Mantra konkurenceschopnosti je jednou z nejnebezpečnějších ideologií dneška. Může vést k omezení sociálních práv i k posílení autoritářství. V debatě „Co nás čeká v roce 2011?“ organizované Masarykovou demokratickou akademií se na tom v úterý shodli sociolog Jan Keller a filosof Václav Bělohradský.

Keller: Člověk není firma

Jan Keller se ve svém úvodním příspěvku vymezil vůči neoliberální doktríně. Ta podle něj prakticky neobsahuje antropologii člověka, neboť člověka vnímá jako firmu, která soutěží s ostatními firmami. Hodnoty, které jsou k němu vztahovány, jsou pak konkurence, svoboda výběru a zodpovědnost za riziko.

Právě ona svoboda výběru je ale podle Kellera značně iluzorní. Je totiž dána tím, že jeho cílem musí být snaha o co největší konkurenceschopnost, a to v podmínkách, které jsou mu dopředu dané a které prakticky nemůže ovlivnit, jedná se tak spíše o kontrolovanou autonomii. Člověk si tak může vybírat, za kterou operaci si zaplatit, u které školy se za studium zadluží či kterému soukromému fondu odevzdá své peníze.

Podstatou přitom je, že firmy a korporace přenášejí svoje podnikatelské riziko na své zaměstnance. „Chce se po lidech, aby se chovali po vzoru zodpovědných firem v době, kdy se tyto firmy odpovědně nechovají,“ zdůraznil Keller. Ukázkovým příkladem podle něj může být dopad vládních reforem, které de facto tlačí na rodiny, aby si nepořizovaly děti, a tím vyrovnávaly finanční ztrátu, kterou jim reformy způsobují.

Keller rovněž upozornil na ohrožené postavení středních vrstev a problematiku lidí pod hranicí chudoby. Těch je u nás zatím relativně málo, ale česká střední vrstva je na rozdíl od té západoevropské z významné části jen těsně nad touto hranicí. Propad její významné části pod tuto hranici je tedy do budoucna nikoliv nereálným nebezpečím. Zvláště když se za vlády Mirka Topolánka počet lidí pod hranicí chudoby téměř zdvojnásobil.

Bělohradský: Sebeoptimalizace jako obrat k autoritářství

Podle filosofa Václava Bělohradského jsme svědky vzestupu nové vlny autoritarismu, v níž se ústřední hodnotou stává sebeoptimalizace každého člověka pro trh. Bělohradský připomněl Američanku Amy Chuaovou, která se ve své knize Battle Hymn of the Tiger Mother hlásí k čínské tradici striktní a přísné výchovy založené na požadavcích poslušnosti a nejvyššího možného výkonu.

Pokud se na Západě děti nebudou vychovávat těmito metodami, neobstojí pak v konkurenčním boji s čínskými dětmi, které konkurenty smetou. Podle Bělohradského je tento posun jedním z ukazatelů směřování společnosti k autoritativnímu uspořádání.

Za další příklad označil Bělohradský poslední výroky prezidenta Václava Klause a jeho nohsleda Ladislava Bátory. „Dávat přednost Františku Josefovi před Josefem II. znamená odmítat náboženskou toleranci či zrušení nevolnictví. Dávat přednost Koniášovi před Halíkem znamená preferovat pálení knih před diskusí o jejich obsahu,“ připomněl Bělohradský.

Identitární panika

Podle Bělohradského se jedná o paranoidní strach ze ztráty vlastní identity tváří v tvář globalizovanému světu. Tento strach omezuje schopnost kritického přístupu k vlastním dějinám a vlastní tradici a naopak vyžaduje absolutní přijímání všeho, co je označováno jako tradiční. Podle Bělohradského se jedná o  ublíženeckou obrannou koncepci, která je v českém kontextu typická. „To není konzervatismus, kvalita konzervatismu záleží na tom, co chceme konzervovat,“ připomněl filosof.

Na dotaz z publika, zda tato identitární panika nezvratně povede k fašizaci společnosti, reagoval ale Bělohradský v odlehčeném duchu. „Není to úplavice, není to cholera, je to pouhé posrání,“ parafrázoval slavnou scénu z Haškova Švejka. Otázka identity a s ní spojená traumata jsou podle něj vážná, ale reakce politiků typu Václava Klause jsou na pokraji politické grotesknosti a kýče.

Zároveň ovšem zdůraznil, že jisté tendence k postupné fašizaci společnosti sílí. Připomněl výzkum Frankfurtské školy o hodnotách, které jsou protofašistické. Mezi ně patří například oslava vlastních hledisek a démonizace hledisek ostatních (což v českém prostředí silně připomíná současný antikomunismus), dále silný konvencionalismus (např. obrana tržní ekonomiky na úrovni osmdesátých let minulého století), pohrdání tzv. pravdoláskaři, intelektuály a mravním postojem nebo křečovitá představa, že musíme být silní, mít velkou armádu a kontrolovat svět. Tyto tendence Bělohradský ve společnosti vidí.

Zelená politika bude tématem tohoto století

Podle Bělohradského stojí nyní před společností potřeba postupných proměn. Liberální stát podle něj byl schopen do sebe během let pojmout kritiku rudou, požadující důstojné podmínky lidí, i kritiku fordovské strojové výroby, činící z každého člověka jen kolečko v soukolí. Tyto hodnoty je třeba držet nadále a vypořádat se s kritikou ekologickou, což se společnosti stále ještě nepodařilo. „Nejde jen o různé limity těžby, ale o zásadní změnu odpovědnosti a přístupu. Zelená politika bude tématem tohoto století,“ uzavřel Václav Bělohradský.