Knihu polského novináře a spisovatele Mariusze Szczygieła Gottland, o zemi, v níž jediným Bohem je Karel Gott, je možné už dnes považovat za bestseller. Slávu si vydobyla nejen v Polsku, ale byla přeložena do mnoha jazyků. V Polsku se také svou snahou o postižení mentality českého národa notně zasloužila o vyvolání značného zájmu o Českou republiku a její kulturu a dějiny. Dokonce by se dalo hovořit až o nějaké čechománii.

Značné popularitě se kniha těší také u nás. A to nejen zásluhou naší samolibosti, neboť pojednává o význačných, známých, nebo raději již zapomenutých postavách naší novodobé historie, ale také zásluhou mistrné vrstevnatosti, s jakou Szczygieł své příběhy vypráví, a také odstupem, který jako Polák od Čechů má. Značnou popularitu knihy je v neposlední řadě možné přičítat i tomu, že její české vydání na začátku doprovázely trapné právní obstrukce ze strany stejnojmenného muzea Karla Gotta, kterému vadilo zneužití značky a v některých místech dokonce dosáhlo dočasného stažení knihy z prodeje.

Szczygieł nahlíží na své občas i velmi bizarní hrdiny s pochopením a zájmem. Apriorně je nesoudí či nekádruje, jak je tomu u nás často zvykem, ale ani neheroizuje. Pečlivě shromažďuje fakta, výpovědi svědků a současníků, dokonce dobové lidové vtipy, které trefně komentují rozpory reality a momentálně vládnoucí ideologie, to vše staví vedle sebe a jeho vlastní postoj k postavě, o níž právě vypráví, jako by se v díle téměř neprojevoval. Tak zručně je maskován řemeslnou dovedností a pečlivým sběrem informací. Skrze individuální osudy pak splétá obraz naší novodobé historie a zároveň alespoň náznak toho, co to vlastně znamená být Čechem.

Gottland byl v Polsku vydán v roce 2006 a stal se tam knihou roku. O rok později ji u nás vydalo nakladatelství Dokořán a momentálně je na pultech českých knihkupectví přítomen už jedenáctý dotisk. A tak není divu, že se knihy nakonec pokusila zmocnit i česká divadla. Trvalo jim to sice pět let, ale to u nich už asi nemůže nikoho překvapit.

Stejně tak ani nepřekvapí, že se divadelníci, zejména v Ostravě, rozhodli knihu vylepšit a namnoze ji připravili právě o to, co je na ní nejzajímavější. O rozpornost reality. O nevhodnost kategorických soudů. A hlavně o absenci typicky českého moralizování opředeného zvláštním množství myšlenkových stereotypů a schémat namnoze prodchnutých ideologií, aniž by o tom její šiřitelé měli ponětí. Na scénu totiž vstupuje i tradiční český morální kýč a přehledné rozlišování, o kom si inscenátoři myslí, že je fajn a o kom, že je méně fajn, nebo dokonce blb. Tedy přístup naprosto odlišný od toho Szczygiełova.