviny, které bylo poznamenané také výrobou toporných gagů, z nichž asi nejhorší byl, když se postava popáleného a od hlavy až k patě zafačovaného Zdeňka Adamce, který se v roce 2000 na protest proti stavu společnosti upálil přesně v místě, kde se v roce 1969 upálil Jan Palach, pomalu a s námahou plouží ke zvonícímu telefonu, aby, když k němu konečně dojde, telefon jako naschvál přestal zvonit.

Celá druhá polovina působí, jako kdyby měli ve Švandově divadle přesně určeno, jak dlouhá má být celovečerní inscenace a hodina a půl první poloviny je prostě málo. Proto se musí za každou cenu dodělat ještě polovina druhá, ač je sebezbytečnější. A tak, co by mohlo inscenaci výrazně prospět, je omyl v podobě druhé poloviny škrtnout. A jednu z mála smysluplných věcí, i když trochu zavánějící sentimentálním kýčem, jakou je deklamace dopisu Jana Kaplického v samém závěru, v němž se architekt jako čerstvý emigrant vyznává příteli, který zůstal v právě normalizovaném Československu, z víry v budoucnost a v to, že jednou u nás bude lépe a i on sám tady něco zásadního postaví, umístit na závěr první půle inscenace.

Mariusz Szczygieł: Gottland. Dramatizace Marek Pivovar, Jan Mikulášek, režie a hudba Jan Mikulášek, dramaturgie Marek Pivovar, výprava Marek Cpin. Premiéra 20. ledna 2011 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Mariusz Szczygieł: Gottland. Scénář Petr Štindl a Dodo Gombár, režie Petr Štindl, hudba Karel Albrecht, scéna Petr B. Novák, kostýmy Zuzana Přidalová, dramaturgie Lucie Kolouchová. Premiéra 19. března 2011 ve Švandově divadle v Praze.